Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 368/96

Sp. zn.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci ústavní stížnosti společnosti Š., zastoupené advokátem JUDr. B.M., proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 27. 9. 1996, ve spojení s platebním výměrem ČS, čj. ČSSZ-800-St-6003/20.4., ze dne 4. 5. 1994, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka napadla ústavní stížností rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 27. 9. 1996, kterým byl zamítnut opravný prostředek proti platebnímu výměru ČS, čj. ČSSZ-800-St-6003/20.4., ze dne 4. 5.1994. Předmětem soudního řízení byla žádost o vrácení přeplatku pojistného na sociální zabezpečení ve výši 594.496,- Kč, neboť podle názoru stěžovatelky se maximální vyměřovací základ pojistného na sociální zabezpečení musí vztahovat nejen na osoby samostatně výdělečně činné, jak tvrdí vedlejší účastník, nýbrž i na zaměstnance.

Tím je podle názoru stěžovatelky porušen d (dále jen. "Listina"), neboť zákonem ČNR č. , o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, dochází ke zvýhodnění osob samostatně výdělečně činných na úkor zaměstnanců. Toto zvýhodnění spočívá v tom, že je jim stanoven maximální vyměřovací základ pro výpočet pojistného na sociální zabezpečení. Zaměstnanci při souběhu příjmů ze zaměstnání a ze samostatné výdělečné činnosti takový základ nemají, čímž dochází k porušení jejich rovnosti ve vztahu k samostatně výdělečně činným osobám.

Dále je podle stěžovatelky porušen y, podle kterého mohou být povinnosti ukládány jen na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, y, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, a y, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. To konkrétně podle stěžovatelky znamená,

že maximální vyměřovací základ pro sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti by měl být stanoven pro všechny druhy příjmů, popř. i při jejich souběhu shodně. Podle právní úpravy však tornu tak není. Navíc napadla i tu skutečnost, že takový maximální základ není stanoven ve vztahu k zaměstnancům, kteří dosahují vyšších příjmů.

Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení ustanovení zákona ČNR č. , o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

Ke stížnosti se vyjádřil účastník i vedlejší účastník. Oba shodně navrhli zamítnutí stížnosti, přičemž vedlejší účastník se svého postavení vzdal.

Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím advokáta a byla podána včas. Ústavní soud proto přezkoumal další podmínky přípustnosti návrhu ústavní stížnosti. Podle , o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat právnická osoba podle písm. d) y ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost sice může podat i právnická osoba, ovšem jen za podmínky, že bylo zasaženo bezprostředně do jejích základních práv nebo svobod. V daném případě se však stěžovatelka jako zaměstnavatel domáhá ochrany před zásahem do rovnosti v právech podle y a do rovnosti při zákonném omezení základních práv a svobod podle y, dále při stanovení povinností podle a zachování podstaty a smyslu základních práv a svobod podle .

Zásah spočívá podle jejího názoru v tom, že zákon činí neodůvodněné rozdíly mezi zaměstnanci, popř. zaměstnanci vyvíjejícími též samostatnou výdělečnou činnost, a osobami samostatně výdělečně činnými, popř. mezi zaměstnanci s vyššími příjmy, a osobami samostatně výdělečně činnými. Porušení rovnosti tedy nespatřuje v zásahu do svého postavení zaměstnavatele ve vztahu vůči někomu jinému, nýbrž se dovolává zásahu do postavení svých některých zaměstnanců s vyššími příjmy. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by se stěžovatelka domáhala ochrany před bezprostředním zásahem do svých vlastních základních práv a svobod. Sama stěžovatelka zaměstnancem není a dovolává se proto ochrany základních práv a svobod pro subjekt od ni odlišný. Na tom nemůže změnit to, že domnělý zásah směřuje proti fyzickým osobám, které jsou vůči stěžovatelce v zaměstnaneckém poměru, ani to, že stěžovatelka sama je rovněž podle ustanovení zákona ČNR č. , ve znění pozdějších předpisů, poplatníkem pojistného. Ve vztahu k jiným organizacím ve smyslu ustanovení či malým organizacím ve smyslu ustanovení tohoto zákona jako poplatníkům pojistného se porušení svých základních práv nedovolává. Je poplatníkem v částce odpovídající úhrnu vyměřovacích základů svých zaměstnanců a to nikterak nezasahuje do základních práv a svobod, kterých se ve své stížnosti dovolává.

V případě předmětného podání proto stěžovatelka nesplňuje podmínky pro podání ústavní stížnosti, a tím ani návrhu na zrušení zákona. Podle výše uvedených ustanovení ve spojení s jeho jde o návrh podaný právnickou osobou, která k jeho podáni není aktivně legitimována. Jedná se proto o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. V tomto případě se jedná

o vadu návrhu, kterou není možno odstranit. Proto se již dále Ústavní soud nezabýval splněním dalších podmínek pro podání ústavní stížnosti, zejména nezkoumal, zda se lze dovolávat rovnosti v právech podle y, když se v daném případě jedná o stanovení povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečeni a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a zda došlo k porušení y z hlediska toho, zda zaměstnanci a osoby samostatně výdělečně činné spadají do stejné kategorie plátců pojistného, kteří "splňují stanovené podmínky" z hlediska svého postavení, zdroje příjmů, vlastního rizika, které při jeho dosažení nesou, zdrojů, které k dosažení příjmů ze svého vynakládají atd., popř. zda ke stanovení povinnosti došlo mimo kautely uvedené v č1. 4 odst. 1 y nebo zda při omezení základních práv a svobod nebylo šetřeno jejich povahy a smyslu.

Podle , o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro postup podle téhož zákona a návrh zrušení ustanovení zákona ČNR č. , ve znění pozdějších předpisů jako akcesorický sdílí osud návrhu jako celku.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 1997 Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu