Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
29650.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 93/97
Č E S K Á R E P U B L I K A
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. V.Č., zastoupeného Mgr. J.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 264/96 , za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a M.P., jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. K.S., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 264/96 . Citovaným rozhodnutím obecného soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 10. 1995, sp. zn. 8 C 86/94 , jímž byla zamítnuta navrhovatelova žaloba na vyklizení bytu v domě v P.
Podle přesvědčení navrhovatele neposoudily obecné soudy tento případ o vyklizení bytu správně, neboť vedlejší účastnici nevzniklo podle předpisů platných v roce 1974 právo osobního užívání sporného bytu, které by se změnilo podle § 871 zák. č. 509/1991 Sb. , v platném znění, v právo nájmu. Navrhovatel tvrdí, že vedlejší účastnici nikdy nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu ve smyslu ustanovení § 154 zák. č. 40/1964 Sb. , v platném znění, současně tvrdí, že nikdy také nedošlo ke sloučení bytů v suterénu domu v P. Byt o jedné obytné kuchyni, č. dv. 3 v suterénu, byl užíván jako součást služebního bytu. Byla-li tedy uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu podle předpisů platných v roce 1974, považuje ji navrhovatel za neplatnou. Ze všech těchto důvodů dovozuje, že byl porušen čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastnice uvedla, že navrhuje její zamítnutí. Podle vedlejší účastnice, pokud se navrhovatel domáhal vyklizení obytné kuchyně, spíže a WC situované vlevo od schodiště v prvním podzemním podlaží domu v P., nebylo mu po právu vyhověno, neboť k těmto prostorám jí vzniklo právo nájmu. Nájem jako institut je chráněn občanským zákoníkem . Podle vedlejší účastnice nebylo omezeno stěžovatelovo právo užívat předmětný byt, musí se však svého práva domáhat prostřednictvím příslušných ustanovení občanského zákoníku . Současně ovšem musí respektovat i právo nájemce a nerušit řádný výkon práva nájmu bytu. Ze všech těchto důvodů považuje vedlejší účastnice ústavní stížnost za neopodstatněnou.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že v roce 1974 došlo ke sloučení služebního jednopokojového bytu s příslušenstvím se sousedním bytem, jehož vyklizení se navrhovatel domáhal. Navíc se jednalo původně o jednu bytovou jednotku, která byla administrativně rozdělena na dva
byty
2
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 86/94 , Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se stal vlastníkem domu v P. dne 19. 4. 1993 na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 1993. V suterénu tohoto domu se nacházejí místnosti, jejichž vyklizení se navrhovatel domáhal. Služební byt v suterénu domu užívala vedlejší účastnice od roku 1953. Po rozvodu s J.P. v roce 1959 došlo pouze k administrativnímu rozdělení bytu, když její bývalý manžel začal sporné prostory užívat sám. J.P. provedl směnu sporných prostor za byt s J.S., který zde bydlel do roku 1974. Poté, co se odstěhoval, vedlejší účastnice požádala o opětovné sloučení sporných prostor s jejím bytem a její žádosti bylo vyhověno. Na základě toho dne 12. 11. 1974 uzavřela vedlejší účastnice dohodu o odevzdání a převzetí takto sloučeného bytu s příslušným správním orgánem ve smyslu ustanovení § 155 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném k uvedenému datu.
Ústavní soud v rámci posuzování této ústavní stížnosti respektoval jurisdikční činnost obecných soudů, pro něž z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují ústav u, jakož i principy dané ustanovením § 132 o. s. ř. o. s. ř. , nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy.
V případě této ústavní stížnosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů tak, jak s nimi polemizoval po celou dobu řízení před obecnými soudy. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčených orgánů veřejné moci. Obecné soudy posoudily případ zcela v souladu s ustanoveními § 155 odst. 1 občanského zákoníku před novelou i v souladu s § 871 odst. 1 občanského zákoníku po novelizaci zákonem č. 509/1991 Sb.
Postupem obecných soudů nedošlo k porušení čl. 4 odst. 1 , 2 ani čl. 11 odst. 1 Listin y. Navrhovateli není bráněno ve výkonu jeho vlastnického práva, pouze jeho výkon musí podrobit platné právní úpravě. tj. respektovat institut chráněného nájmu. Ze stejných důvodů nedošlo ani k porušení čl. 4 odst. 1 , 2 Listin y. Vzhledem k tomu, že obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti respektovaly i zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listin y, nelze jim ani z tohoto hlediska nic podstatného vytknout.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. prosince 1997
JUDr. Vladimír Klokočka,
soudce Ústavního soudu