Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 133/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 11. 2. 1997, spojené s návrhem na zrušení ustanovení věta druhá, , ve znění pozdějších předpisů (),

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í .

Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 21. 4. 1997, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR; sp.zn. , ze dne 11. 2. 1997, kterým tento soud rozhodl tak, že soudci jmenovaní v tomto rozhodnutí nejsou vyloučeni z projednání dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Co.470/95-48. Podle jeho názoru je toto rozhodnutí v rozporu s ústavním principem nestrannosti soudu. Vzhledem k tomu, že namítá podjatost všech soudců Nejvyššího soudu ČR, považuje za nepřípustné, aby o tomto jeho návrhu rozhodl jiný senát téhož soudu, než který má rozhodovat: o dovolání samotném. Z tohoto

1

pohledu pak považuje ustanovení 16 odst. 1, věta druhá, za rozporné s d, a proto navrhuje současně též zrušení tohoto ustanovení.

Ve vyjádření, které si Ústavní soud vyžádal od Nejvyššího soudu ČR, se uvádí, že tento soud považoval námitku podjatosti všech soudců Nejvyššího soudu ČR, vznesenou stěžovatelem z důvodu, že jeho bývalý tchán JUDr. V.V. je zaměstnancem Nejvyššího soudu ČR (nikoliv tedy soudcem), za paušální a obecnou, která nemůže založit podjatost všech soudců soudu. Námitka podjatosti musí podle názoru předsedy senátu JUDr. F.F. směřovat vždy proti konkrétním soudcům, kteří jsou podle rozvrhu práce povoláni ve věci samé rozhodnout. Ve vyjádření je rovněž odmítáno tvrzení stěžovatele, že došlo k neodůvodněným průtahům.

Po zvážení obsahu podání dospěl soudce zpravodaj k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak vyplývá z ustanovení rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů, jako soudů odvolacích, Nejvyšší soud ČR. Jedině tento soud je tedy od 1. 1. 1996 funkčně příslušný rozhodnout o dovolání, a to na základě , kterým se mění a doplňuje , o soudech a soudcích. Domáhá-li se tedy stěžovatel vyloučení všech soudců tohoto soudu z důvodu podjatosti, pak zřejmě pomíjí, že pokud by bylo jeho návrhu vyhověno, neexistoval by na území České republiky žádný soud příslušný o jeho dovolání rozhodnout. Takový závěr nelze samozřejmě připustit. Je tedy nezbytné pohlížet na věc jedině tak, že námitka podjatosti může směřovat toliko vůči těm soudcům, kteří jsou podle rozvrhu práce určeni k tomu, aby ve věci rozhodli. Úprava řízení o vyloučení konkrétního soudce v případě, že rozhoduje Nejvyšší soud ČR, je úpravou zcela běžnou a standardní (např. obdobně je řešeno rozhodování o vyloučení soudce v řízení před Ústavním soudem ČR, a to v ust. , o Ústavním soudu). Kromě toho je třeba vycházet ze skutečnosti, že o vyloučení se rozhoduje nejen na základě

2

skutečností uvedených v návrhu účastníka, ale též na základě vyjádření soudce, jehož stanovisko má stejnou relevanci jako tvrzení navrhovatele.

Pokud jde o namítané průtahy v řízení před Nejvyšším soudem ČR, neshledává Ústavní soud desetiměsíční lhůtu za neúměrnou v řízení před vrcholným soudním orgánem státu. Námitky stěžovatele, které v této souvislosti uvedl pokud jde o organizaci práce soudců Nejvyššího soudu ČR a jejich přítomnost na pracovišti, nemíní Ústavní soud komentovat.

Ze všech výše uvedených důvodů proto soudce zpravodaj ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ČR, byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá základní podmínka projednání návrhu podaného podle (viz např. usnesení publikované pod č. 22, svazek 4, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

3