Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 193/97

-9

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti G.W.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. , kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. , o prodloužení vazby, t a k t o :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 2. června 1997, tj. ve lhůtě stanovené v , se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. , kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. , o prodloužení vazby. Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z a 3d.

Ze spisové dokumentace, jež byla Ústavnímu soudu na jeho vyžádání předložena Krajským soudem v Ústí nad Labem, bylo zjištěno následující:

Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. listopadu 1994, sp. zn. , byl stěžovatel, stíhaný pro trestné činy ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák., počínaje dnem 3. listopadu 1994 vzat do vazby, a to z důvodů obsažených v § 67 písm. a), b) tr. ř. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 1996, č. j. -511, a na něj navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu -J996, sp. zn. , byla vazba stěžovatele prodloužena do 31. ledna 1997, když dvouletá vazební lhůta uplynula dnem 3. listopadu 1996. Dalším usnesením Vrchního soudu v Praze, a to ze dne 17. ledna 1997, č. j. -552, a ne něj navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. února 1997, č. j. -557, byla vazba stěžovatele prodloužena do 30. dubna 1997. Následně pak byla přijata ústavní stížností napadená rozhodnutí o prodloužení vazby: usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. , jimiž byla stěžovateli vazba prodloužena do 31. července 1997.

-10

Obžaloba proti stěžovateli byla podána Okresním státním zastupitelstvím v Teplicích dne 15. března 1995 a po opakovaně odročovaném hlavním líčení byl vyhlášen dne 23. února 1996 Okresním soudem v Teplicích rozsudek, jímž byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku nepodmíněně s výkonem trestu ve věznici s ostrahou a dále uložen trest vyhoštění z území České republiky. Na základě stěžovatelem podaného odvolání byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. července 1996, č. j. -495, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Po opakovaném hlavním líčení (dne 27. listopadu 1996, 11. prosince 1996, 8. ledna 1997, 12. března 1997 a 19. března 1997) byl dne 20. března 1997 vyhlášen rozsudek č. j. -596, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1 tr. zák., trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 písm. b) tr. zák., trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. a trestným činem kuplířství podle § 204 odst. 1 odst. 3 písm. c) tr. zák. Za uvedené skutky byl podle § 204 odst. 3 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci a trest vyhoštění z území České republiky. Na základě odvolání, podaného stěžovatelem, Krajský soud v Ústí nad Labem dne 11. června 1997 usnesením č. j. -646 uvedený rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí.

II.

Ústavní stížností, jak bylo již uvedeno, stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. , jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 1997, sp. zn. , kterými bylo rozhodováno o prodloužení vazby. Uvádí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno ustanovení § 71 odst. 3 a § 72 tr. ř. Uvedené porušení spatřuje v tom, že zadržení dne 3. listopadu 1994 v 18.45 hodin předcházelo zajištění téhož dne, přičemž hodina zajištění v protokolu o zadržení není vyznačena. S odvoláním se na nález ústavního soudu ze dne 28. listopadu 1996, publikovaný pod č. 23/1997 Sb., namítá stěžovatel nedodržení 24 hodinové lhůty pro zadržení podle tr. ř. a tím i porušení a 3d.

Ústavní soud si podle a vyžádal od Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.

Uvedené vyjádření bylo Ústavnímu soudu doručeno 30. června 1997. JUDr. J.P., předseda senátu Nejvyššího soudu, v něm poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval rovněž tím, zda návrh na prodloužení vazby byl vrchnímu soudu doručen ve lhůtě uvedené v tr. ř. a není-li prodloužení vazby stěžovatele v rozporu s ustanovením tr. ř. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti se ve vyjádření uvádí, že senát Nejvyššího soudu zastává názor, zveřejněný pod č. rozh. tr. (podle kterého dobu zajištění dle zákona o Policii České republiky nelze započítávat do doby zadržení dle tr. ř.), přičemž nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 23/1997 Sb. nelze akceptovat, pokud nebyl Ústavním soudem podle zrušen , e) , o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Na základě uvedeného je ve vyjádření Ústavnímu soudu navrhováno ústavní stížnost G. W. P. odmítnout, resp. zamítnout.

2

-11

III.

Dle d musí zadržená osoba být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Uvedené ustanovení je pak konkretizováno , 76 a tr. ř.

Z hlediska ústavně procesního nutnou podmínkou pro podání ústavní stížnosti ve smyslu je tvrzené porušení základního práva, resp. svobody, zásahem orgánu veřejné moci.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti je proto nezbytné se v první řadě zabývat otázkou, kterým z vazebních rozhodnutí, týkajících se stěžovatele, byl nebo mohl být tento dotčen s ohledem na tvrzené porušení y.

V dané věci je potřeba rozlišovat předmět soudního posuzování při rozhodování o vzetí do vazby a předmět soudního posuzování při rozhodování o prodloužení vazby a žádosti o propuštění z vazby. V případě druhém a třetím je jím důvodnost dalšího trvání vazby, nikoli však právní okolnosti jejího vzniku.

V návaznosti na právní názor, vyjádřený Ústavním soudem v nálezu ve věci vedené pod

sp. zn.

, týkající se možnosti domáhat se ochrany svých základních práv cestou ústavní stížnosti v souvislosti s namítaným porušením y nutno konstatovat, že toto porušení je stěžovatel povinen namítat cestou ústavní stížnosti v návaznosti na procesní prostředky, směřující proti rozhodnutí o vzetí do vazby. V opačném případě z hlediska důvodu ústavní stížnosti je nezbytné tuto posuzovat jako stížnost opožděnou, z hlediska napadeného rozhodnutí jako zjevně neopodstatněnou.

Jelikož v předmětné věci bylo stěžovatelem napadenými usneseními Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze rozhodováno o prodloužení vazby a nikoli o vzetí do vazby, nutno ústavní stížnost G. W. P. považovat za zjevně neopodstatněnou, což bylo důvodem jejího odmítnutí podle

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně 8. září 1997

JUDr. Pavel Holländer

soudce zpravodaj

3