Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 313/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti M.Š., zastoupeného advokátem JUDr. P.B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 29.8.1996,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , ze dne 29.8.1996, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. -24, ze dne 4.4.1995. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu, sp. zn. , ze dne 28.9.1994, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, na zaplacení náhrady škody za vykonaný trest odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen v délce 10 měsíců rozsudkem Okresního soudu v Chebu, sp. zn. , ze dne 25.3.1982. Tento trest byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu v Chebu jako trest úhrnný za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení podle 198 písm. b) trestního zákona, jichž se

2 -

podle uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 28. 1. 1982, kolem 20. hodiny, v Ch., v podnapilém stavu hrubě napadal slovními výroky V.S., mezi jiným i pro jeho členství v KSČ, přičemž jeho jednání bylo sledováno více osobami. Usnesením téhož soudu, sp. zn. 2 Rt 1174/91, ze dne 16.1.1992, pak bylo v řízení podle oddílu třetího , o soudní rehabilitaci, rozhodnuto o zrušení shora označeného odsuzujícího rozsudku pouze ve výroku o trestu, z důvodů uvedených v ustanovení , o soudní rehabilitaci, a dalším usnesením téže sp. zn. 2 Rt 1174/91, ze dne 19.5.1993, bylo pak trestní stíhání zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky z 1.1.1990. Stěžovatel ve svém podání Ústavnímu soudu v podstatě uvádí, že rozhodnutím soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR, které mu nepřiznaly odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a protokolů na tuto Úmluvu navazujících, preambule y ČR a a 10 y ČR. Podle č1. 5 odst. 5 Úmluvy má každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto , nárok na odškodnění. Články 4 a 10 y ČR pak zaručují ochranu základních práv a svobod soudní mocí, přičemž mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Podle názoru stěžovatele nešlo v jeho případě o zákonné uvěznění ve smyslu č1. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, neboť trest původním rozsudkem mu uložený byl zrušen. Tím došlo k dotčení jeho základního práva na osobní svobodu, a má proto právo na odškodnění za vykonaný trest. Podle jeho názoru bylo povinností kteréhokoliv obecného soudu, včetně Nejvyššího soudu ČR, tato jeho základní práva a svobody zajišťovat a ochraňovat, a tedy uspokojit jeho nárok na odškodnění jako základní právo, které je zakotvené v mezinárodní smlouvě podle y ČR, mající přednost před právní úpravou obsaženou v zákonu.

Ústavní soud ČR si k návrhu připojil soudní spisy Okresního soudu v Chebu, sp. zn. a 2 Rt 1174/91, a zabýval se

3 -

posouzením případného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel v podání namítá dotčení Úmluvy jako mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách ve smyslu y ČR, mající přednost před zákonem, a to v jejím , zaručujícím každému, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními předmětného článku, nárok na odškodnění. Dotčení základních práv a svobod v případě stěžovatele je však třeba v souvislosti s provedenou soudní rehabilitací posuzovat pouze v mezích její právní úpravy, což se týká i podmínek a rozsahu hmotného odškodnění. Nároku na odškodnění ve smyslu Úmluvy se v případě provedené soudní rehabilitace lze nepochybně domáhat pouze v mezích stanovených zákonem o soudní rehabilitaci č. Tento postup ostatně stanoví i sama Úmluva v jejího protokolu č. 7, z něhož plyne, že pokud dojde k pozdějšímu zrušení konečného rozsudku v trestní věci, má být osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu. V tomto směru pak postupu obecných soudů v případě stěžovatele protiústavnost vytýkat nelze. V dané věci je třeba mít na zřeteli, že stěžovatel v rehabilitačním řízení prováděném podle oddílu

třetího , o soudní rehabilitaci, v platném znění, nebyl zcela úspěšný. Svůj návrh na zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí Okresního soudu v Chebu v přezkumném řízení odůvodňoval ustanovením citovaného zákona, přitom usnesením Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 Rt 1174/91, ze dne 16.1.1992, byl s odkazem na ustanovení citovaného zákona zrušen pouze výrok o trestu, nikoliv tedy i výrok o vině napadeného rozsudku, přitom stěžovatel proti tomuto usnesení opravný prostředek nepodal. Po zrušení výroku o trestu v odsuzujícím rozsudku nebyl stěžovateli uložen trest nový, neboť usnesením Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 2 Rt 1174/91, ze dne 19.5.1993, došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky. Ani proti tomuto usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky stěžovatel opravný prostředek, který mu příslušel, nepodal, a to přesto, že jak je patrno z jeho následných podání, s použitím čl. V písm. a) amnestie prezidenta republiky z .1.1.1990

- 4 -

nesouhlasil, když podle jeho názoru měl v jeho případě soud správně postupovat podle čl. II. odst. 2 této amnestie, tedy uložit trest a poté vydat rozhodnutí o amnestii uloženého trestu. Stěžovatel nevyužil ani svého dalšího práva a nepodal žádost, aby bylo v trestním řízení pokračováno. Při pokračování v trestním řízení by soud, za přiměřeného použití ustanovení § 227 trestního řádu, změnil výrok o trestu původního odsuzujícího rozsudku a nic by tak již nebránilo soudu, rozhodujícímu o nároku stěžovatele na odškodnění, v aplikaci ustanovení věta třetí , v platném znění. Pokud však stěžovatel v průběhu rehabilitačního řízení naznačený postup nezvolil, pak postupu obecných soudů, které v souladu s pravidlem stanoveným v Protokolu č. 7 Úmluvy, vycházely ze zásad stanovených zákonem o soudní rehabilitaci, protiústavnost vytýkat nelze. Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal v rozhodnutích obecných soudů tvrzené dotčení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, jejichž základ stěžovatel spatřoval v porušení Úmluvy, a proto ústavní stížnost stěžovatele podle odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 1997

JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj