Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 267/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.L., zastoupené advokátem JUDr. V.P.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Navrhovatelka podala dne 23. 7. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 7. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. -60, ze dne 26. 5. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, čj. -39, ze dne 10. 12. 1996, jímž byla navrhovatelce (v řízení před obecnými soudy odpůrkyně) určena povinnost zaplatit druhému účastníkovi řízení částku 100 000 Kč ve stanovené lhůtě. Oběma napadenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatelky porušeno ust. d (dále jen "").Ústavní stížnost byla podána včas. .

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 14 C

253/93, vedený u Okresního soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích

t

se navrhovatel domáhal proti odpůrkyni (v řízení o ústavní stížnosti navrhovatelce) neoprávněného majetkového prospěchu v částce 100 000 Kč. Navrhovatel se dohodl s odpůrkyní v říjnu 1991 o tom, že mu odpůrkyně přenechá nebytové prostory, které má v domě v B., za úhradu. Odpůrkyně mu počátkem října 1991 předala klíče od předmětu nájmu a od navrhovatele převzala částku 100 000 Kč jako úhradu ročního nájmu. Předmět nájmu užíval navrhovatel zhruba do listopadu 1991, kdy odpůrkyni vrátil klíče od předmětných nebytových prostor a zároveň požadoval vrácení zaplacené částky 100 000 Kč. Odpůrkyně s tímto nesouhlasila. Navrhovatel totiž zjistil, že jejich ústní dohoda o podnájmu postrádala souhlas pronajímatele, kterým v té době byl P. Odpůrkyně naproti tomu tvrdila, že platila nájemné za předmětné nebytové prostory až do doby, kdy je vrátila zpět P. Částku 100 000,- Kč považovala za provizi, nikoliv za nájemné. Posléze prostřednictvím svého právního zástupce uvedla, že pokud by tvrzení o provizi bylo nesprávné, byl podnájem sjednán ve výši 100 000 Kč. Dále pak upřesnila, že částku 80 000 Kč považovala za spropitné a částku 20 000 Kč za zaplacenou zálohu na nájemné za nebytové prostory. Na základě provedeného dokazování dospěl Okresní soud v Českých Budějovicích k závěru, že předmětná částka nebyla dohodnutou provizí za přenechání předmětu nájmu, protože z provedených důkazů vyplývá, že tato částka byla úhradou podnájemného za příslušný kalendářní rok. Okresní soud dále dovodil, že podnájemní smlouva jako akcesorická ve vztahu ke smlouvě nájemní nesplňovala náležitosti stanovené , zejména podmínku písemné formy. Dále v daném případě podle provedených důkazů nebyla splněna ani podmínka stanovená v cit. zákona, tj. nebyl dán předchozí souhlas pronajímatele s podnájemní smlouvou. Nesplnění této podmínky činí podnájemní smlouvu rovněž neplatnou. Z výše uvedených skutečností dovodil okresní soud, že předmětná částka je bezdůvodným obohacením, protože odpůrkyni vznikl majetkový prospěch z neplatného právního úkonu, a proto je ve smyslu (dále jen "") povinna toto bezdůvodné obohacení vydat. Okresní soud v Českých Budějovicích proto rozsudkem, čj. -39, ze dne 10. 12. 1996, rozhodl, že odpůrkyně je povinna uvedenou částku navrhovateli zaplatit ve stanovené lhůtě.

2

Proti uvedenému rozsudku podala odpůrkyně odvolání, v němž soudu I. stupně vytýká neúplnost dokazování . Dále uvedla, že sporná částka měla charakter provize za přenechání předmětu nájmu, i když v ní je zahrnuta i náhrada za podnájem. Odpůrkyně rovněž nesouhlasila s právním hodnocením předmětu sporu, zejména s tvrzením, že podnájemní vztah je vztahem akcesorickým ke vztahu nájemnímu, a dovozovala, že ustanovení o nájmu nelze ani analogicky aplikovat na ustanovení o podnájmu. Navrhla proto, aby odvolací soud po doplnění dokazování změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že by žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně a dospěl k závěru, že odvolání odpůrkyně není důvodné. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu I. stupně za správná a rovněž z nich vycházel. Z průběhu řízení před soudem I. stupně dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď a tvrzení odpůrkyně nepůsobí věrohodně, a proto je považuje za účelové, vedené s ohledem na postup dokazování. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně v tom, že mezi navrhovatelem a odpůrkyní byla uzavřena podnájemní smlouva ve smyslu a násl. Odvolací soud považuje podnájemní vztah za vztah akcesorický, závislý na vztahu hlavním. Předmětnou podnájemní smlouvu považuje za neplatnou pro nedodržení předepsané formy, pro rozpor s cenovým předpisem i pro nedostatek souhlasu pronajímatele s podnájmem. Dále odvolací soud uvedl, že podle je každý z účastníků povinen vrátit to, co bylo na základě neplatné smlouvy plněno. Z uvedených důvodů Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, čj. -60, ze dne 26. 5. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti oběma rozsudkům podala navrhovatelka ústavní stížnost, protože podle jejího názoru jsou právní závěry soudů obou stupňů v rozporu s platnými právními předpisy. Uvedený rozpor spatřuje v tom, že nelze vykládat požadavek písemnosti právního úkonu rozšiřujícím způsobem, tj. sankcionovat nedodržení písemné formy neplatností tam, kde není výslovně písemná forma stanovena. V tom, že soudy obou stupňů takto postupovaly, spatřuje navrhovatelka porušení svého práva podle y. Dále navrhovatelka vytýká napadeným rozsudkům, že přihlédly k neplatnosti podnájemní smlouvy z důvodu rozporu s cenovým předpisem (vyhl. č. ). Navrhovatelka se domnívá, že tento právní předpis je v rozporu su ČR au, protože omezuje svobodu podnikání, kterou je možno omezit jen na základě zákona. Tento předpis neměl být podle y ČR aplikován.

Dále navrhovatelka uvádí, že setrvává na svých tvrzeních, že k jejím námitkám soudy nepřihlédly a nevyčerpaly dokonce všechny navrhované důkazy, takovým postupem jí byla odňata možnost uplatnit před soudem své nároky. Vzhledem k uvedeným skutečnostem proto žádá, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. V předmětné věci se navrhovatelka dovolává ochranyu stanovených práv a namítá porušeníy ČR, Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející.

Na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Navrhovatelka vytýká oběma soudům nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení předmětné věci. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení v souladu s příslušnými ustanoveními (dále jen ""). Při provádění dokazování soudy respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak je vyjádřena v Ústavnímu soudu v takovém případě nepřísluší znovu hodnotit důkazy provedené a zhodnocené soudy v rámci řízení v předmětné věci. Obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle y a dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. V tom, že soud nepřipustil další návrhy na dokazování, přičemž v odůvodnění rozsudku dostatečně vysvětlil a zhodnotil provedené důkazy, nelze spatřovat porušení ústavně chráněných základních práv. Ústavní soud se ztotožnil i s právním hodnocením

4

předmětné věci, soudy nepochybily při aplikaci příslušných právních předpisů. V tom, že navrhovatelka (v řízení před obecnými soudy odpůrkyně) neměla ve věci úspěch, nelze konečně spatřovat porušení základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR