Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 88/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. F. a M.V., oba zastoupeni advokátem JUDr. A.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 1997, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 6. 1995, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. M.P., jako účastníka řízení a JP,. jako vedlejšího účastníka,

t a k t o Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Ústavnímu soudu byla dne 12. 3. 1997 doručena ústavní stížnost, která po odstranění vad návrhu byla, doplněna podáním doručeným dne 17. 4. 1997. Stěžovatelé v ní napadají výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, jímž tento soud zamítl návrh stěžovatelů, kterým se domáhali určení, že jsou vlastníky části pozemků parc.č. 214/l-role o výměře 901m2, parc. č. 214/2-role o

1

výměře 397m2 a parc. č. 222-role o výměře 23m2, v k.ú. S.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelů, že soudy obou stupňů návrh na vydržení vlastnického práva k uváděným pozemkům hodnotily pouze z hlediska zásad obsažených v ustanovení ve vztahu k ustanovení a zcela opomněly posoudit návrh z hlediska ustanovení Stěžovatelé jsou toho názoru, že v potřebném rozsahu prokázali, že až v polovině roku 1992 doložitelně zjistili, že s předmětnými pozemky nejsou oprávněni disponovat, neboť původní vlastníci pozemků nebyli ochotni respektovat uzavřené kupní smlouvy z roku 1971, když byli zřejmě poučeni o tom, že smlouvy nebyly předloženy k registraci, a proto ze zákona zanikly. V návaznosti na to pak předmětné pozemky prodali obchodní společnosti JP. V tomto postupu spatřují rozpor s dobrými mravy a ze strany soudů porušení zákona. Stěžovatelé se tak cítí poškozeni na svých vlastnických právech, zaručených v č1. 11 odst. 1 d, a proto navrhují zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje předepsané obsahové i formální náležitosti. K posuzované věci si tedy vyžádal od Krajského soudu v Brně a od vedlejšího účastníka, společnosti JP., v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyjádření a od Okresního soudu v Uherském Hradišti spis vedený pod sp. zn. .

Ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 1997 předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedla, že soud byl nucen respektovat kogentní ustanovení zákona ( ), i když si osobně myslí, že z lidského hlediska tato platná právní úprava není spravedlivá. Podle názoru soudu totiž bezdůvodně znevýhodňuje držitele pozemků a možnost vydržení pozemků oproti režimu

2

vydržení budov nebo movitých věcí.

Vedlejší účastník, JP., se k ústavní stížnosti vyjádřil podáním ze dne 27. 6. 1997. V něm uvedl, že je nesporným vlastníkem předmětných nemovitostí, což bylo potvrzeno rozsudky obou soudů. K tomu pak dodává, že navrhovatelé sice splnili formální podmínky vydržení podle , avšak podle odst. 2 téhož ustanovení pokud jde o pozemek nebo jeho část, mohl vlastnictví nabývat pouze stát a občan nabyl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání v rozsahu uvedeném v cit. zákona. Tyto úkony však navrhovatelé neučinili. Následně neuplatnili ani nárok upravený v a neuplatněním tohoto práva v zákonné lhůtě právo navrhovatelů zaniklo. Vedlejší účastník proto považuje ústavní stížnost za irelevantní.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřazeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d. Nedostatek takového postupu však ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( y) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v Přesto považoval Ústavní soud za vhodné posoudit, zda provedená skutková zjištění a na základě nich učiněné právní závěry spojené s aplikací příslušných ustanovení nevybočily z mezí ústavnosti. Ani zde však Ústavní soud neshledal nic, co by zakládalo neústavnost interpretace aplikovaných ustanovení.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , s jehož obsahem se seznámil, stěžovatelé vzhledem k tomu, že se domáhali určení vlastnictví vydržením, nezpochybnili zjištění, že tzv. kupní

3

smlouvy z roku 1971, resp. potvrzení, že původní vlastníci prodávající své pozemky za smluvené částky, které obdrželi, nemají náležitosti smlouvy o převodu nemovitosti a že ani nebyly registrovány s Státním notářstvím, jak požadovala tehdy platná právní úprava. Není ani pochyb o tom, že stěžovatelé předmětné pozemky od roku 1971 užívali v dobré víře, a to prokazatelně do roku 1989, kdy se začalo jednat o případné koupi pozemků vedlejším účastníkem. Navíc někdy kolem roku 1990, jak vyplývá z výpovědi stěžovatele při jednání před Okresním soudem v Uherském Hradišti dne 14. 6. 1995, na základě informace u notářky zjistil, že smlouvy z roku 1971 nebyly registrovány, a proto k převodu vlastnictví nedošlo. Za daného stavu tedy svědčilo stěžovatelům právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků ve smyslu ustanovení Toto právo však stěžovatelé neuplatnili.

Novelou , konkrétně ustanovením , byl stanoven, pokud nedošlo k dohodě, vznik práva na uzavření kupní smlouvy. Toto právo mohli stěžovatelé uplatnit nejpozději do 31. 12. 1992. Vzhledem k tomu, že tak neučinili, toto právo zaniklo. Proto nemůže obstát tvrzení stěžovatelů, že až v polovině roku 1992 doložitelně zjistili, že s předmětnými pozemky nejsou oprávněni disponovat. Navíc je třeba připomenout, že kupní smlouvy, které uzavíral vedlejší účastník s původními vlastníky nemovitostí, byly uzavřeny ve dnech 22. 5. 1991, 23. 5. 1991 a 18. 9. 1992, tedy v době, kdy stěžovatelé mohli uplatnit svá práva podle příslušných ustanovení .

K námitce stěžovatelů, že soudy obou stupňů zcela opomněly posoudit podaný návrh ze dne 29. 12. 1992 z hlediska ustanovení § 872 odst. 6 zákona č. 509/1.991 Sb., je třeba uvést, že v ústavní stížnosti není uvedený návrh nijak konkretizován. Pokud jde o aplikaci ustanovení § 872 odst. 6 cit. zákona, to lze použít v případě započetí i té doby, kdy bylo možné uzavřít dohodu o osobním užívání pozemku, a po kterou měl právní

4

předchůdce vydražitele pozemek nepřetržitě v držbě. V dané věci však toto ustanovení nepřichází v úvahu, neboť stěžovatelé z hlediska zápočtu doby neměli žádného právního předchůdce.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal namítané porušení d, neboť stěžovatelé měli dostatek právních prostředků k tomu, aby svou záležitost ohledně vydržených pozemků uvedli do pořádku. Samozřejmě jim nic nebránilo ani v tom, aby ve stanovené lhůtě uplatnili právo na vydání bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud proto rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

5