Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 326/97

>

Návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto a takto vymezeným žádáním je také obecný soud vázán (možné výjimky v posuzované věci již z její povahy nepřicházejí v úvahu); zásada "nechť si každý střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, přirozeně od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.

<

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V., zastoupeného advokátem JUDr. Z.H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. října 1996, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 4. 11. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující jinak formální podmínky stanovené zákonem ( , , ), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze (ze dne 10. října 1996, sp. zn. , ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1) a tvrdil, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo dané jak y ( úst. ), tak d ( ), neboť tím, že v jeho věci jako soud odvolací rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a sám řízení zastavil, "jednal jednoznačně pozitivisticky a svým rozhodnutím porušil y a d, neboť z hrubě formálních důvodů odepřel právní ochranu postiženému účastníku, aniž se zabýval meritem celé věci, tj. existencí podmínek pro přezkoumání, které jsou v uvedeny a z hrubě formálních důvodů mu odepřel právní ochranu"; navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatel v režimu (tedy v rozhodování soudu ve smyslu ust. ) domáhal se vydání rozhodnutí, dle něhož by bylo určeno, že přestup hráčky J.P. z někdejší T. do K. je neplatný, že obecný soud I. stupně jeho žalobu (po meritorním projednání a posouzení) zamítl, a že odvolací soud projednávající odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil ( , ). Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí stalo se tak proto, že odvolací soud (v podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí) dospěl k závěru, že - vzhledem k návrhovému žádání stěžovatele [ve smyslu ] - zásada kasace, na níž je daný typ řízení vybudován, neumožňuje soudu stěžovatelem uplatněný petit projednat a o něm rozhodnout, a proto pro absenci soudní pravomoci (a neodstranitelný nedostatek podmínek řízení) řízení v odvolacím řízení (po kasaci rozhodnutí soudu I. stupně) zastavil; sluší se dodat, že odvolací soud své rozhodnutí v intencích zákona ( ) pečlivě zdůvodnil.

Co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů nezbývá než zdůraznit, že Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává takovou ingerenci možnou, a protože jde o ustálenou jeho rozhodovací praxi, zcela postačí stěžovatele na ni jako na obecně přístupnou odkázat a zde jen stručně připomenout, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů a posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí, neboť jeho zásadním úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod (

- rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995); jestliže nadto z ústavního principu nezávislosti soudu ( úst. ) vyplývá pro obecné soudy též zásada volného hodnocení důkazů a z toho vyplývající nemožnost Ústavního soudu přehodnocovat obecnými soudy provedené (a dostatečně zdůvodněné) hodnocení důkazů (k tomu srov. např.

- rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), sluší tuto zásadu vztáhnout (za splnění již dříve vyložených podmínek) i k právním závěrům, které obecné soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu učinily (a je také v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem zákonu odpovídajícím zdůvodnily).

Podle přesvědčení Ústavního soudu proto výtky stěžovatele adresované obecnému soudu II. stupně nejsou na místě; návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto a takto vymezeným žádáním je také obecný soud vázán (možné výjimky v posuzované věci již z její povahy nepřicházejí v úvahu); zásada, "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, přirozeně od účastníků soudního řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.

Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obecný soud v jeho věci "jednal jednoznačně pozitivisticky a z hrubě formálních důvodů (mu) odepřel právní ochranu"; ostatně jestliže v procesním právu je nezbytné i k analogii přistupovat obezřetně a se zvláštními rezervami, pak o to víc je třeba zcela a plně respektovat základní principy, na nichž je soudní řízení in concreto vybudováno.

Ostatně co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů, bylo již řečeno, že Ústavní soud dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává takovou ingerenci možnou, a protože jde již o ustálenou jeho rozhodovací praxi, zcela postačí stěžovatele na ni jako na obecně přístupnou odkázat (k tomu srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 6) a zde jen stručně připomenout, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti ( úst. ) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů, k jejímž znakům v rozhodovací pravomoci nepochybně náleží i právo volného hodnocení důkazů ( , 6 tr. ř.), a to potud, pokud v řízení před nimi byly respektovány ústavní zásady plynoucí především z d (její hlavy páté); porušení těchto zásad Ústavní soud neshledal.

Z takto vyložených důvodů jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale též - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem ( ), jak ve výroku tohoto rozhodnutí se stalo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 4. 11. 1997