Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 235/97

-13

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele M.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., o stížnosti ze dne 30. června 1997, takto:

Návrh se o d m í t á.

Odůvodnění

Návrhem, podaným ve lhůtě stanovené v , se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 1997. Uvedl, že označený soud zamítl dovolání, které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 1994, sp. zn. , jímž, podle jeho přesvědčení, soud nesprávně rozhodl ve věci určení neplatnosti vydědění navrhovatele zůstavitelem dne 30. května 1983. Soud dospěl k závěru, že navrhovatel v žalobě vybočil z rámce rozhodnutí státního notářství, kterým mu bylo podání žaloby uloženo, pro žalobu na určení ve smyslu obč. soudního řádu pak neshledal důvody, a proto potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. října 1993, kterým byl návrh zamítnut. Stěžovatel poukázal na průběh celého řízení, jeho délku, obsah předcházejících rozhodnutí a na skutečnost, že odvolací soud nepřipustil změnu návrhu, kterou učinil po rozhodnutí soudu 1. stupně. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s jeho námitkami nevypořádal, považuje jeho rozsudek, stejně jako rozsudek soudu I. stupně a soudu odvolacího, za rozhodnutí, porušující jeho práva, zakotvená v d a v úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby ústavní soud z označených důvodů rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 22. dubna 1997, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. -68 a Obvodního soudu Praha 4 č. j. -54 zrušil.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [ , ].

-14

Z obsahu stížnosti, spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. a Státního notářství pro Prahu 4 sp. zn. bylo zjištěno, že v pozůstalostním řízení po zemřelém R.P., otci stěžovatele, byla předložena závěť jmenovaného, pořízená 30, května 1983 ve prospěch manželky B.P. Závěť' obsahuje i projev vůle zůstavitele vydědit stěžovatele, uvádí i důvody pro jeho vydědění. Dále byla předložena ze dne 30. května 1983 o vydědění stěžovatele a okolnostech, které zůstavitele k tomu vedly. Státní notářství pro Prahu 4 svým rozhodnutím ze dne 1. května 1990, č. j. -42, uložilo stěžovateli, který popíral důvody vydědění, aby podal u příslušného soudu žalobu na určení, že zůstavitel neměl důvody pro vydědění, uvedené v ě o vydědění ze dne 30. května 1983, a to proti pozůstalé manželce B.P. Žaloba, v níž se stěžovatel domáhal určení, že jeho vydědění ze dne 30. května 1983, učiněné zůstavitelem R.P., je neplatné, byla zamítnuta s poukazem na , když podle názoru soudu žalobce, jehož návrh nebyl v souladu s rozhodnutím státního notářství, vymezujícím přesně předmět řízení, neprokázal naléhavost právního zájmu na jím podané žalobě.V odvolacím řízení nebyla připuštěna změna návrhu a odvolací soud rozsudek soudu 1. stupně, jako věcně správný, potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. dne 22. dubna 1997 zamítnuto. Nejvyšší soud neshledal pochybení v postupu a rozhodnutí Městského soudu v Praze při aplikaci obě. soudního řádu ani pokud nepřipustil změnu žalobního petitu, když neodpovídal požadavku určitosti návrhu ve smyslu a obě. soudního řádu. Dále bylo zjištěno, že řízení o dědictví bylo ukončeno rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -97, ze dne 14. března 1996, jímž byl určen rozsah majetku zůstavitele, a č. j. -100, ze dne 4. dubna 1996, kterým mj. bylo potvrzeno, že určené dědictví nabyla jako jediná dědička ze závěti pozůstalá manželka B.P. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. dne 31. října 1997 odmítnuto s tím, že odvolatel pro vydědění nebyl účastníkem řízení o určení rozsahu a nabytí dědictví. Současně byl v odůvodnění usnesení poučen o možnosti domáhat se u soudu práva na dědictví proti pozůstalé manželce, která dědictví nabyla, poněvadž rozhodnutí vydaná v řízení o dědictví, jehož nebyl účastníkem, žalobě podle a násl. obě. zákona nebrání, přičemž byl upozorněn i na délku promlčecí lhůty a její počátek pro případné podání žaloby.

S ohledem na výše uvedené, na znění § 485 odst. 1, §§ 101 a 105 obč. zákona je nepochybné, že citovaná ustanovení občanského zákona dávají stěžovateli možnost využít je k podání žaloby o vydání dědictví a tedy k ochraně jeho tvrzeného dědického práva. Za tohoto stavu bylo nutno stížnost k Ústavnímu soudu považovat za nepřípustnou a odmítnout ji tak, jak ve výroku obsaženo [ , ].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 8. prosince 1997

JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj

2