Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 394/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. prosince 1997 ve věci ústavní stížnosti P.S., zastoupeného advokátem JUDr. R.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1997, čj. -54, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 1997, čj. -38,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 odst. 1 d. Nevztahuje-li se totiž na projednávanou věc a lze-li vzhledem k dikci tohoto zákona mít za to, že k tornu také směroval úmysl zákonodárce, potom je logické a nutné zabývat se myšlenkou, který zákon by mohl tuto problematiku upravovat. Je bez diskuze, že odejmout vlastnické právo státní mocí a tento fakt odškodnit zlomkem reálné hodnoty věci je postup, který je v rozporu s lidskými právy a obecnou morálkou, což znamená, že jde o situaci definovanou v ustanovení odst.

- 2 -

2 okruh problematiky, na kterou se vztahuje, vymezuje negativně, tedy tím způsobem, že se nevztahuje na ty případy, které jsou upraveny zvláštním zákonem. Představovalo by porušení rovnosti občanů před zákonem, pokud by pouze ta skutečnost, že k přechodu vlastnického práva na stát došlo podle vládního , měla vést k závěru, že takovou věc restituovat nelze. Stěžovatelův případ však žádným zvláštním zákonem upraven není. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil u tohoto soudu podáním, došlým dne 25. 10. 1995, restituční nárok, opírající se o ustanovení , s tím, že vlastnictví k předmětným nemovitostem sice přešlo na stát podle vládního , vzhledem k pouze symbolickému odškodnění z titulu smlouvy, uzavřené dne 28. 9. 1949 mezi VB a ČSR, však nelze postupovat podle Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozhodnutím stěžovatelův návrh zamítl s odůvodněním, že pokud došlo k odnětí věci podle vládního , nelze na projednávanou věc aplikovat Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když dovodil, že oba restituční zákony upravují zcela samostatné okruhy následků majetkových křivd a způsobů jejich zmírnění, a nejde tudíž o vztah zákona speciálního k zákonu obecnému.

Stěžovateli by nepochybně bylo možno přisvědčit v tom, že odpověď, na otázku o možnosti uplatňování případných nároků, které vyplynuly z majetkových křivd a jiných křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období, jakož i na otázku postupu při uplatňování takových nároků, hledat především v ustanoveních , nicméně však pouze tehdy, nejde-li o případy, na něž se vztahuje zvláštní zákon, tedy i ( , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). O takový případ však jde v projednávané věci, v níž vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na stát podle vládního , o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru ( , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů). Jakkoli a mají společné to, že jako restituční zákony směřují k odstranění následků majetkových křivd, nelze tento jejich vztah chápat jako vztah speciálního k obecnému, tedy tak, že by jaksi "doplňoval" zákon č.

3 -

i tam, kde případ evidentně spadá pod režim Stěžovatel se, bez dalšího, podřídil vylučujícím účinkům ustanovení a "opustil" režim tohoto zákona, ačkoli současně tvrdí, že poskytnuté odškodnění je natolik symbolické, že se již vymyká pojmu "zmírnění následků majetkových křivd" ( ). Jinými slovy, stěžovatel měl volit cestu, spadající pod režim , a v tomto řízení s poukazem na účel tohoto zákona prosazovat svůj restituční nárok. Neučinil-li tak, nemůže již sledovaného cíle dosáhnout na bázi

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 5. prosince 1997

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj