Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 183/97

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele MUDr. V.R., zastoupeného advokátem Mgr. L.R.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení části rozsudku Krajského soudu v Brně, č j. -156, ze dne 26. 2. 1997, kterým byl částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19.6.1996, č j. -108, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 7. 1996, č.j. -129, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva.

Ze spisu Okresního soudu v Hodoníně, sp.zn. , který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 15. 5. 1987 podal navrhovatel žalobu proti Ú., v níž se domáhal proplacení rodinných přídavků a dalších finančních náležitostí, především proplacení nevyčerpané řádné dovolené a náhrady mzdy. Věc byla z důvodu vhodnosti přikázána dne 23. 7. 1987 Okresnímu soudu v Hodoníně. Dne 24. 5. 1990 vydal tento soud rozsudek, kterým žalobě částečně vyhověl. Navrhovatel podal proti rozsudku odvolání, v němž uvedl,

že soud sice zjistil, že závadný stav trval až do roku 1990, avšak rozhodl o nárocích jen do dne 30. 9. 1987, nikoliv však o nárocích do 7. 5. 1990, kdy teprve byl závadný stav ukončen.

V mezidobí byla právní subjektivita žalovaného přiznána jako samostatné organizaci N., která se stala, pokud jde o nároky navrhovatele, právním nástupcem zrušeného OÚNZ. Krajský soud v Brně dne 5. 12. 1990 svým usnesením, čj. -36, odvolání zamítl. Proti tomuto usnesení podal tehdejší generální prokurátor stížnost pro porušení zákona. Na základě této stížnosti Nejvyšší soud ČR dne 31. 7. 1991, pod čj. -48, napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil. Následně krajský soud dne 16. 1. 1992, pod čj. -73, rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Okresní soud v Hodoníně dne 19. 6. 1996 rozsudkem, čj. -108, o žalobě znovu rozhodl. V rozsudku přiznal navrhovateli jednak náhradu za nevyčerpanou dovolenou ve výši 3 529,- Kč s 3% úrokem do zaplacení a dále náhradu mzdy (položky III. až XXXXIII. rozsudku).

Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání, v němž namítal především nesprávné určení úroků z dlužných částek, s poukazem na to, že soud nevzal v úvahu , které měnilo s účinností od 15. 7. 1994 úrokové sazby úroků z prodlení. Rovněž žalovaný podal odvolání. Krajský soud v Brně dne 26. 2. 1997, pod čj. -156, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., III. a výrocích IV. až XXXX změnil, pokud jde o úrok za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení, tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci z každé částky úrok ve výši dalších 5%. Ve výroku XXXXI., XXXXII a XXXXIII rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok ve výši dalších 7% od 15. 7. 1994 do zaplacení. V ostatních částech rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolání žalovaného zamítl proto, že bylo podáno opožděně. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že podle ustanovení vládního činí výše úroků z prodlení dvojnásobek diskontní sazby stanovené Českou národní bankou (dále jen ""), platné k prvnímu dni prodlení. Diskontní sazba byla v období do 30. 3. 1990 stanovena na 4% a v období od 1. 4. 1990 do 30. 9. 1990 na 5%. Prodlení žalovaného ve všech případech započalo před 1. 4. 1990, tudíž diskontní sazba, rozhodná pro určení výše úroků z prodlení, činila 4%. Dvojnásobek takové diskontní sazby pak činil 8% a v této výši má žalobce nárok na úroky z prodlení. Jestliže soud I. stupně přiznal úroky pouze ve výši 3%, krajský soud změnil příslušenství pohledávky tak, že žalobci přiznal úrok ve výši dalších 5% od 15. 7. 1994 do zaplacení. Prodlení s plněním dluhu žalovaného ohledně částek přiznaných žalobci výroky XXXXI až XXXXIII nastalo k 1. 4., 1. 5. a 1. 6. 1990. Diskontní sazba byla pro toto období stanovena ve výši 5% a žalobce má tedy nárok na úrok z prodlení s plněním těchto částek ve výši 10%. Pokud soud I. stupně přiznal v jednotlivých uvedených výrocích žalobci úrok k těmto přiznaným částkám pouze ve výši 3%, krajský soud změnil příslušenství pohledávky tak, že žalobci přiznal úrok ve výši dalších 7% od 15. 7. 1994 do zaplacení. Zároveň krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Stěžovatel napadl ústavní stížností tu část výroků krajského soudu, kterými se potvrzuje v určitých částech rozsudek okresního soudu. Ve stížnosti namítal, že části výroků rozsudku Krajského soudu v Brně, kterými se potvrzuje ve stěžovatelem napadených částech citovaný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, nejsou v souladu su ČR ad. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně stanovil výši úroků z prodlení, tím, že vztáhl účinnost , o České národní bance, podle kterého stanovil tyto úroky, i na rok 1990, čímž došlo k porušení y ČR. Dále mělo dojít postupem soudu k porušení d, neboť vedlejšímu účastníku (N.) byla uložena povinnost, jejíž konstrukce byla opřena o zákon o České národní bance, který však v rozhodné době (v letech 1987-1990) neexistoval. Ve svém důsledku vedl podle stěžovatele tento postup k porušení jeho ústavního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Ústavní soud zrušil ty části výroků napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterými se potvrzuje rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a dále pak ve výrocích III. až XXXXIII. a výrok o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dně 7. 11. 1997 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (, y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy pátéd a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR.

Úroky z prodlení byly až do dne 15. 7. 1994 stanoveny vyhlášky ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení , č. , ve výši 3% ročně. Toto ustanovení citované vyhlášky bylo zrušeno , které nabylo účinnosti dne 15. 7. 1994. Zmíněné nařízení vlády určuje v výši úroků z prodlení na dvojnásobek diskontní sazby, stanovení a platné k prvému dni prodlení s plněním peněžitého dluhu. Podle ustanovení téhož vládního nařízení došlo-li k prodlení s plněním peněžitého dluhu před nabytím účinnosti tohoto nařízení, řídí se výše úroků z prodlení ode dne účinnosti tohoto nařízení, tímto nařízením. Účinnosti nabylo toto nařízení dne 15. 7. 1994 a od tohoto data je možno požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené tímto nařízením. Rozhodující přitom je zjištěná diskontní sazba platná pouze k prvému dni prodlení. Diskontní sazba byla v období do 30. 3. 1990 stanovena Státní bankou československou na 4 % a v období od 1. 4. 1990 do 30. 9. 1990 na 5 %. Nelze považovat za relevantní námitku navrhovatele, že v této době Česká národní banka neexistovala a tudíž její diskontní sazbu nelze použít. Česká národní banka totiž byla zřízena zákonem České národní rady č. , o České národní bance rozdělením Státní banky československé, jako právní nástupce této banky pro Českou republiku. Veškerá práva a povinnosti kontinuálně přešly na tuto banku. Podle citovaného zákona opatření vydaná Státní bankou československou platná ke dni účinnosti tohoto zákona, se považují za opatření vydaná Českou národní bankou. Z toho pak jednoznačně vyplývá, že diskontní sazba, stanovená před 15. 7. 1994 Státní bankou československou, se považuje za diskontní sazbu stanovenou Českou národní bankou, tedy v rámci zmíněné právní kontinuity. Nelze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, o tom, že diskontní sazba stanovená před l. lednem 1993, je pro účely výše úroků pro tuto dobu nepoužitelná. Diskontní sazba platná první den prodlení s plněním peněžitého dluhu, je proto rozhodující pro stanovení veškerých úroků z prodlení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně aplikoval, při stanovení výše úroků z prodlení právní předpisy v souladu su ad. Pokud aplikoval na úroky z prodlení před 1. lednem 1993 diskontní sazbu stanovenou Státní bankou československou, neporušil tím základní navrhovatelova

práva a svobody, daná ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle y, a tedy ani namítaný d, resp. y ČR.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle ust. písmeno c) , o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 1998

JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR