Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 246/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátkou JUDr. E.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. , mimo ústní jednání dne 23. 9. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [§ , 34, 72 odst. 1 písm. a), 2, 4 ], napadl stěžovatel rozsudky Městského soudu v Praze (ze dne 28. března 1995 ve věci téhož soudu) a Vrchního soudu tamtéž (ze dne 20. března 1997, sp. zn. ) a tvrdil, že těmito rozhodnutími oba obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu a vyjádření jeho názorů ( , 2 d), a to tím, že jej zavázaly k publikaci omluvy za tvrzení obsažená v blíže označeném článku otištěném v deníku dne 26. března 1993, když byly shodně dospěly k závěru, že pravdivost zmíněných tvrzení se stěžovateli nepodařilo prokázat a že tato tvrzení podsouvající vedlejším účastníkům nečestné jednání difamujícího rázu byla objektivně

1

způsobilá přivodit jim újmu na občanské a profesní cti (§ 11 a násl. o. z.); stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění napadených rozhodnutí, a též podle obsahu samotné ústavní stížnosti, obecné soudy obou stupňů v obsahu článku (Kdo co ovládl v tisku v roce 1992) ve spojení s připojeným grafem a podsunuté spojitosti s mafií dovodily "existenci neoprávněného zásahu způsobilého přivodit újmu na právech chráněných ustanovením § 11 odst. 1 a násl. o. z.", když byly odmítly tvrzení stěžovatele (žalovaného v řízení před nimi), že inkriminovaný článek a výroky v něm jsou "přiměřenou kritikou okolností souvisejících s privatizací novinové služby". Stejně jako v řízení před obecnými soudy stěžovatel i ve své ústavní stížnosti setrvává na svém stanovisku stran "přiměřené (a oprávněné) kritiky"; jsou tedy tvrzení (vývody) ústavní stížnosti pouhou a opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů, aniž by se blíže jakkoli dotkly ústavně právní roviny tvrzených pochybení obecných soudů.

Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých nálezech vyložil, za jakých podmínek - vzhledem ke své ústavně svěřené pravomoci - se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů (k tornu srov. např. nález č. 5 a 23 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), a proto zcela postačí stěžovatele na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu odkázat.

Zmíněné podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů ve věci posuzované ústavní stížnosti však splněny nejsou; opakovaná polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů je z hlediska ústavně právního posouzení zcela nerozhodná, zejména jestliže obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a zřetelně vyložily, jakými úvahami se při posouzení věci řídily ( ) a proč všechny podstatné námitky stěžovatele odmítly; ostatně co do ústavních aspektů vztahujících se k tvrzeně porušeným ústavně zaručeným základním právům Ústavní soud v obdobné stěžovatelově věci tyto aspekty vyložil (

), a proto - jestliže nyní posuzovaná věc co do základu se od předchozí nikterak podstatně neliší - i zde postačí na dříve vyložené stanovisko Ústavního soudu stěžovatele odkázat.

2

Z těchto důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je pak dána jak povahou důvodů, jak byly vyloženy, tak i těmi, na něž (viz vpředu) byl stěžovatel odkázán; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [ ], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. 9. 1997

Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR