Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 161/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.K., zastoupeného advokátem Mgr. V.E., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 1997, sp.zn. , mimo ústní jednání dne 2. 12. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ( al. 1 ), která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem ( , , , 2, 4 ), napadl stěžovatel ve své trestní věci (4 KZv 60/94 Krajského státního zastupitelství v Ostravě) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 1997 (sp. zn. ) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako soud stížnostní porušil jeho ústavně zaručená základní práva daná ustanovením d ( , ), a to tím, že jednak nevyhověl jeho stížnosti do rozhodnutí soudu I. stupně (šlo o posouzení důvodnosti vazby stěžovatele), jednak tím, že v napadeném rozhodnutí dostatečně neoznačil "dostatek konkrétních důkazů, které by odůvodňovaly existenci vazebních důvodů [ tr. ř.]", když byl současně zcela

1

opomenul jeho námitky směřující "proti postupu Krajského soudu v Ostravě, který je v rozporu s rozhodnutím Vrchního zemského soudu v Mnichově" (jímž byl stěžovatel vydán k trestnímu stíhání v České republice); protože tak ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu je "porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování", navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem vpředu označené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že stěžovatel byl k trestnímu stíhání v České republice vydán na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu, na jehož základě byl zadržen policejními orgány SRN a posléze byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. července 1995 ( ), a to z důvodu § 67 písm. a), b) tr. ř.; z výsledků dosavadního šetření (na které poukazuje stížnostní soud) pak plyne jednoznačný závěr, že stěžovatel útěkem do ciziny se pokusil zmařit trestní stíhání, přičemž v tomto záměru postupoval zvlášť promyšleně (používání padělaných dokladů, snaha utajit místo svého pobytu v SRN, opakované pokusy o utajení své skutečné identity apod.); tyto zcela konkrétní okolnosti, dostatečné a přesvědčivě zjištěné, vedly posléze stížnostní soud k závěru, že právě ony svou intenzitou a povahou (též s přihlédnutím k hrozícímu trestu pro inkriminovaný trestný čin ve smyslu § 250 odst. 4) tr. z. zakládají (bylo-li by stížnosti vyhověno) důvodnost obavy z případného stěžovatelova útěku [§ 67 písm. a) tr. ř.].

Těmto závěrům obecného soudu nelze ani z ústavně právních hledisek nic podstatného vytknout, zejména, jestliže tento soud své rozhodnutí také zákonným a zcela dostatečným způsobem odůvodnil (§ 134 odst. 2 tr. ř.); vznesená námitka stěžovatele stran porušení zákazu libovůle v rozhodování, stejně jako jeho odkazy na nález Ústavního soudu ve věci nejsou proto namístě.

Obdobně bylo třeba odmítnout i další tvrzení stěžovatele, totiž že dosavadní řízení proti němu vedené je jako celek nespravedlivé"; stěžovatel byl justičními orgány SRN (za okolností naznačených již dříve a v napadeném rozhodnutí dostatečně popsaných) vydán k trestnímu stíhání pro podezření ze skutků spáchaných na území České republiky, jejichž trestnost plyne jak z trestního zákona platného na tomto území (§ 250 tr. z. v přísnější právní kvalifikaci), tak obdobně i na území SRN (§ 263 StGB), přičemž až dosud o jeho vině stran inkriminovaných skutků nebylo pravomocně rozhodnuto; proto také jakékoli závěry v tomto

2

směru by byly nejen předčasné, ale současně též nezákonné a protiústavní ( tr.ř., d). Důvodně proto stížnostní soud, jemuž stěžovatelova věc byla předložena k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí dotýkajícímu se toliko omezení osobní svobody, otázky spojené s úvahami o meritu věci (viny stěžovatele, příp. okolností spojených s jeho vydáním k trestnímu stíhání) až na další ponechal stranou. Ostatně, pokud jde o procesní vady (včetně těch, které mohou založit protiústavnost v řízení), Ústavní soud již dříve vyložil, jaký význam jim přikládá a jaký postup co do způsobu jejich nápravy - ze svého hlediska - pokládá za přiměřený a ústavně souladný (k tomu srov. např.

- rozhodnutí č. 78 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996); postačí proto stěžovatele na tuto judikaturu Ústavního soudu odkázat.

Z takto rozvedených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými důvody ústavní stížnosti, ale též, a to především, ustálenou praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [ ], jak ve znělce tohoto rozhodnutí se stalo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 2. 12. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR