Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 255/97

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.R. a B.R., oba zastoupeni advokátem JUDr. B.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu JUDr. M.P., CSc., jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 17. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k porušení y a d a v důsledku toho též y.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 5. 1993, č. j. -16, byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby K., bylo uznáno povinné uzavřít s nimi dohodu o vydání věcí, a to konkrétně uvedených nemovitostí v k.ú. K. V průběhu odvolacího řízení pak stěžovatelé upravili žalobní petit tak, aby bylo povinné osobě uloženo vydat předmětné nemovitosti. Soud II. stupně změnu žaloby připustil a rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu o vydání týchž nemovitostí zamítl. Obecné soudy dospěly totiž k závěru, že nebyla splněna podmínka stanovená , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tj., že ke znárodnění uvedených nemovitostí došlo v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání na základě ustanovení . To však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že v obou případech došlo k zamítnutí žalob, neboť nebyly splněny podmínky příslušného restitučního zákona a jednalo se tak o zcela rovnocenné způsoby uplatnění nároků, a proto nemohlo dojít ke změně rozhodnutí ve věci samé.

Základní námitkou ústavní stížnosti je to, že obecné soudy se důsledně nezabývaly tvrzenými okolnostmi s ohledem na možnost postupu - aplikace nebo s ohledem na výsledky dokazování-aplikace Stěžovatelé poukázali rovněž na to, že v praxi obecných soudů nebyl v té době ustálen jednotný názor na posuzování případů, kdy předmětem znárodnění se staly též nemovitosti, které do znárodnění byly začleněny v rozporu s tehdy platnými předpisy. Stěžovatelé mají za to, že jejich ústavní stížnost je přípustná a pro případ, že by bylo posuzováno, že tato stížnost s ohledem na odmítnutí dovolání přípustná není, navrhují, aby Ústavní soud ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ji neodmítl, ústavní stížnosti vyhověl a zrušil obě napadená rozhodnutí.

Soudce zpravodaj si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení , o Ústavním soudu (dále jen " "), vyžádal vyjádření od Nejvyššího soudu ČR. Předseda senátu ve svém vyjádření ze dne 8. 10. 1997 uvedl, že v daném případě bylo rozhodující, jak na posuzované dovolání aplikovat a interpretovat ustanovení (ve znění platném do 31. 12. 1995). Podle jeho názoru bylo nutné přihlížet k věcnému obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, pokud šlo o změnu rozsudku soudu I. stupně, a nikoli vycházet jen z toho, že výrok rozsudku odvolacího soudu použil označení bodu II. tohoto výroku jako měnícího rozsudek soudu I. stupně. Nejvyšší soud ČR pak dospěl k závěru, že tu nedošlo ke změně rozsudku soudu I. stupně ve věci samé ve smyslu , takže tu dovolání nebylo přípustné. Nejvyšší soud ČR proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Podle ustanovení zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje ( zákona).

Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovateli bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení zákona bylo posledním prostředkem, který k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 1994, sp. zn. , které nabylo právní moci dne 31. 10. 1994. Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu podána až dne 17. 7. 1997. Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena. Jestliže se stěžovatelé rozhodli podat proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měli vedle toho podat v zákonné lhůtě ústavní stížnost. Z hlediska práv a povinností, které byly stanoveny účastníkům řízení rozhodnutími soudů I. a II. stupně, lze totiž jednoznačně dovodit, že jejich obsah je ve své podstatě shodný a nevykazuje z pohledu

restitučního řízení žádnou zásadní odlišnost, která by mohla být podle závěrů napadených rozhodnutí důvodem pro podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku. V tomto ohledu nelze tedy považovat právní názor dovolacího soudu za neústavní.

Pokud se stěžovatelé dovolávají ustanovení zákona, je třeba uvést, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě není možná. Použití uvedeného ustanovení přichází totiž v úvahu pouze v těch případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva poskytuje. V dané věci tomu tak není, neboť stěžovatelé využili všechny řádné opravné prostředky.

Soudci zpravodaji proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. 11. 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj