Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 318/96

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 2. července 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. L.

Š., advokátem AK v B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 3. 9. 1996, čj. 1 A 93/95-11, za účasti Vrchního soudu

v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka České

správy sociálního zabezpečení v Praze,

t a k t o :

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 1996, čj. -11, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Vrchního soudu v Praze, potvrzujícímu rozhodnutí

vedlejšího účastníka ze dne 27. 11. 1995, č. 420 714 420, jímž

byla zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové

peněžní částky podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. d) zákona č.

, stěžovatel v podstatě uvádí, že z ustanovení

písm. d) citovaného zákona nelze dovodit, že k úmrtí postiženého

občana, kterým byl jeho otec jako československý politický vězeň,

muselo dojít v době do 4. 5. 1945, stejně jako ani to, že k úmrtí

vězně muselo dojíti v době, kdy tento koncentrační tábor byl ještě

pod nacistickou správou. Z uvedených důvodů proto stěžovatel

navrhuje, aby pro porušení článku 95 odst. 1 y ČR a článku

36 odst. 1 d (dále jen " ")

bylo jeho ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozhodnutí bylo

zrušeno.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření předsedkyně senátu JUDr. J.

N. ze dne 10. 6. 1997 poukázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení v Praze

se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.

Z obsahu spisu č. 420 714 420 České správy sociálního

zabezpečení v Praze, jakož i spisu 1 A 93/95 Vrchního soudu

v Praze, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy

sociálního zabezpečení v Praze ze dne 27. 11. 1995, č. 420 714

420, byla zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové

peněžní částky podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. d) zákona č.

V důvodech tohoto rozhodnutí je uvedeno, že podle

ustanovení je postiženým občanem pro

účely tohoto zákona občan, který je československým politickým

vězněm podle § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. Tato

podmínka není však v projednávané věci splněna, neboť stěžovatelův

otec zemřel 18. 5. 1945, tedy po 5. 5. 1945. Vrchní soud v Praze,

jenž rozhodoval o opravném prostředku stěžovatele, uvedené

rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí

uvedl vrchní soud, že stěžovatelův otec ke dni úmrtí 18. 5. 1945

již neměl postavení československého politického vězně. Jak se

v těchto důvodech dále uvádí, jakkoli smrt stěžovatelova otce

nastala v důsledku věznění a onemocnění v koncentračním táboře,

nebyl tento tábor v den jeho úmrtí již pod nacistickou správou.

Otázkou vztahu ustanovení ,

o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické

perzekuce, ve znění , a ustanovení odst.

1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé

armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje

za osvobození, se Ústavní soud zabýval již ve věci sp. zn. Pl. ÚS

23/96, v níž dospěl k závěru, že datum 4. 5. 1945 uvedené v zákoně

č. 255/1946 Sb. nelze vztáhnout na ustanovení § 3 zcela jiného

zákona, totiž Zatímco zákona č.

255/1946 Sb. stanoví, kdo je postiženým občanem, § 3 odst. 1 písm.

c) , ve znění , se

zabývá podmínkami vzniku nároku vdov a vdovců po těchto

politických vězních, k němuž dochází za předpokladu, že postižení

občané byli popraveni nebo zemřeli "ve vyšetřovací vazbě,

vězeních, koncentračních a internačních táborech" nebo byli

násilně usmrceni v souvislosti se zatýkáním. Myšlenka, že by

postižený občan tento status pozbyl prodloužením svého věznění za

hranici 4. 5. 1945, je absurdní a odporuje smyslu zákona. Jak

Ústavní soud v uvedené věci dále uvádí, jestliže zákon nestanoví

ani pojem koncentračního tábora ani dobu existence koncentračních

táborů, není ani zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž

koncentrační tábor po dni 5. 5. 1945 již nemohl existovat

a svoboda vězně již po tomto datu nemohla být omezena.

V projednávané věci bylo zjištěno, že stěžovatelův otec

zemřel v koncentračním táboře Dachau dne 18. 5. 1945 na

nemocničním bloku. Jakkoli v této době koncentrační tábor Dachau

již nebyl pod nacistickou správou, není pochyb o tom, že

stěžovatelův otec jej již nemohl opustiti a v něm také zemřel.

Právě tuto nemožnost opuštění koncentračního tábora a úmrtí v něm

považuje Ústavní soud za určující moment uvádějící potřebu

aplikace úvodní preambule k , kladoucí důraz

na fakt neodčiněného historického bezpráví způsobeného obětem

nacistické perzekuce.

Podle názoru Ústavního soudu je tedy v projednávané věci

naplněna skutková podstata uvedená v § 3 odst. 1 písm. d) zákona

č. , ve znění , a pokud vrchní

soud dospěl k opačnému závěru, učinil tak v rozporu s článkem 95

odst. 1 y ČR a článkem 36 odst. 1 y.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení ,

o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení

§ 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. července 1997