Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 295/97

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 11. prosince 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti R. Z. proti rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 5. 5. 1997, čj.

-84, se souhlasem účastníků bez ústního jednání,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,ze dne 5. 5. 1997, čj. -84, se ve výrokové části, jížbyla zamítnuta žaloba stěžovatelky o vydání živého a mrtvéhoinventáře v hodnotě 151 526,- Kč, z r u š u j e. Ve zbývající části se ústavní stížnost z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,

stěžovatelka mimo jiné uvádí, že rozsudky obecných soudů bylo

porušeno ustanovení článku 4 odst. 3 y základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), neboť nesprávnou aplikací zákona č.

a byla omezena na právech,

která jí tyto předpisy zaručují. Tím došlo i k porušení článku 11

odst. 1 y, neboť stěžovatelka byla zkrácena na svém

majetkovém právu. V řízení před Okresním soudem v Jablonci nad

Nisou bylo konstatováno, že v projednávané věci fakticky nedošlo

k transformaci družstva, a proto družstvu nevznikla povinnost

vyplatit stěžovatelce majetkový podíl. Aniž by se řádně poradila,

stěžovatelka vzala v rámci odvolání proti rozsudku Okresního soudu

v Jablonci nad Nisou návrh zpět, nicméně ještě předtím, než ve

věci začal jednat krajský soud, opravila své podání s tím, že

předmětem odvolacího řízení je i část rozsudku týkající se návrhu

na vydání majetkového podílu. S přihlédnutím k obsahu odvolání měl

se krajský soud zabývat otázkou, zda celkový stěžovatelčin projev

nezanechává pochybnosti o jeho obsahu a smyslu, tedy zda takový

projev lze považovat za skutečné zpětvzetí návrhu. Protože ve

svých důsledcích jde i o jisté procesní právo, byl soud vzhledem

k ustanovení povinen poučit stěžovatelku o procesních

právech a zajistit jí právní pomoc za podmínek stanovených zákonem

(článek 37 odst. 1y, ). Pokud jde

o nárokovanou náhradu za živý a mrtvý inventář, dovozuje krajský

soud neoprávněnost stěžovatelčina nároku ze skutečnosti, že

ohledně úpadce Z. d. L., v likvidaci, byl prohlášen konkurz, takže

soudu nepřísluší o těchto nárocích rozhodovat. Tento závěr by byl

nepochybně namístě, pokud by správce konkurzní podstaty nepodal

návrh na pokračování v řízení, jak učinil svým podáním ze dne 18.

11. 1996. Ze všech uvedených, jakož i dalších, důvodů, domáhá se

proto stěžovatelka zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud

v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém vyjádření ze dne 10.

11. 1997 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, přičemž odkázal na

odůvodnění rozhodnutí napadeného rozsudku, obsahující právní

závěry, jaké byly vyvozeny z postavení žalovaného Z. d. L.,

v likvidaci, v době, kdy ve věci rozhodoval tento soud. V řízení

nebylo možno nepřihlédnout k tomu, že ohledně žalovaného byl

prohlášen konkurz, a proto pohledávky věřitelů nutno likvidovat

pouze v rámci konkurzního řízení, nikoli v projednávané věci.

Vedlejší účastník JUDr. P. T., správce konkurzní podstaty

úpadce Z. d. L., v likvidaci, uvedl ve svém vyjádření ze dne 21.

11. 1997, že v odůvodnění obecných soudů v projednávané věci

existují určité nepřesnosti i pochybení, ty však patrně neměly

rozhodující vliv na jejich rozhodnutí. Mimo to při jednání

Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dne 5. 5.

1997 dostalo se stěžovatelce velmi důkladného poučení o jejích

procesních právech a povinnostech.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 12.

1994, čj. -51, byl návrh stěžovatelky na určení povinnosti

odpůrci Z. d. L., v likvidaci, vydat jí majetkový podíl

z transformace družstva, uspokojit její nároky z titulu náhrady za

živý a mrtvý inventář, na zrušení platnosti usnesení valné hromady

družstva ze dne 30. 10. 1992 a na zrušení smluv o převodu majetku

družstva na jiné osoby, v celém rozsahu zamítnut. Pokud jde

o nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář, odůvodnil okresní

soud své zamítavé rozhodnutí tím, že právo stěžovatelky na tuto

náhradu zaniklo podle ustanovení § 20 odst. 5 věty první zákona č.

, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka

toto právo uplatnila již po uplynutí lhůty uvedené v § 13 odst.

1 citovaného zákona, tedy po dni 31. 3. 1993, případně po dni 31.

8. 1993, a to podáním návrhu došlého soudu teprve dne 3. 1. 1994.

V odvolání proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Jablonci

nad Nisou stěžovatelka návrh na vydání transformačního podílu a na

zrušení usnesení platnosti valné hromady družstva ze dne 31. 10.

1992 vzala zpět, trvala v něm však na rozhodnutí o určení

neplatnosti uzavřených smluv a na uložení povinnosti nahraditi jí

v plném rozsahu živý a mrtvý inventář. Krajský soud v Ústí nad

Labem, pobočka v Liberci, rozhodl napadeným rozsudkem tak, že

vzetí žaloby zpět ohledně požadavku na vydání majetkového podílu

a na zrušení platnosti usnesení valné hromady družstva ze dne 31.

10. 1992 připustil, rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu

zrušil a řízení zastavil, zatímco v části, jíž byla zamítnuta

žaloba na vydání živého a mrtvého inventáře v hodnotě 151 526,- Kč

a na zrušení smluv o převodu majetku na jiné osoby, rozsudek

okresního soudu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl

krajský soud, že stěžovatelka vzala v uvedeném rozsahu návrh zpět,

a proto v tomto směru zpětvzetí žaloby bylo připuštěno, rozsudek

okresního soudu byl zrušen a řízení bylo zastaveno. Jak dále

konstatoval krajský soud, okresní soud správně dovodil, že

žalované družstvo není transformovaným družstvem, nýbrž družstvem

zrušeným, a že tedy v době, kdy probíhalo řízení u okresního

soudu, šlo o družstvo v likvidaci. Za stavu, kdy ohledně

žalovaného byl prohlášen konkurz za podmínek ustanovení § 4

a násl. , ve znění pozdějších předpisů,

o tvrzených pohledávkách stěžovatelky přísluší rozhodnout pouze

v rámci celkového režimu konkurzu, nikoli tedy v tomto řízení.

Ve výrokové části napadeného rozsudku, v níž vzetí žaloby

zpět ohledně požadavku na vydání majetkového podílu a na zrušení

platnosti usnesení valné hromady družstva ze dne 31. 10. 1992 bylo

připuštěno, rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu byl zrušen

a řízení bylo zastaveno, postupoval krajský soud v souladu

s ustanoveními a , neboť procesní úkon

stěžovatelky nevyvolával v tomto směru žádné pochybnosti

o nedostatku stěžovatelčina zájmu na pokračování v řízení

a o jejím srozumění s tím, že o jejím návrhu nebude v tomto

rozsahu věcně rozhodnuto. Skutečnost, že stěžovatelka tento

procesní úkon, totiž zpětvzetí návrhu, vzala zpět, nebyla již

totiž za situace, kdy žalovaný s uvedeným zpětvzetím žaloby

neprojevil nesouhlas, pro rozhodování krajského soudu relevantní.

Zpětvzetí podání, jímž byl vzat zpět jiný úkon tam, kde zákon

takové zpětvzetí připouští, není totiž přípustné, a to dokonce ani

v případě, že by k takovému zpětvzetí došlo v důsledku

omluvitelného omylu. , jak konstatuje také

Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 30. 8. 1995, sp. zn. Odon

19/95, na rozdíl od důsledky úkonů učiněných

v omylu neopravuje. Veřejně právní povaha procesních vztahů též

vyžaduje podstatně vyšší míru právní jistoty účastníků i třetích

osob, přičemž právní jistota by byla oslabena možností dodatečně

zpochybňovat již učiněné procesní úkony odkazem na vady vůle.

Vzal-li tedy účastník procesní úkon tam, kde zákon takové

zpětvzetí připouští, zpět, nelze toto zpětvzetí vzít dalším úkonem

zpět, a navrátit tak řízení do původního stavu. Napadeným

rozhodnutím nebylo tedy v uvedeném směru porušeno žádné ze

stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Zcela odlišně jeví se však věc, pokud jde o potvrzující výrok

napadeného rozhodnutí, týkající se žaloby na vydání živého

a mrtvého inventáře v hodnotě 151 526,- Kč, kde krajský soud zcela

pominul podání správce konkurzní podstaty ze dne 18. 11. 1996,

v němž s poukazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č.

, o konkurzu a vyrovnání, ve znění

Sb., správce konkurzní podstaty navrhuje, aby soud pokračoval

v přerušeném odvolacím řízení. Za tohoto stavu věci měl tedy

krajský soud o tomto nároku stěžovatelky na vydání živého

a mrtvého inventáře věcně rozhodnout a neučinil-li tak s poukazem

na prohlášení konkurzu, porušil tím stěžovatelčino ústavně

zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36

odst. 1y.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení ,

o Ústavním soudu, zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona v části,

týkající se nároku stěžovatelky na vydání živého a mrtvého

inventáře v hodnotě 151 526,- Kč, zrušil (zbývající část

potvrzujícího výroku, týkající se zrušení smluv o převodu majetku

na jiné osoby, nebyla ústavní stížností napadena), zatímco jinak

ve zbývající části ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst.

1 citovaného zákona zamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. prosince 1997