Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatelky D.L., zastoupené JUDr. J.K., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 1996, sp. zn. ,

t a k t o:

Návrh se o d m í t á O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka podala svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem svým podáním ze dne 2. 1. 1997 označeným jako ústavní stížnost.

Stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, týkající se vrácení bezdůvodného obohacení, které stěžovatelka (žalovaná) získala neoprávněným pronajímáním bytu. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení jí byla "nesprávným nepovolením osvobození od soudních poplatků prakticky znemožněna reálná procesní účast", a tudíž

1

byla taktéž výrazně omezena její práva podle , 90, 95 a 96 y ČR a tím byly porušeny i záruky rovnosti a svobody účastníků řízení, vyplývající podle jejího názoru z , , , , č1. 36 odst. 1 a d.

Stěžovatelka dále uvádí, že za důvod ústavní stížnosti nepovažuje rozhodnutí, jímž jí nebylo osvobození od poplatků povoleno, ale využívá této argumentace pro novou žádost o "osvobození v řízení před ústavním soudem" a pro "ilustraci mého handicapu důkazního a v neposlední řadě i pro nezvyklý obraz (image), který soudy tímto způsobem získaly". V dalších částech odůvodnění stížnosti pak vesměs jen opakuje argumentaci použitou již v soudním řízení, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, a konkrétně zaměřuje stížnost na otázky dokazování v občanském soudním řízení.

Soudce zpravodaj vzhledem k výše uvedenému postupu stěžovatelky konstatoval, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. , a dalšími předpisy, jen pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu č1. 83 y ČR a zkoumá především, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ( a 2, d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Stěžovatelka uvádí řadu ustanovení ústavních předpisů, které byly podle jejího názoru postupem a rozhodováním soudů porušeny,

2

avšak ve většině případů samotné porušení konkrétního ustanovení dále nespecifikuje. Pokud jde o namítané porušení č1. 11 odst. 5 (ukládání daní a poplatků), (práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací) a (právo na sociální zabezpečení) d, jde o odkazy zjevně nepatřičné, protože s předmětem sporu, resp. způsobem soudního rozhodování, hmotně ani procesně nesouvisejí.

Relevantní by se mohla jevit pouze námitka porušení principu rovnosti, resp. rovnosti účastníků řízení ( a č1. 96 y ČR, a d), jako součásti práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka v této souvislosti obecným soudům vytýká, že neakceptovaly některé její návrhy na provedení důkazů, resp. že některé důkazy hodnotily podle jejího názoru nesprávně. Ve valné většině jde ovšem o pouhé opakování argumentace použité již v soudním řízení.

Jak již Ústavní soud v četných případech judikoval, princip rovnosti nemá absolutní charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Pokud jde o rovnost v řízení, resp. rovná práva účastníků řízení před soudem, kterou lze chápat jako (zvláštní) konkretizací rovnosti obecné, není možné jí vykládat tak, že by např. soud byl povinen vždy připustit "protidůkaz" druhé strany, i když má určitou věc za dostatečně prokázanou a neakceptování navrženého důkazu odůvodní. Rovnost účastníků řízení je procesní zásadou, která vyjadřuje nutnost stejných "pravidel hry" pro všechny účastníky řízení; tato pravidla pro občanské soudní řízení podrobněji stanovuje a soudce zpravodaj jejích porušení nezjistil.

. zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ( ). V ostatních aspektech řízení, pokud jde o dokazování, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze

pouze způsobem zákonem stanoveným (čl. 36 odst. 1 a 4), resp. že

3

soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům ( y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (č1. 82 y ČR). Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny ( ), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů ( ) a také stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede ( ).

Z postupu a rozhodnutí obecných soudů nemohl soudce zpravodaj učinit závěr, že v řízení před nimi byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení nebo že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Co se týče namítaného i nenamítaného "nesprávného nepovolení osvobození od soudních poplatků", stěžovatelka má patrně na mysli náklady řízení. Ty se ovšem zpravidla řeší - a tak tomu bylo i v tomto případě - závěrečným rozsudkem soudu, kterému předchází vlastní soudní řízení. Proto není vůbec možné uvažovat o "znemožnění reálné procesní účastí v řízení", jak stěžovatelka

dovozuje.

Protože nebylo shledáno porušení ústavních procesních práv, nezbylo než stížnost pokládat za zjevně neopodstatněnou. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle , o Ústavním soudu, návrh odmítl.

4

Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, ústavní soud nemohl přiznat náhradu nákladů zastoupení podle , o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 1997 JUDr. Vladimír Paul soudce zpravodaj