Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 172/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti ing. V.D., zast. advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 1996, č.j. -28, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v Č.K., ze dne 19. 1. 1996, čj. 27831/96, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a O.ú., pozemkového úřadu v Č.K., a PF ČR, územní pracoviště Č.K., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 25. 6. 1996 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 30.4.1996, č.j. -28, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu v Č.K. (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 19. 1. 1996, č.j. 27831/96. Předmětem ústavní stížnosti byl postup obou uvedených orgánů veřejné moci v průběhu řízení o vydání zemědělských nemovitostí v katastrálním území Č.K. Ohledně části z nich rozhodl pozemkový úřad, že nebyl prokázán žádný restituční titul podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění. Tento názor potvrdil i ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu.

Podle názoru stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť krajský soud neuvedl, podle jakého právního ustanovení přešly jeho nemovitosti na stát, když v roce 1956 žádný právní předpis neznal nabývací titul spočívající v odevzdání nemovitosti. Vzdání se vlastnického práva podle , bylo vyloučeno, neboť přidělené nemovitosti nebylo možno podle § 5 odst. 2 Dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., zcizit. Stěžovatelem dne 30. 3. 1956 podepsané y (zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem a zápis o odevzdání usedlosti) nezachycují žádný právní úkon, kterým by přecházelo vlastnické právo na stát. Stát tak sporné nemovitosti převzal protiprávně a bez právního důvodu a jako své domnělé vlastnictví přidělil D Č.K.

Dále krajský soud neuznal námitku stěžovatele, že šlo současně o případ perzekuce. Neměl důvod se prosperující usedlosti vzdávat a nebyla v tomto směru doložena žádná jeho iniciativa. Navíc byl ONV označen za kulaka.

Proto se domnívá, že v jeho případě došlo k porušení základních práv a svobod (dále jen " "), když krajský soud převzal jako správnou argumentaci používanou státními orgány v 50. letech a tím zrelativizoval ochranu vlastnického práva. Dále v řízení u pozemkového úřadu nebyly vyslechnuty všechny žijící osoby a jím navržení dva svědci a byla vyslechnuta jedna svědkyně bez jeho přítomnosti. Tím došlo k porušení a .

Rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon navrhovateli k ochraně jeho práva poskytuje, nabylo právní moci 10. 5. 1996. Stížnost tedy byla v tomto případě podána včas. Stěžovatel byl zastoupen advokátem s plnou mocí pro řízení před Ústavním soudem. Stížnost byla shledána přípustnou.

Na základě vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejších účastníků (město Č.K. se vzdalo postavení vedlejšího účastníka), a zejména na základě vyžádaného obsáhlého spisového materiálu (dokumentace pozemkového úřadu - 22 položek, spis krajského soudu, sp. zn. ) Ústavní soud posoudil opodstatněnost ústavní stížnosti a došel přitom k následujícím závěrům.

Ústavní soud jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle y ČR není další soudní instancí. Proto není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, i kdyby s ním nesouhlasil. Přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů může jen tehdy, pokud jejich rozhodovací činností současně došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu písm. d) y ČR.

Krajský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které jsou nyní znovu předkládány k posouzení Ústavnímu soudu. Zjistil, za jakých okolností došlo k převzetí sporných nemovitostí státem a vyložil to z hlediska tehdy platných předpisů ( ) i s přihlédnutím k zvláštnostem zákonných podmínek, za nichž byly podle Dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., příděly poskytovány. Vyšel z tehdy platného stavu, kdy obecné právní předpisy taxativně neupravovaly způsoby pozbytí vlastnictví a stály na stanovisku, že jde o projev vlastníkovy libovůle, a vzdání se vlastnictví vyloučily jen v případě věcí, které nebyly volně zcizitelné. Náležitým způsobem se též v odůvodnění rozsudku vypořádal s námitkami stěžovatele. Zhodnotil v mezích ustanovení časové souvislosti odevzdání přídělu státu, okolnosti zdravotního stavu stěžovatele, toho, že na jeho usedlosti hospodařili jeho příbuzní, kdežto on sám pracoval na doporučení lékaře v té době již téměř tři roky jako pracovník krajské hygienické stanice. Posoudil též uváděné příklady perzekuce s ohledem na dobu, kdy došlo k odevzdání usedlosti a použil k tomu dostupné důkazní prostředky, jak mu to předepisuje.

Ústavní soud zde proto konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako jsou v předmětné věci , v platném znění, z roku 1950, či Dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu proto byly v kompetenci krajského soudu, který je součástí soudní soustavy ve smyslu y ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů ( y ČR, ). Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených krajským soudem. Ústavní

2

soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však v souzené věci nebyl důvod.

Ústavní soud dále zjistil, že námitky proti rozhodnutí pozemkového úřadu, včetně řízení před ním, stěžovatel mohl, a také skutečně uplatnil v řízení před krajským soudem, které proběhlo podle tehdy platného znění veřejně v jeho přítomnosti, a kde měl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Nebylo proto shledáno porušení , ani , neboť stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu a měl rovněž možnost jednat před svým zákonným soudcem. Jestliže krajský soud došel k závěrům, že tím byly zhojeny vady řízení před pozemkovým úřadem, není to samo o sobě zásahem do jeho práv, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavních principů spravedlivého soudního řízení, což Ústavní soud v daném případě neshledal.

Pokud se dále stěžovatel dovolává zásahu proti postupu krajského soudu, kterým měl zrelativizovat ochranu vlastnického práva, a tím porušit vůči jeho osobě ustanovení , musí Ústavní soud konstatovat ve smyslu své ustálené judikatury, že při ochraně vlastnického práva musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, nikoli o tvrzený nárok na ně, jak je to pravidlem v případě restitučních sporů. Pouhý spor o vlastnictví, kde takové právo má být teprve konstituováno na základě jiných hmotněprávních předpisů, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

Podle , o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jeli zjevně neopodstatněný. Podmínky těchto ustanovení byly naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 1997 Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu