Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 258/97

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti O.H., zastoupeného advokátem JUDr. B.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1994, č. j. -64,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 21. 7. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo ve věci o vydání nemovitostí zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1992, č. j. -27, a odmítnuto dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 3. 1992, č. j. -17, pro jeho nepřípustnost.V potvrzujícím rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání podle , neboť stěžejní právní otázka spočívala v posouzení oprávněnosti vznesené námitky promlčení nároku na vydání majetku z dědictví. Důvodem zamítnutí žaloby byla ta skutečnost, že po rozhodnutí státního notářství v řízení o dědictví uplynula tříletá promlčecí lhůta, kterou stanovil č. pro uplatnění nároku na vydání dědictví.

Podle názoru stěžovatele došlo napadeným rozsudkem k porušení odst 1 a 4d, kterými se zaručuje dědění a podmínky, za jakých je možné zbavit osobu vlastnického práva, jakož i Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy zaručující spravedlivý proces vedený nezávislým a nestranným soudem. Proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a současně i prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti, a to s přihlédnutím k ustanovení , o Ústavním soudu, a

Při posuzování návrhu se Ústavní soud nejprve zaměřil na splnění náležitostí tak, jak je požaduje č . (dále jen ""). Podle ustanovení zákona lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva poskytuje ( zákona), případně dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě lhůta pro podání ústavní stížnosti počala plynout dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1994, č. j. -64. Ústavní stížnost byla podána dne 18. 7. 1997 (podle razítka podací pošty) a je tedy zcela evidentní čehož si je vědom i stěžovatel, když žádá o prominutí zmeškané lhůty, že se tak stalo po uplynutí zákonné lhůty.

Ústavní soud připomíná, že kogentní ustanovení zákona neumožňuje prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje. Z tohoto důvodu nelze tedy aplikovat ustanovení zákona týkající se subsidiárního použití ustanovení o prominutí zmeškání lhůt. Přiměřené použití je možné pro řízení před Ústavním soudem pouze za podmínky, že nestanoví nic jiného.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by byl právní zástupce stěžovatele vyzýván k odstranění vad návrhu (předložení plné moci k zastupování).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. 9. 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj