Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
28855.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 357/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. K.A., zastoupeného advokátkou JUDr. J.K.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Navrhovatel podal dne 20. 12. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 23. 12. 1996. K výzvě Ústavního soudu pak ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 28. 2. 1997 a dále sám podáním ze dne 28. 4. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 130/95 -125, ze dne 17. 9. 1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú., pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad"), čj. PÚ/332/95-Ry, ze dne 13. 1. 1995, jímž podle § 9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. pozemkový úřad rozhodl, že navrhovatel není vlastníkem v rozhodnutí uvedených nemovitostí. Podle názoru navrhovatele byla napadenými rozhodnutími poručena jeho základní práva podle čl. 1 , čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis. sp. zn. 28 Ca 130/95 vedený u Městského soudu v Praze. Podle uvedeného spisového materiálu navrhovatel uplatnil restituční nárok podle žák. č. 229/1991 Sb. na majetek, který byl původně ve vlastnictví otce navrhovatele K.H.A., a na majetek původně ve vlastnictví dědečka navrhovatele K.A. Majetek je v rozhodnutí pozemkového úřadu specifikován podle výpisu z pozemkových knih. Pozemkový úřad na základě provedeného správního řízení zjistil, že majetek, který
1
je uplatňován v rámci restituce, byl původním vlastníkům konfiskován vyhláškou ONV K., čj. 1807/4 z 24. 10. 1945, konfiskačním výměrem ONV K., čj. II 2653 a II 2530-1. Dále konstatoval, že stížnost proti konfiskační vyhlášce, kterou podal K.A. byla výměrem KNV, čj. Zn.562-2/6-1949-IX/4, v červnu 1949 zamítnuta na základě zjištění tehdejších orgánů, že K.A. má ve sčítacím archu z roku 1930 zapsanou národnost německou a že K.H.A. byl rovněž národnosti německé, sloužil v německé armádě a byl členem NSDAP. Pozemkový úřad proto vycházel ze zjištění, že předmětný majetek přešel do vlastnictví státu podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., s tím, že se ve správním řízení nemůže zabývat otázkou, zda konfiskace byla provedena v souladu nebo v rozporu s tehdy platnými předpisy. Pozemkový úřad vycházel z toho, že majetek přešel do vlastnictví státu účinností zmíněných dekretů a k takovému přechodu vlastnictví se nevyžadovala intabulace a správní rozhodnutí vydaná v konfiskačních věcech měla deklaratorní povahu. Na daný případ se proto vztahuje zák. č. 243/1992 Sb. , podle něhož pozemkový úřad posuzoval plnění podmínek pro restituci majetkových práv k odňatému majetku. Pozemkový úřad shledal, že původní vlastník K.H.A., žil trvale v R., kde také zemřel, ohledně osoby K.A. nebyl doložen žádný doklad o úmrtí. Pozemkový úřad dále konstatoval, že u obou původních vlastníků nebylo prokázáno nabytí čs. státního občanství podle některého ze zákonů uvedených v § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. Vzhledem k této skutečnosti se pozemkový úřad již nezabýval zkoumáním dalších podmínek a učinil závěr, že navrhovateli JUDr. K.M.A. nelze předmětný majetek vydat, protože není oprávněnou osobou ve smyslu § 2 zák. č. 243/1992 Sb.
Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal navrhovatel ve smyslu § 9 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. opravný prostředek, kterým žádal přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu, jeho zrušení a vrácení věci k novému rozhodnutí. Svůj návrh odůvodňoval tím, že pozemkový úřad neměl dostatek podkladů pro závěr, že k odnětí majetku došlo konfiskací podle dekretů prezidenta. Dále, že pozemkový úřad nevzal v úvahu stížnost K.A. proti konfiskační vyhlášce, o níž rozhodl až KNV výměrem ze dne 8. 4. 1949. Výměr KNV nezhodnotil důvody stížnosti, které nasvědčovaly tomu, že K.A. svým chováním měl být zařazen pod výjimku podle § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. Pozemkový úřad se měl proto zabývat otázkou, zda konfiskace v daném případě byla provedena v rozporu s předpisy a zamítnutí stížnosti K.A. proti konfiskační vyhlášce mělo perzekuční charakter. V opravném prostředku proto navrhovatel dovozoval, že majetek přešel na stát bez právního důvodu ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb. , který také měl být na daný případ aplikován. Navrhovatel dále uváděl, že nikoliv zákonem, ale teprve rozhodnutím vydaným ve správním řízení muselo být rozhodnuto, kdo spadá do kategorie zrádců a nepřátel československého národa. K takovému rozhodnutí došlo v případě K.A. výměrem KNV ze dne 8. 6. 1949, který mu nebyl doručen a byl vydán v rozporu s tehdejšími předpisy. Jediným výměrem, který prokazuje konfiskaci majetku, je tedy výměr, kterým byl konfiskován majetek otce navrhovatele K.H.A., ten však dokládá konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č.
2
108/1945 Sb. a stal se pravomocným až v červnu 1948. Pochybnosti o způsobu přechodu předmětného majetku na stát jsou dány i tím, podle názoru navrhovatele, že v řízení před pozemkovým úřadem nebylo dostatečně zjištěno, který z obou původních vlastníků vlastnil který majetek a jaký majetek byl komu konfiskován. Kromě toho v době konfiskace byl již K.A. rakouským státním občanem a jednalo se tedy o rakouský státní majetek, na který se konfiskace podle zmíněného dekretu nevztahovala. Navrhovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením, že K.H.A. byl členem NSDAP, doložená přihláška není podepsána a otec navrhovatele nebyl v té době ještě zletilý. Otec navrhovatele i oba jeho prarodiče byli občany ČSR, dědeček K.A. v roce 1918 optoval pro ČSR. Jediným důvodem pro odnětí majetku původním vlastníkům byla rasová a politická perzekuce.
O opravném prostředku jednal Městský soud v Praze jako soud místně příslušný, který při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel ze spisového materiálu pozemkového úřadu, tento spisový materiál je v soudním spisu dostatečně dokumentován. Soud dále ve věci nařídil ústní jednání, při němž provedl dokazování listinami předloženými navrhovatelem i pozemkovým úřadem a poskytl oběma účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem uvedeným v opravném prostředku.
Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že nejsou dány důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí. Při tomto svém rozhodnutí vycházel Městský soud v Praze především ze skutečnosti, že majetek právních předchůdců navrhovatele byl konfiskován vyhláškou ONV K., čj. 1807/45, ze dne 24.10.1945, 3.10. 1945, 23.10.1945 a 7. 11. 1945. Z ověřených kopií těchto vyhlášek zjistil, že pod č. 1 seznamu osob označených podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byli uvedeni A.K. a J. Dále zjistil z ověřené kopie konfiskační vyhlášky č. 1807/45 ze dne 3. 10. 1945, že v této vyhlášce byl uveden A.K. v seznamu osob podle § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a také, že v konfiskační
vyhlášce ONV v K., čj. 11-2530/1, ze dne 22.4.1948 a č.j. 11-2653-46, ze dne 27.8.1945, jsou původní vlastníci rovněž uvedeni, a to každý v jedné vyhlášce, přičemž tyto vyhlášky se vztahovaly na konfiskaci majetku podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. Z dokazování provedeného před pozemkovým úřadem ve správním řízení a následně před Městským soudem v Praze bylo dostatečně prokázáno, který z právních předchůdců navrhovatel byl vlastníkem příslušných nemovitostí podle pozemkových knih. Z obsahu konfiskačních vyhlášek, které byly vydány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je zřejmé, že se vztahovaly na oba původní vlastníky z důvodu jejich označení za osoby národnosti německé podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Z příslušných ustanovení dekretu vyplývá, že ve vztahu k fyzickým osobám národnosti německé a maďarské bez ohledu na státní příslušnost se zemědělský majetek konfiskoval samotným zákonem, pokud se neprokázalo, že se tyto osoby aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození ČSR. Osobám jiné národnosti (včetně české a slovenské) se zemědělský majetek konfiskoval jen, jestliže se prokázalo, že jsou zrádci a nepřátelé republiky. Posuzování národnosti upravoval dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
3
v § 2 odst. 1 tak, že jsou to ti, kteří se při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 přihlásili k německé nebo maďarské národnosti, nebo se stali členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. Tuto skutečnost v případě právních předchůdců navrhovatele soud zjistil z originálu zprávy SÚA ze dne 23. 11. 1992, kterou předložil navrhovatel. Z této zprávy soud zjistil, že ve sčítacím archu ze dne 1. 12. 1930 mají oba právní předchůdci zapsánu národnost německou. Z výše uvedených ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. soud dovodil, že právním předpokladem konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. tedy rozhodně nebylo označení vlastníka za osobu německé národnosti a současně za osobu vyvíjející činnost uvedenou v § 4 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., jak namítal navrhovatel. V daném případě u obou původních vlastníků došlo k naplnění podmínek pro konfiskaci jejich majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. tím, že oba původní vlastníci byli ve smyslu § 2 odst. 1 cit. dekretu osobami národnosti německé (a toto zjištění není v řízení sporné) a nebyla připuštěna výjimka z konfiskace ve smyslu § 1 odst. 3 cit. dekretu. Za návrh na připuštění této výjimky nelze podle názoru soudu považovat stížnost K.A. podanou dne 10. 10. 1945. V této stížnosti se K.A. nedomáhá uplatnění výjimky z konfiskace v důsledku splnění podmínky aktivní činnosti nebo aktivního boje pro ČSR, ale namítá svůj negativní postoj k nacistickému hnutí a NSDAP a skutečnost, že získal domovské právo v R., a jde o majetek rakouský. Městský soud v Praze shledal důvody, pro které KNV zamítl výměrem ze dne 8. 6. 1949 uvedenou stížnost, tj. že skutečnosti ve stížnosti uvedené jsou irelevantní z hlediska aplikace dekretu, za důvody odpovídající právní úpravě platné v té době.
