Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
30134.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 189/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele K.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.P.,
takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel podal dne 30. 5. 1997 Ústavnímu soudu ČR ústavní stížnost, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 136/97 a sp. zn. 15 Co 137/97 , s tvrzením, že jimi byla porušena stěžovatelova základní práva.
Ze spisu Okresního soudu v Klatovech, sp.zn. D 1113/96, který si vyžádal, Ústavní soud ČR zjistil, že jednání v dědickém řízení po zemřelém K.H. starším proběhlo nejdříve dne 9. 12. 1996 před notářem JUDr. V.H., jako soudním komisařem. Ten sepsal v řízení protokol, čj. D 1113/96-11, a vyhlásil návrh konečného usnesení. S tímto návrhem vyslovili účastníci souhlas, který stvrdili svými podpisy. Jak součástí protokolu, tak i návrhu konečného usnesení byla dohoda o vypořádání dědictví, uzavřená mezi dědici, pozůstalými P.H. a K.H. (stěžovatelem). Ve zmíněné dohodě bylo obsaženo i ujednání o tom, že pozůstalý K.H. "zaplatí dluhy dědictví a to pohřební výlohy převyšující pohřebné o 10 851,- Kč a pohledávku M.B. ve výši 30 000,- Kč,
1
která vznikla uložením této částky na účet zůstavitele, vedený u Komerční banky a.s.". Následně pak Okresní soud v Klatovech dne 12. 12. 1996 nejdříve usnesením, čj. D 1113/96-15, stanovil odměnu soudnímu komisaři ve výši 1 920,- Kč a pak usnesením, čj. D 1113/96-16, schválil uvedenou dohodu o vypořádání dědictví.
Proti výše uvedeným usnesením podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že napadené usnesení o schválení dohody o vypořádání dědictví vycházelo z nedostatečně zjištěného stavu věci. Podle stěžovatele nebyl v řízení řádně osvědčen titul pohledávky paní J.B., zanesený do pasív dědictví.
Krajský soud v Plzni dne 17. 3. 1997 svými usneseními, čj. 15 Co 136/97 a 15 Co 137/97 , obě usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dědicové se před soudním komisařem na znění dědické dohody shodli a shodu potvrdili svými podpisy. Účastníci si nesjednali možnost odstoupení od dohody, k všestrannému odstoupení od dohody rovněž nedošlo. Při uzavírání dohody rovněž žádná ze stran nejednala v omylu. Jestliže stěžovatel později, po uzavření dědické dohody, svůj původní úmysl přistoupit k dohodě změnil, nemůže to mít vliv na jeho vázanost smluvním projevem vůle. Krajský soud rozhodl ve věci ve smyslu ust. § 214 odst. 2 písmeno c) o.s.ř. bez nařízení jednání.
Proti usnesením Krajského soudu v Plzni, čj. 15 Co 136/97 a čj. 15 Co 137/97 , podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž opakuje argumentaci, uvedenou již v odvolání proti usnesení soudu prvého stupně a namítá, že těmito usneseními byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 11 odst. 1 , věta prvá a druhá a čl. 36 Listiny základních práv a svobo d a v čl. 90 Ústav y ČR. Soud se podle stěžovatele neřídil důsledně ustanovením § 6 o.s.ř.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobo d (čl. 38 Ústav y ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR.
Stěžovatel ve své stížnosti především namítá, že usneseními obecných soudů bylo porušeno jeho právo podle čl. 11 odst. 1 , věta prvá a druhá Listin y základních
2
práv a svobod. Podle zmíněných ustanovení Listin y každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Tato práva nebyla rozhodnutími soudů porušena. Okresní soud schválil usnesením v souladu s platným právem dohodu dědiců o vypořádání dědictví. Při jednání byly vzaty v úvahu všechny relevantní skutečnosti a předložené důkazy. Žádný z účastníků předložené důkazy při vlastním jednání nezpochybnil, s návrhem konečného usnesení účastníci vyslovili písemně souhlas. Rozhodnutím soudů nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, žádné z napadených usnesení se nijak nedotklo obsahu vlastnického práva stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá porušení čl. 90 Ústav y ČR a čl. 36 Listin y základních práv, tedy článků zaručujících tzv. právo na spravedlivý proces. Ani v tomto bodě Ústavní soud ČR neshledal porušení práva. Obecné soudy, respekt. soudní komisař, jednaly o věci v souladu s ustanoveními o.s.ř. Jednání před soudním komisařem byli všichni účastníci přítomni, byla při něm dodržena všechna zákonná ustanovení. Skutečnost, že stěžovatel dodatečně nesouhlasil s obsahem dohody, kterou dobrovolně a bez omylu uzavřel, nelze považovat za porušení jeho základního práva.
Nutno konečně souhlasit zejména s tím, že účastníci byli řádně seznámeni s majetkem a dluhy dědictví i s výši dědických nároků a v tomto směru ani Ústavní soud nemá pochybnosti a odkazuje na vyčerpávající a přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu ČR nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR