Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 194/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana JUDr. T. Sch., zastoupeného advokátem JUDr. K.S., proti Krajskému soudu v Praze, mimo ústní jednání dne 19. 8. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, jejíž formální vady byly stěžovatelem k výzvě Ústavního soudu [ žák. č. ] v určené lhůtě odstraněny, napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Praze (ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. ) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud porušil jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu plynoucí z ústavního pořádku republiky ( a d ), jakož i jeho právo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jíž je Česká republika vázána ( úst. ); porušení těchto práv spatřoval stěžovatel - stručně shrnuto - v tom, že již dříve označený soud jako soud odvolací jednak "nezjistil spolehlivě a úplně skutkový stav věci", jednak své rozhodnutí vydal "na základě skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování". Tato svá tvrzení stěžovatel podložil podrobně rozvedenými námitkami, v nichž - opět stručně shrnuto - vytkl odvolacímu soudu též nesprávnost jeho právních úvah (tvrzená právní odlišnost režimu dle

1

zákona č. 142/1947 Sb., údajná nemožnost zpochybnit platnost zák. č. 46/1948 Sb. apod.) a s odkazem na to, že právní předchůdci vedlejších účastníků nesplňovali status přídělců (k nemovitostem jinak přesně popsaným) a s návrhem, aby k posléze uvedené okolnosti v řízení o ústavní stížnosti byly provedeny důkazy (v doplňujícím podání blíže označené), navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Podle zjištění Ústavního soudu do pravomocného rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel (obsahově shodné) dovolání, o němž však Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací - pro důvod, o který bylo opřeno - rozhodl odmítavým výrokem [ , ]; usnesení dovolacího soudu bylo k žádosti Ústavního soudu Ústavnímu soudu doručeno Okresním soudem v Mladé Boleslavi dne 14. května 1997.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelova věc (jde o řízení, v němž se stěžovatel jako žalobce domáhal vůči několika žalovaným vydání nemovitostí) byla obecnými soudy projednávána a rozhodnuta opakovaně (rozsudkem soudu I. stupně ze dne 21. února 1994 a - po jeho zrušení rozhodnutím odvolacího soudu - rozsudkem ze dne 11. prosince 1995) a z odůvodnění všech rozhodnutí ve věci vydaných je zřejmé, že obecné soudy - zejména pak odvolací soud ve svém (stěžovatelem napadeném) posledním rozhodnutí - věnovaly dostatečnou pozornost všem tvrzením a námitkám, které stěžovatel v řízení před nimi vznesl, že se ve svých rozhodnutích také zákonným způsobem s těmito námitkami vypořádaly ( ) a konečně, že odvolací soud poté, co sám řízení v rozsahu, který pokládal za potřebný, doplnil, dostatečně zdůvodnil proč neshledal důvody pro provedení důkazů dalších (šlo o důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhl i v ústavní stížnosti); námitce neúplnosti řízení či nedostatečných skutkových zjištění proto nelze přiznat oprávnění.

Podstata věci - podle zjištění a přesvědčení Ústavního soudu - spočívá v odlišnosti právních názorů, které - rozdílně od obecných soudů - na věc má stěžovatel; povaha této odlišnosti - v podstatě, jak již vpředu naznačeno, jde o odchylný výklad právních norem, především hmotného práva - je však taková, že ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů v posuzované ústavní stížnosti vylučuje, a to z důvodů, které byly již dříve a opakovaně Ústavním soudem dostatečně vyloženy (k tomu srov. např. č. 5 a 28 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), a proto

2

zcela postačí na stanoviska Ústavního soudu v publikovaných nálezech odkázat; ostatně ani stěžovatel sám v odůvodnění své ústavní stížnosti - přes podrobné námitky, které však svou povahou sluší adresovat obecným soudům (před nimiž je také stěžovatel uplatnil), blíže nerozvádí v čem konkrétně spatřuje porušení ústavně zaručených základních práv, jichž se dovolává; neúspěch ve sporu vedeném před obecnými soudy přirozeně sám o sobě jejich porušení založit nemůže.

Obdobně se nelze za daného stavu ztotožnit s námitkami stran tvrzené protiústavnosti věcí dotčeného zákona č. 46/1948 Sb.; odhlédnuto od toho, že - bez bližšího zdůvodnění -jde o pouhé apodiktické tvrzení, nezbývá než konstatovat, že pro přezkum tohoto zákona nejsou dány podmínky, a to především pro absenci příslušného návrhu ( ).

Ze všech těchto důvodů, pro jejíž povahu nebylo třeba zabývat se vznesenými návrhy na provedení důkazů, byla posuzovaná ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou těchto důvodů, ale také ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [ ], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 19. 8. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR