Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 329/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky H.V., zastoupené advokátem JUDr. J.O., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, spojenou s návrhem na zrušení části , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka se svým návrhem domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. , kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. . Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut návrh, aby žalovaní E.K., M.P., J.S., V.P., Obvodní podnik bytového hospodářství v P., a P.T., byli povinni uzavřít s navrhovatelkou jako žalobkyní dohodu o vydání jedné třetiny domu č.p. 131 se stavební

parcelou č. 251, zastavěná plocha o výměře 280 m2 v P. v kat. území V.

V řízení před odvolacím soudem navrhovatelka nedostala příležitost se k věci vyjádřit a objasnit, za jakých okolností a z jakých důvodů ztratila občanství ČR a získala občanství SRN. Tím došlo k porušení d, podle něhož má každý právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Pravomocným rozsudkem soudu I. stupně pak bylo porušeno základní právo navrhovatelky spočívající v zákazu diskriminace, zaručeného v Mezinárodního paktu o občanských apolitických právech (dále jen "Pakt"), který v souladu s y tvoří nedílnou součást právního řádu ČR a navíc je bezprostředně závazný a má přednost před zákonem.

Podle názoru navrhovatelky jde o diskriminaci v tom směru, že , tj. předpis nižší právní síly než je uvedený Pakt jako mezinárodní úmluva o lidských právech, vylučuje navrhovatelku z možnosti uplatnit restituční nárok na majetek svých právních předchůdců, i když navrhovatelka ostatní podmínky oprávněné osoby ve smyslu cit. zákona splňuje. Z tohoto důvodu navrhovatelka v řízení před oběma obecnými soudy navrhla přerušení řízení a předložení věci ústavnímu soudu podle y. Soudy tomuto návrhu nevyhověly, odvolací soud se jím vůbec nezabýval.

Vzhledem k těmto skutečnostem podala navrhovatelka zároveň s ústavní stížností podle návrh na zrušení ustanovení v části ..."pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky", a odst. 4 věta první téhož ustanovení v části ..."pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky" Podle názoru navrhovatelky jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a současně je v rozporu s Paktu.

Navrhovatelka se v ústavní stížnosti odvolávala na rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva ve věci A.S. a spol. vers. ČR, podle něhož občanství a trvalý pobyt jako kumulativní podmínky pro restituci konfiskovaného majetku jsou neslučitelné s požadavkem nediskriminace v uvedeném čl. 26 Paktu.

Výbor uvádí, že neexistují žádné rozumné důvody pro rozlišování oprávněných osob dle z titulu jejich občanství. Právní úprava nesmí diskriminovat mezi obět'mi dřívějších křivd, protože všechny oběti (oprávněné osoby) mají nárok na nápravu bez svévolného rozlišování. S ohledem na to, že původní právo na majetek nebylo podmíněno ani občanstvím ani pobytem, podmínky občanství a pobytu v zákoně č. nejsou rozumným důvodem pro rozlišování.

Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 vyplývá, že žaloba navrhovatelky byla zamítnuta z důvodu nesplnění základní podmínky stanovené v , a to podmínky českého státního občanství. Navíc navrhovatelka nesplnila i další podmínky pro vydání věci, tudíž by v žádném případě již nebylo možno věc vydat.

Pokud jde o návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu podle č1. 109 odst. 1 písm. b) , soud uvedl, že podle jeho názoru restituční nárok nepatří k základním lidským právům a svobodám a ustanovení proto není v rozporu s ustanovenímid.

Městský soud v Praze se svým rozsudkem plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně a dále doplnil, že navrhovatelka by neuspěla se svým návrhem ani v případě, že by překážka nesplnění státního občanství nebyla dána, neboť v řízení bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly dle vydány Obvodním podnikem bytového

hospodářství v Praze 2 na základě dohody ostatním žalovaným fyzickým osobám, a ty jej poté prodaly P.T., která je zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Podle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. tedy žalovaní nemohou být povinnými osobami. Nálezem Ústavního soudu, č. 164/1994 Sb., byl rozšířen pouze okruh osob oprávněných, nikoliv okruh osob povinných. Povinnými osobami proto nejsou ty osoby, které po účinnosti , tj. po 1. 4. 1991, nabyly věc do vlastnictví v souladu se zákonem, tedy např. koupí. Nemůže být proto žaloba úspěšně uplatněna ani proti P.T., ani proti ostatním žalovaným fyzickým osobám, neboť ty již věc nemají ve svém vlastnictví ani ve svém držení.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti i návrhu na zrušení části vycházel Ústavní soud z nálezu Ústavního soudu uveřejněným pod č. 185/1997 Sbírky zákonů. Tímto nálezem byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení vyjádřeného v , o mimosoudních rehabilitacích, slovy "pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" a na zrušení ustanovení vyjádřeného v téhož zákona slovy "pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky". Jednalo se tudíž o návrh na zrušení stejných ustanovení , jejichž zrušení se domáhala i navrhovatelka.

Ústavní soud se v odůvodnění tohoto nálezu velmi podrobně zabýval ústavností vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích. Vycházel z nálezu ve věci vedené pod

sp. zn.

, jímž byla v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zrušena podmínka trvalého pobytu pro uplatnění restitučních nároků, neboť dospěl k závěru, že podmínka trvalého pobytu je v rozporu s d.

Naopak ve věci státního občanství zastává ústavní soud v citovaném nálezu stanovisko, že čl. 11 odst. 2 zmocňuje zákonodárce stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v ČSFR (přičemž dle čl. 42

4

odst. 1y a ústavního se jedná o státní občanství ČR a území ČR). Č1. 11 odst. 2d je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva, a tak právě toto ustanovení vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství. V podmínce státního občanství se promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o majetek. Čl. II. umožňoval přitom v době od 29. 3. 1990 do 31. 12. 1990 případným restituentům pouhým sdělením svého zájmu o československé ( resp. české) občanství získat je s účinky ex tunc zpět. Tím byl vnitrostátním právem vytvořen dostatečný prostor pro uplatnění restitučních nároků i pro osoby, které nesplňovaly podmínku státního občanství.

Ústavní soud se dále v citovaném nálezu podrobně zabýval při posuzování ústavnosti napadených ustanovení i jejich souladem s mezinárodními smlouvami podle y, konkrétně s Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, i rozborem rozhodnutí Výboru OSN pro lidská práva ve věci S., na které se navrhovatelka v ústavní stížnosti odvolává. Dospěl k závěru. že napadená ustanovení zákona č. 87 /1991 Sb. nejsou v rozporu s č1. 26 Paktu a vyložil i svůj názor na stanovisko Výboru OSN pro lidská práva. V podrobnostech plně odkazujeme na odůvodnění citovaného nálezu č. 185/97 Sb.

Pokud jde o tvrzení navrhovatelky, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího základního práva podle d, Ústavní soud dospěl k závěru, že navrhovatelka toto své tvrzení ničím nedoložila, naopak z provedených důkazů vyplývá, že ve věci proběhlo jednání před odvolacím soudem, v němž navrhovatelka navrhla přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu, nemohlo tedy dojít k porušení jejího práva podle č1. 38 odst. 2d. Navíc lze uvést, že důvody pozbytí českého státního občanství nejsou právně relevantní pro

posouzení nároku navrhovatelky, nehledě k tomu, že jí byla dána možnost, aby českého občanství opět nabyla.

Na základě všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost ve spojení s návrhem na zrušení části zákona o mimosoudních rehabilitacích je zjevně neopodstatněná. Oba obecné soudy zamítly návrh stěžovatelky na uzavření dohody o vydání nemovitostí z důvodu nesplnění podmínky státního občanství, stanovené v , o mimosoudních rehabilitacích. Navrhovatelka se v ústavní stížnosti domáhala zrušení uvedených rozsudků a zároveň zrušení části citovaných ustanovení, na jejichž základě byla zamítavá rozhodnutí soudů vydána.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem ze 4. 6. 1997, uveřejněným pod č. 185/1997 Sb., návrh na zrušení předmětných ustanovení zamítl, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost i návrh na zrušení části ustanovení a 4 na základě , o Ústavním soudu, mimo ústní jednání usnesením odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 1. října 1997

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce zpravodaj Ústavního soudu