Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 44/97

Ústavní soud rozhodl o návrhu A.B., V.B. a ing. V.B., všichni zastoupeni JUDr. V.J., na zrušení částí ustanovení , d), e) , ve znění , , , , , nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., a , vyjádřené slovy "osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ", takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění :

Navrhovatelé svůj návrh na zrušení částí shora označených ustanovení , v platném znění, spojili se svou včas podanou ústavní stížností, kterou se domáhají zrušení rozsudků Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. , ze dne 24.5.1996, a Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 19.9.1996, které podle jejich názoru nesprávně vyložily ustanovení , a porušily tak články 1 a 10y ČR , Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a , , odst. 1, , a 3 a d.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. , bylo zjištěno, že rozsudkem uvedeného soudu, sp. zn. , ze dne 24.5.1996, byl pro nedostatek aktivní legitimace zamítnut návrh stěžovatelů, opírající se o , směřující proti BP na uložení povinnosti uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí ve výroku rozsudku přesně označených. Tyto nemovitosti byly podle tvrzení stěžovatelů výměrem Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 30.4.1951 znárodněny v rozporu s tehdy platnými předpisy a jejich původní vlastnicí, jak je patrno ze zjištění, které učinily obecné soudy, byla paní Ž.K., která zemřela a byla prohlášena za mrtvou ke dni 23.4.1945. Jedním z jejích dědiců, jak vyplynulo z dědického spisu Okresního

soudu v Klatovech, sp. zn. D 91/47, byl JUDr. F.B. - manžel první stěžovatelky a otec druhého a třetího stěžovatele.

Shora označený rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. , ze dne 19.9.1996. Krajský soud v podstatě shodně se soudem 1. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelé nejsou nositeli hmotněprávního nároku, který v řízení uplatnili. Ve vztahu k původní vlastnici Ž.K. nejsou totiž žádnou z osob uvedených v ustanovení , neboť' manželka synovce původní vlastnice ani děti synovce původní vlastnice nejsou dle tohoto zákona osobami oprávněnými. Z provedených důkazů pak vyplývá, že JUDr. F.B., od něhož stěžovatelé svoji aktivní legitimaci odvozují, se nestal vlastníkem nemovitostí, které jsou předmětem sporu. Nemovitosti vlastnicky náležely Ž.K., která byla prohlášena za mrtvou ke dni 23.4.1945, a JUDr. F.B. jako jeden z dědiců nabyl po ní dědictví - část vkladů, nikoliv však nemovitosti, neboť restituční řízení zahájené v roce 1949 nebylo ukončeno. JUDr. F.B. tak proto podle Krajského soudu v Plzni nebyl ani osobou, která v den přechodu věci na stát měla na nemovitosti nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo dle zákona č. 128/1946 Sb. I při respektování novelizovaného ustanovení , by bylo možno dovodit, že oprávněnou osobou by mohl být pouze JUDr. F.B., za předpokladu, že by se účinnosti restitučního zákona dožil, nikoliv však již osoby další.

Tento výklad, který obecné soudy zaujaly, však podle názoru Ústavního soudu odporuje smyslu , ve znění novely provedené

Podle , v platném znění, je oprávněnou osobou též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odst. 1 (tj. po zrušení podmínky trvalého pobytu nálezem Ústavního soudu, publikovaném pod č. 164/1994 Sb., podmínku státního občanství) a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle uvedených předpisů došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona.

Novelizací , provedenou , tak v ustanovení § 3 odst. 2 byla vymezena další originální kategorie oprávněných osob. Nejde totiž již jen výlučně o původní vlastníky věci (jak je tomu v odst. 1 uvedeného ustanovení), nýbrž o osoby, které měly na věc nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., a tento nárok nebyl v rozhodném období uspokojen z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva nebo svobody za podmínky, že tyto osoby jsou státními občany ČR a podmínky další, že totiž k převodu nebo přechodu vlastnického práva z původního vlastníka v době nesvobody došlo z důvodu rasové perzekuce. (Přechod věci na stát je pak stejně jako podle odst. 1 tak i podle odst. 2 uvedeného ustanovení vyžadován způsoby uvedenými v )

Co se rozumí nárokem pro účely ustanovení § 3 odst. 2 citovaného zákona upravuje § 3 zákona č. 128/1946 Sb. Ustanovení § 4 odst. 1 téhož zákona pak stanoví, komu tento nárok přísluší. Jde jednak o samotného vlastníka, ale také i o jeho právní nástupce (tak, jak je vymezoval o.z.o. z roku 1811), tedy i o jeho dědice. Vymezení původní oprávněné osoby podle ustanovení , v platném znění, bylo tak provedeno širším způsobem než v odst. 1 uvedeného ustanovení, kteréžto ustanovení se omezuje pouze na původního vlastníka věci. Toto širší vymezení původní oprávněné osoby je odůvodněno skutečností, že dobu nesvobody přežila jen malá část vlastníků věcí, k jejichž přechodu nebo převodu v době nesvobody došlo z důvodu rasové perzekuce. Je to tedy právě existující nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., případně podle zákona č. 128/1946 Sb., který nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v ustanovení , a časově tak přešel do rozhodného období, jež je definičním znakem původních osob oprávněných podle ustanovení citovaného zákona.

V odst. 4 , v platném znění, je pak upravena speciální dědická posloupnost dalších oprávněných osob, které se jimi ve stanoveném pořadí stávají v případě úmrtí nebo prohlášení za mrtvou původní oprávněné osoby, jejíž znaky jsou vymezeny v odst. 1 a 2 tohoto ustanovení, přitom z dikce návětí odstavce 4 je patrno, že jak v případě úmrtí osoby oprávněné podle , tak i osoby oprávněné podle , které jsou si zde postaveny na roveň, nastupuje speciální posloupnost osob označených v písm. a) až e) tohoto ustanovení. Bylo by v rozporu s principem rovnosti - jakkoliv text uvedený pod písm. c), d), e) obsahuje nejen označení důvodu nástupnictví příbuzenským vztahem, ale také část vyjádřenou slovy "osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v ", tedy v podstatě opakování znaku původní oprávněné osoby podle , vnímat tuto část ustanovení písm. c), d), e) v poměru k nástupcům původní oprávněné osoby podle jinak, než jako legislativní zkratku, která v sobě zahrnuje nejen osoby, které věc, jež přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 vlastnily, ale i ty osoby, které na tuto věc měly nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. Opačný výklad by totiž vytvářel ničím neodůvodněnou, a proto nepřípustnou, nerovnost mezi skupinou dalších oprávněných osob, nastupujících po původních oprávněných osobách podle § 3 odst. 1 a skupinou dalších oprávněných osob, nastupujících po původních oprávněných osobách podle § 3 odst. 2, když po těchto posledně jmenovaných by jako další oprávněné osoby přicházely v úvahu pouze závětní dědicové uvedení v písm. a) a b) posuzovaného ustanovení.

Z uvedených důvodů je třeba za ústavně konformní interpretaci napadených ustanovení považovat výklad, který hmotněprávní nárok na vydání věci, v případě, že původní oprávněná osoba podle § 3 odst. 2 se nedožila účinnosti restitučního zákona, přiznává (za splnění dalších zákonných podmínek) stanovenou posloupností i jejímu manželovi a příbuzným uvedeným v písm. c), d), e) posuzovaného ustanovení. Již v nálezu,

sp. zn.

, publikovaném pod č. 63/1997 Sb.,vyslovil ústavní soud názor, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je proto nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací od případů, kdy tak učinit nelze, a je nutno přistoupit k jeho zrušení. V daném případě, jak plyne ze shora uvedených důvodů, je ústavní soud toho názoru, že v případě ustanovení , d). e) , v platném znění [z nichž pouze písm. c) bylo obecnými soudy aplikováno a stěžovatelé byli tedy s ohledem na ustanovení , legitimováni pouze k návrhu na zrušení části tohoto písmene, nikoliv však již k návrhu na zrušení částí písmen d) a e)], lze jejich soulad s ústavními zákony zabezpečit výkladem, a proto návrh na jejich zrušení podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. prosince 1997

JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj