Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 216/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky M.R., zastoupené JUDr. J.E.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í.

Ústavní stížností ze dne 18. 6. 1997 stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 1997, čj. - 282, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 1. 1997, sp. zn. , ve věci náhrady škody. Domnívá se, že tímto rozsudkem byl porušen d. V odůvodnění ústavní stížnosti pak vesměs polemizuje s právními názory krajského soudu, eventuálně podává své výklady o vztahu a stavebních předpisů a zejména napadá argumentaci soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právních povinností a škodou. Pokud jde o vlastní

1

argumentaci k d, jen v podstatě uvádí, že podle citovaného ustanovení vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy. Podle jejího názoru krajský soud "napadeným rozsudkem vytvořil právní stav, kdy vlastník nemovitosti zneužije svého postavení a pronajme nebytové prostory ve špatném stavebně-technickém stavu... nesplní své povinnosti pronajímatele a přesto se zbaví odpovědnosti za škodu způsobenou tím, že nájemce nemůže v pronajatých prostorách podnikat. V tomto případě nebyla dovozována jeho odpovědnost jako vlastníka a pronajímatele za stavebně-technický stav nemovitosti a povinnost požádat o stavební povolení k odstranění tohoto závadného stavu."

Ve věci samé je třeba především konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, výklad zákonů soudem atp., ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení neznamená zejména porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud však zkoumá, zda v řízení nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Podstatná část vývodů v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v opakované polemice s rozhodovacími důvody, právními názory a výklady obecných soudů a je vesměs zaměřena na otázky související s legalitou napadeného rozhodnutí, nikoliv však s porušením ústavních procesních principů.

Pokud jde o ústavněprávní námitku porušení (věta druhá) d, že vlastnictví nesmí být zneužitu na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy, k tomu stěžovatelka uvádí, že krajský soud "napadeným rozsudkem vytvořil právní stav, kdy vlastník

2

nemovitosti zneužije svého postavení a pronajme nebytové prostory ve špatném stavebně-technickém stavu... nesplní své povinnosti pronajímatele a přesto se zbaví odpovědnosti za škodu způsobenou tím, že nájemce nemůže v pronajatých prostorách podnikat. V tomto případě nebyla dovozována jeho odpovědnost jako vlastníka a pronajímatele za stavebně-technický stav nemovitosti a povinnost požádat o stavební povolení k odstranění tohoto závadného stavu."

Pokud jde o výklad ustanovení d, ústavní soud již konstatoval, že zásady plynoucí z citovaného ustanovení míří především vůči vlastníku samotnému, jehož tak váže náležitou a dostatečnou péčí o jemu svědčící vlastnictví, a proto z ní "zpravidla nelze vyvozovat nadzákonné povinnosti mimo vlastnictví samotné" (

).

Podstatným aspektem v dané věci se jeví otázka smluvního základu daného vztahu. Ačkoliv to stěžovatelka přímo neuvádí v odůvodnění svého podání, lze z něj dovodit, že si smluvní základ právního vztahu nájemce a pronajímatele uvědomuje. Sama totiž uvádí, že vlastník by "musel po posouzení stavebně-technického stavu a po zjištění nezpůsobilosti prostor k provozu prádelny

uzavřít smlouvu o budoucí nájemní smlouvě, v níž by bylo dohodou stran řešeno, která strana závady odstraní a provede příslušné stavební úpravy...a ponese finanční náklady. Zejména pak samotné uzavření nájemní smlouvy by muselo být vázáno na kolaudaci stavebních úprav. Pokud by stěžovatelka takovou smlouvou o budoucí nájemní smlouvě převzala povinnosti, které by nesplnila nebo by nesplnila povinnosti týkající se výlučně technologie a nedošlo by v důsledku toho ke kolaudaci a tím ani k uzavření nájemní smlouvy, pak by nepochybně nárok na náhradu škody neměla."

Nelze tedy v daném případě namítat, že tím, že stěžovatelka nevěnovala dostatečnou adekvátní pozornost řádnému obsahu smlouvy o pronájmu, která je soukromoprávním aktem spočívajícím ve

3

shodném svobodném projevu vůle stran, mohlo uzavřením takové smlouvy dojít k porušení práva podle d, resp. ke zneužití práva na ujmu stěžovatelky orgánem veřejné moci. Stěžovatelka projevila svou vůli a podepsala smlouvu ve sjednaném znění. To, že v této době, jak sama uvádí, stěžovatelka neznala dostatečně stavební a jiné předpisy, a proto smlouva o pronájmu měla tomu odpovídající, zřejmě nevýhodný obsah, není chybou, kterou by orgán veřejné moci mohl nějak zhojit. Nemůže být proto ani pravdivé tvrzení, že obecný soud "vytvořil" určitý právní stav a tak zasáhl do ústavně zaručeného práva. Soud pouze nezávisle "nalézal" právní stav existující, vzniklý na základě smlouvy, resp. se v této souvislosti zabýval otázkou náhrady škody.

Jak vyplývá z výše uvedeného, ústavní soud neshledal porušení ústavně garantovaných práv a svobod. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení , o Ústavním soudu, návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud nemohl přiznat náhradu nákladů zastoupení podle , o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 1997 JUDr. Vladimír Paul

soudce Ústavního soudu