Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
29516.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 3/97
I. ÚS 3/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatelky D.L., zastoupené JUDr. J.K., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 1996, sp. zn. 25 Co 242/96 ,
t a k t o:
Návrh se o d m í t á O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelka podala svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem svým podáním ze dne 2. 1. 1997 označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, týkající se vrácení bezdůvodného obohacení, které stěžovatelka (žalovaná) získala neoprávněným pronajímáním bytu. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení jí byla "nesprávným nepovolením osvobození od soudních poplatků prakticky znemožněna reálná procesní účast", a tudíž
1
byla taktéž výrazně omezena její práva podle čl. 4 , 90, 95 a 96 Ústav y ČR a tím byly porušeny i záruky rovnosti a svobody účastníků řízení, vyplývající podle jejího názoru z čl. 1 , čl. 11 odst. 5 , čl. 26 odst. 3 , čl. 30 , č1. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d.
Stěžovatelka dále uvádí, že za důvod ústavní stížnosti nepovažuje rozhodnutí, jímž jí nebylo osvobození od poplatků povoleno, ale využívá této argumentace pro novou žádost o "osvobození v řízení před ústavním soudem" a pro "ilustraci mého handicapu důkazního a v neposlední řadě i pro nezvyklý obraz (image), který soudy tímto způsobem získaly". V dalších částech odůvodnění stížnosti pak vesměs jen opakuje argumentaci použitou již v soudním řízení, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, a konkrétně zaměřuje stížnost na otázky dokazování v občanském soudním řízení.
Soudce zpravodaj vzhledem k výše uvedenému postupu stěžovatelky konstatoval, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem , občanským soudním řádem a dalšími předpisy, jen pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu č1. 83 Ústav y ČR a zkoumá především, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Stěžovatelka uvádí řadu ustanovení ústavních předpisů, které byly podle jejího názoru postupem a rozhodováním soudů porušeny,
2
avšak ve většině případů samotné porušení konkrétního ustanovení dále nespecifikuje. Pokud jde o namítané porušení č1. 11 odst. 5 (ukládání daní a poplatků), čl. 26 odst. 3 (práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací) a čl. 30 (právo na sociální zabezpečení) Listiny základních práv a svobo d, jde o odkazy zjevně nepatřičné, protože s předmětem sporu, resp. způsobem soudního rozhodování, hmotně ani procesně nesouvisejí.
Relevantní by se mohla jevit pouze námitka porušení principu rovnosti, resp. rovnosti účastníků řízení (čl. 1 a č1. 96 Ústav y ČR, čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d), jako součásti práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka v této souvislosti obecným soudům vytýká, že neakceptovaly některé její návrhy na provedení důkazů, resp. že některé důkazy hodnotily podle jejího názoru nesprávně. Ve valné většině jde ovšem o pouhé opakování argumentace použité již v soudním řízení.
Jak již Ústavní soud v četných případech judikoval, princip rovnosti nemá absolutní charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Pokud jde o rovnost v řízení, resp. rovná práva účastníků řízení před soudem, kterou lze chápat jako (zvláštní) konkretizací rovnosti obecné, není možné jí vykládat tak, že by např. soud byl povinen vždy připustit "protidůkaz" druhé strany, i když má určitou věc za dostatečně prokázanou a neakceptování navrženého důkazu odůvodní. Rovnost účastníků řízení je procesní zásadou, která vyjadřuje nutnost stejných "pravidel hry" pro všechny účastníky řízení; tato pravidla pro občanské soudní řízení podrobněji stanovuje občanský soudní řád a soudce zpravodaj jejích porušení nezjistil.
.Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 ). V ostatních aspektech řízení, pokud jde o dokazování, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze
pouze způsobem zákonem stanoveným (čl. 36 odst. 1 a 4), resp. že
3
soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústav y ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (č1. 82 Ústav y ČR). Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 ), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§ 132 ) a také stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 ).
Z postupu a rozhodnutí obecných soudů nemohl soudce zpravodaj učinit závěr, že v řízení před nimi byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení nebo že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Co se týče namítaného i nenamítaného "nesprávného nepovolení osvobození od soudních poplatků", stěžovatelka má patrně na mysli náklady řízení. Ty se ovšem zpravidla řeší - a tak tomu bylo i v tomto případě - závěrečným rozsudkem soudu, kterému předchází vlastní soudní řízení. Proto není vůbec možné uvažovat o "znemožnění reálné procesní účastí v řízení", jak stěžovatelka
dovozuje.
Protože nebylo shledáno porušení ústavních procesních práv, nezbylo než stížnost pokládat za zjevně neopodstatněnou. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, návrh odmítl.
4
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, ústavní soud nemohl přiznat náhradu nákladů zastoupení podle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 1997 JUDr. Vladimír Paul soudce zpravodaj