Dále soud zaujal stanovisko k námitce navrhovatele, že vlastnictví přešlo až zápisem do pozemkové knihy s tím, že podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. došlo k přechodu majetku na stát s okamžitou platností ze zákona, tedy způsobem odlišným od § 431 obecného zákoníku občanského (dále jen o.z.o.). Uvedeného ustanovení o.z.o. se v daném případě nelze dovolávat proto, že intabulace jako způsob převzetí nemovitého majetku vychází z ust. § 425 o.z.o., který tento princip stanoví pro převzetí nemovitého majetku mimo případy, které stanoví zákon. Jinými slovy, zápisem do pozemkových knih se nabývalo vlastnictví, pokud zákon nestanovil jinak. V daném případě jinou úpravu stanovil dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. K přechodu vlastnictví podle tohoto dekretu docházelo ex lege ke dni účinnosti dekretu, konfiskační rozhodnutí pouze deklarovalo existenci podmínek dekretem stanovených. Městský soud v Praze nepřistoupil k doplnění řízení o dokazování pravosti konfiskačních vyhlášek, jak navrhoval navrhovatel. I když byly konfiskační vyhlášky předloženy pozemkovým úřadem dodatečně, soud nemá pochybnosti o tom, že byly vydány a zveřejněny. Při jejich zaslání soudu pozemkový úřad sdělil, že tyto listin y mu byly poskytnuty dodatečně finančním referátem Okú B., který je objevil při stěhování archivu. Na ověřovací doložce je poznamenáno, že kopie byla
pořízena z archivu NPF uloženého na pozemkovém úřadě B. V daném případě je, podle právního závěru soudu, prokázáno, že původní vlastníci pozbyli svůj majetek v důsledku konfiskace podle
4
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a je tedy na místě aplikovat na daný restituční případ zák. č. 243/1992 Sb.
Dále se soud zabýval otázkou, zda navrhovatel JUDr. K.M.A. je oprávněnou osobou k vydání majetku v restitučním řízení podle § 2 odst. 2 písm. e) zák. č. 243/1992 Sb. Podle cit. ustanovení přichází
navrhovatel v úvahu jako oprávněná osoba za podmínky, že K.A. a K.H.A. jako původní vlastníci splňují podmínky kladené na oprávněnou osobu podle § 2 odst. 1 cit. zákona. Oprávněnou osobou je státní občan ČR, který se neprovinil proti státu a nabyl zpět občanství na základě právních norem v cit. ustanovení uvedených. K občanství K.A. bylo zjištěno, že v r. 1918 optoval pro ČSR, v r. 1945 získal domovské právo v R. a ke dni 6. 5. 1946 i rakouské státní občanství. Ohledně K.H.A., bylo zjištěno, že se narodil jako občan ČSR, po válce žil a v r. 1978 zemřel v R. Otázku státního občanství řešil dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., který uznal právní akty cizí státní moci z období válečného, týkající se občanství původních občanů ČSR, a ex lege vyvázal všechny osoby německé a maďarské národnosti ze státního svazku ČSR. Čs. státní občanství se podle § 2 cit. dekretu zachovalo osobám, které je měly pozbýt, ale nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a bud se činně zúčastnily boje za osvobození ČSR nebo trpěly pod nacistickým a fašistickým terorem. Zachování čs. občanství se však bylo nutno dovolat podáním žádosti, o níž rozhodoval KNV. V daném případě navrhovatel neprokázal, že v případě jeho právních předchůdců došlo k zachování nebo vrácení čs. státního občanství. Městský soud v Praze na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že oba původní vlastníci nemovitostí, které jsou předmětem restitučního nároku navrhovatele, nesplňují podmínky podle § 2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. a tím je vyloučena i oprávněnost nároku jejich právního nástupce. Na základě všech výše uvedených skutečností Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu jako věcně správné.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 130/95 -125, ze dne 17. 9. 1996, který nabyl právní moci dne 13. 11. 1996, podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž uvádí, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva podle č1. 1, č1. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a č1. 36 odst. 1 Listin y. Porušení uvedených práv vidí navrhovatel v tom, že postupem orgánů v roce 1945-48 byla porušena jeho občanská práva, neboť došlo k presumpci globální viny. Původní vlastník byl perzekuován z politických důvodů, neboť přináležel k určité společenské vrstvě a vlastnil větší majetek. Soud v tomto smyslu nesprávně zhodnotil důvody konfiskace a postup tehdejších orgánů i z hlediska procesně-právního. Navrhovatel se domnívá, že tím mu nebyla poskytnuta dostatečná právní ochrana a byl poškozen na svých právech. Na výzvu Ústavního soudu navrhovatel doplnil dne 28. 2. 1997 své podání tak, že přestože zjištění Městského soudu v Praze uvedená v rozsudku odpovídají dikci zák. č. 243/1992 Sb. i předpisům z roku 1945, došlo v řízení před pozemkovým úřadem i následně před soudem k řadě pochybení. Pochybení spočívají v tom, že v konfiskačních vyhláškách nedošlo ke specifikaci konfiskovaných nemovitostí a došlo k záměně vlastníků. Dále uvádí, že otec i dědeček byli čs. státními občany, dědeček byl
5
pronásledován gestapem, a proto aby svůj majetek ochránil před Němci, převedl majetek na syna (K.H.A.). Otec i dědeček nechali postavit bunkr jako ochranu a úkryt Čechů proti nacistům a tím se vlastně účastnili aktivně boje za osvobození ČSR. Stížnost podaná v roce 1945 proti konfiskaci nebyla ani v roce 1951 ještě vyřízena, nelze tedy prokázat, že by otec a dědeček nespadali pod výjimku z konfiskace. V důsledku perzekuce (za války i po válce) odešli dědeček i otec do R. a v době konfiskace byl dědeček rakouským státním občanem a rakouské národnosti a došlo tedy neprávem ke konfiskaci majetku osoby tzv. německé národnosti. Dále navrhovatel namítá pochybnosti o pravosti konfiskačních vyhlášek, které se nikde nevyskytly v originále. Navrhovatel je proto názoru, že postupem orgánů v letech 1945-48 byla porušena jeho občanská práva, neboť konfiskace byla provedena v rozporu s tehdejšími předpisy a výlučně na základě globální viny bez přihlédnutí k zásluhám v boji o osvobození ČSR původních vlastníků. Takto provedenou konfiskací byl, podle jeho názoru, navrhovatel zbaven práva na uplatnění dědictví po předcích, byl tedy omezen v možnosti uplatnit svá vlastnická práva. Navrhovatel dále doplnil svůj návrh podáním ze dne 28. 4. 1997, v němž namítá nestejné postavení a podmínky pro restituci podle zák. č. 243/1992 Sb. ve srovnání se zák. č. 229/1991 Sb. , čímž jsou oprávněné osoby národnosti německé nebo maďarské diskriminovány. Pro podporu těchto svých tvrzení uvádí i některé dřívější nálezy Ústavního soudu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto žádá, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a věc vrátil k novému řízení.
Na základě podané ústavní stížnosti přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházejí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Navrhovatel především uvádí, že bylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem ochrany svého práva u nezávislého a nestranného orgánu podle č1. 36 odst. 1 Listin y. Uvádí, že jeho právo bylo porušeno především postupem orgánů v letech 1945-48. Ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. se prioritně nelze domáhat ochrany základního práva porušeného postupem orgánů v letech 1945-48. Chráněné právo musí být porušeno pravomocným rozhodnutím orgánu v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, za podmínek § 72 odst. 2 cit. zákona. Ústavní stížností v předmětné věci se lze domáhat ochrany základního práva na spravedlivý a nestranný proces, které bylo porušeno rozhodnutím Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, však vyplývá, že Městský soud v Praze postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř. "), ve věci nařídil ústní jednání, poskytl oběma účastníkům možnost navrhovat důkazy, vyjadřovat se k navrženým důkazům a uvádět svá stanoviska. Ze spisu je dále jednoznačně patrno, že Městský soud v Praze zopakoval důkazy uplatněné ve správním řízení a dokazování dále doplnil. Pokud navrhovatel vytýká Městskému soudu v Praze, že předložené důkazy hodnotil určitým způsobem, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení základního práva chráněného Listino u za předpokladu, že při provádění dokazování a hodnocení důkazů postupoval soud v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v o.s.ř. Pokud tedy Městský soud v Praze zhodnotil všechny provedené důkazy
6
jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, ke všem důkazům se v odůvodnění rozsudku vyjádřil, nemůže Ústavní soud "hodnotit" hodnocení důkazů provedené soudem. Skutečnost, že v řízení neměl navrhovatel úspěch a neprokázal skutečnosti požadované zákonem pro restituci majetku podle zák. č. 243/1992 Sb. , nelze považovat za porušení základního práva na spravedlivý a nestranný proces. Vzhledem k uvedeným skutečnostem neshledal Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listin y.
Navrhovatel se dále dovolává ochrany základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listin y, tj. práva vlastnit majetek. V předmětné věci se však nejednalo o ochranu již existujícího vlastnického práva navrhovatele, ale o jeho konstituování za podmínek stanovených zák. č. 243/1992 Sb. Podle ustanovení tohoto zákona se majetek vydává zpět oprávněným osobám za předpokladu, že byly splněny podmínky v zákoně uvedené. Důkazní povinnost je v tomto případě na subjektu, který uplatňuje nárok na restituci s tím, že musí prokázat splnění podmínek pro určení, že je oprávněným subjektem. V předmětné věci se navrhovateli splnění těchto podmínek prokázat nepodařilo, tj. navrhovatel neprokázal, že je oprávněnou osobou podle zák. č. 243/1992 Sb. Neúspěch ve sporu o konstituování vlastnického práva podle restitučních zákonů nelze však považovat za porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listin y. Ústavní soud vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neshledal porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listin y.
Navrhovatel se dále dovolává ochrany základního práva zakotveného v čl. 10 odst. 1 a 2 Listin y. V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ani v jeho doplnění však neuvedl, v čem spatřuje porušení uvedeného práva, jak bylo toto právo rozhodnutím Městského soudu v Praze porušeno. Ústavní soud dospěl k závěru, že základní právo zakotvené v čl. 10 odst. 1 a 2 Listin y se na předmětnou věc nevztahuje.
Navrhovatel se konečně dovolává porušení základního principu zakotveného v čl. 1 Listin y, aniž by stejně jako v předchozím případě uvedl, v čem spatřuje porušení tohoto principu rozsudkem Městského soudu v Praze. Obecné ustanovení čl. 1 Listin y je principem, v jehož duchu je nutno aplikovat a zejména i legislativně vyjadřovat všechna ostatní základní práva a svobody v Listin ě upravené. V předmětné věci nedošlo k porušení základních práv navrhovatele chráněných příslušnými ustanoveními Listin y. I zde lze uvést, že neúspěch ve věci projednávané soudem neznamená, že by občan byl zbaven svého základního práva a tím byl porušen čl. 1 Listin y. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal porušení uvedeného ustanovení Listin y.
V doplnění návrhu ze dne 28. 4. 1997 poukazuje navrhovatel na nálezy Ústavního soudu, které se podle jeho názoru zabývají obdobnou právní situací, zejména na nález
. Podle cit. nálezu však "výjimky vyplývající z ústavního dekretu prezidenta č. 33/1945 Sb. podléhaly zvláštnímu režimu, mimo jiné v tom, že vydání osvědčení o čs. státním občanství pro osoby citovaným dekretem dotčené bylo podmíněno předcházejícím vydáním osvědčení o národní spolehlivosti, potvrzeným Ministerstvem vnitra (§ 1 odst. 4 cit. dekretu)". V předmětné věci se však Městský soud v Praze zkoumáním této otázky zabýval, v řízení bylo
7
konstatováno, že není pochybnosti o tom, že právní předchůdci navrhovatele byli národnosti německé. Navrhovatel v řízení rovněž neprokázal, že v případě jeho právních předchůdců došlo k zachování nebo vrácení čs. státního občanství. Pokud jde o připomínku navrhovatele k zák. č. 243/1992 Sb. , je nutno vycházet z toho, že se jedná o lex specialis ve vztahu k zák. č. 229/1991 Sb. , přičemž právě zák. č. 243/1992 Sb. zvláště řeší otázku restituce majetku vůči osobám, které by nemohly nárok uplatňovat podle obecného zákona, a nelze proto jeho ustanovení považovat za diskriminační.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR