Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 315/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem JUDr. R.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 1996, čj. -33, ve spojení s rozhodnutím O.ú. - Pozemkového úřadu B., ze dne 7. 3. 1994, čj. PÚ 5624/92-S1, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a O.ú. - Pozemkového úřadu B., L., zastoupené advokátem prof. dr. V.D., DrSc., a Pozemkového fondu ČR, jako vedlejších účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

1

rozsudku Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu rozhodnutí O.ú. Pozemkového úřadu B., jímž bylo podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), rozhodnuto tak, že J.K., není vlastníkem pozemků blíže specifikovaných v rozhodnutí O.ú. - Pozemkového úřadu B., stěžovatel namítá, že předmětné kupní smlouvy ze dne 28. 2. 1989 splňují nejen podmínku tísně, ale i nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení uvedeného zákona. Pokud jde o posledně uvedenou podmínku, stěžovatel zdůraznil diskriminační povahu cenového předpisu, tj. , dle něhož byla kupní cena stanovena, a to v tom smyslu, že cenové předpisy důsledně upřednostňovaly vlastnictví osobní před soukromým. Diskriminační povaha dle stěžovatele došla výrazu i konkrétně v ustanovení cenového předpisu, který rozlišuje mezi nemovitostmi uvedenými v odst. 1, 2 a 3 na jedné straně a nemovitostmi uvedenými v odst. 4 a 5 na druhé straně. Z hlediska skutkového dále stěžovatel namítal, že dohodnuté peněžní plnění u předmětných kupních smluv vycházelo z a odst. 5, jakkoliv smlouva sama odkazuje pouze na , s tím, že z rozhodnutí O.ú. - Pozemkového úřadu B., se dá jen nepřímo usuzovat, že dle jeho názoru kupní cena vycházela z , naproti tomu rozsudek Krajského soudu v Brně již výslovně poukazuje na . Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že v dané věci bylo rozhodováno dle , který byl v mezidobí jako protiústavní zrušen, a konečně poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu pod

sp. zn.

. Závěrem se stěžovatel domáhal zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo vlastnit majetek dle č1. 11 odst. 1d (dále jen ""), dále právo na soudní ochranu dle y a dle y.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření odmítl porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Konkrétně

2

uvedl, že právo zakotvené v y nebylo napadeným rozhodnutím dotčeno, neboť soud věc projednal a rozhodl v řízení dle a násl. Zrovna tak nelze dle názoru krajského soudu ze skutečnosti, že nebylo obnoveno vlastnické právo stěžovatele, dovodit porušení y, a pokud jde o porušení č1. 11y, krajský soud uvedl, že tímto ustanovením je chráněno pouze vlastnické právo již existující a nikoliv tvrzený nárok na ně. Ohledně krajský soud konstatoval, že se jednalo o platné ustanovení v době rozhodování, jehož použití krajský soud řádně ve svém rozhodnutí odůvodnil. Konečně z hlediska nápadně nevýhodných podmínek krajský soud uvedl, že za rozhodující považuje skutečnost, že náhrady dle , byly stejné pro každého s tím, že kupní cena v té době musela být v souladu s cenovými předpisy.

O.ú. - Pozemkový úřad B., jako vedlejší účastník řízení uvedl, že pojem nápadně nevýhodných podmínek není nikde definován a že za něj lze považovat nejen kupní cenu v rozporu s cenovými předpisy, ale i jiné okolnosti, které prodávajícího poškozují, zejména při srovnání s podmínkami u obdobných smluv. V daném případě, uvedl vedlejší účastník, činila cena 0,40 Kč za 1 m2, což byla jediná cena, za kterou se pozemky prodávaly. Dále vedlejší účastník uvedl, že cena, přesahující cenový předpis, by činila kupní smlouvu dle ustanovení , ve spojení s tehdy platného , neplatnou. Protože kupní smlouvy, které uzavřel otec stěžovatele, se nijak nelišily od obdobných smluv, nelze dle vedlejšího účastníka usuzovat na smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu

Vedlejší účastník L., ve svém vyjádření zdůraznil, že pozemky byly odkoupeny na základě kupních smluv za cenu stanovenou dle s tím, že stanovení vyšší ceny bylo znemožněno , tj. sankcí neplatnosti kupní smlouvy. Dále uvedl, že kupní cena byla sice nižší než cena tržní

3

u předmětných smluv, nicméně že nelze posoudit, zda byla současně cenou nápadně nevýhodnou. Dále vedlejší účastník poukázal na okolnost, že podmínky prodeje u kupní smlouvy, uzavřené s otcem stěžovatele, byly shodné s podmínkami u jiných subjektů s tím, že z pohledu stěžovatele by buď všechny smlouvy z předmětného období byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek nebo byly neplatné. Zcela v závěru vedlejší účastník poukázal na okolnost, že jde o pozemky zastavěné, které nelze vydat ve smyslu ustanovení

Pozemkový fond ČR se přípisem ze dne 21. 1. 1997 vzdal svého práva být vedlejším účastníkem řízení ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. , a O.ú. - Pozemkového úřadu B., PÚ 5624/92-S1, a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť zda jde o splnění nápadně nevýhodných podmínek či nikoliv, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Jen z toho, že kupní cena byla mezi smluvními stranami stanovena podle cenových předpisů z doby nesvobody, nelze totiž bez dalšího dovodit neadekvátnost peněžitého plnění ze smluv a tím i existenci nápadně nevýhodných podmínek. Jinými slovy, u úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění, což v dané věci znamená nutnost zkoumat, zda poskytnuté plnění otci stěžovatele v porovnání s předsmluvním vztahem významně a zjevně otce znevýhodňovalo. Oba rozhodující orgány se touto otázkou zabývaly a poukázaly na skutečnost, že stěžovatel v tomto směru žádný důkaz nenabídl, že pozemky byly v době uzavírání kupních smluv již zastavěny rozestavěným výrobním areálem včetně přístupových cest (z čehož na druhé straně správně dovodily splnění znaku tísně) a že cena byla cenou maximální. Za této situace má Ústavní soud za to, že rozhodnutím krajského soudu nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených základních práv a svobod s tím, že tato

4

skutečnost je natolik evidentní, že nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle , o Ústavním soudu, odmítnout (srov. obdobně IV. ÚS 71/96; , ale i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. , uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Sama okolnost, že bylo rozhodováno dle ustanovení , které bylo následně jako protiústavní zrušeno, na shora uvedeném nic nemění, neboť Ústavní soud vychází z principu materiálního nazírání na právo, kterému jsou jakékoliv formální přístupy cizí, a to v tom smyslu, že jeho úkolem je zasahovat do pravomoci obecných soudů pouze tam, kde lze očekávat i změnu z hlediska vlastního merita věci (obdobně viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sch. z roku 1988, A-140).

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 18. 9. 1997 soudce zpravodaj

5