Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 223/95

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 2. května 1997

v senátě ve věci ústavní stížnosti M. H. proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 1995, čj. -83,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6.1995, čj. -83, se z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, potvrzujícímu rozsudek

Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 4. 1994, čj. -29,

jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení kupní

a darovací smlouvy ze dne 19. 11. 1963 v části týkající se

nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených,

stěžovatelka setrvává na svém stanovisku, že splňuje znaky

oprávněné osoby podle ustanovení

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, a že je proto legitimována k uplatnění nároku podle

ustanovení § 8 odst. 3 tohoto zákona. Tím, že ji za oprávněnou

osobu ve smyslu citovaných ustanovení nepovažovaly, porušily

obecné soudy právo na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 11

(dále jen " "). Z uvedených

důvodů navrhuje proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.

Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření z 11.

4. 1997, že podle jeho názoru nedošlo v projednávané věci

k porušení některého z práv tak, jak je má na mysli .

Označení toho, komu svědčí nárok podle ustanovení § 8 odst. 3

, ve znění pozdějších předpisů, koresponduje

označení těch subjektů, které má na mysli § 4 téhož zákona.

Záměrem zákonodárce bylo založit pro uplatnění nároku ve smyslu

, ve znění pozdějších předpisů,

posloupnost podle § 4 téhož zákona. V podrobnostech pak odkazuje

krajský soud ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozsudku.

Vedlejší účastníci V. a M. D. se postavení vedlejších

účastníků dopisem ze dne 11. 4. 1997 vzdali.

Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, není

vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat

právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve

své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y.

V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 6 C 196/93

Okresního soudu v Jičíně, že stěžovatelka podáním došlým tomuto

soudu dne 18. 8. 1993 se domáhala vydání rozsudku, jímž kupní

a darovací smlouva ze dne 19. 11. 1963, kterou L. K. úplatně

převedla na vedlejší účastníky pozemky, v tomto návrhu blíže

označené, se zrušuje. Z důkazů provedených Okresním soudem

v Jičíně je patrno, že dne 19. 11. 1963 došlo na bývalém Státním

notářství v Jičíně k sepsání kupní a darovací smlouvy mezi L. K.

na straně jedné a vedlejšími účastníky na straně druhé, kterou L.

K. vedlejším účastníkům prodala obytnou a hospodářskou budovu čp.

5 v B. se stavební parcelou za vzájemně dohodnutou kupní cenu Kčs

20 000,-- a současně na ně bezúplatně převedla pozemky náležející

k této budově. Z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Okresního

úřadu v Jičíně ze dne 3. 3. 1994, čj. PÚ 3019/92/HA, pak dále

vyplývá, že vedlejším účastníkům, kteří zmíněné pozemky darovali

státu, byly tyto pozemky vydány podle

vzhledem ke splnění restituční podmínky uvedené v § 6 odst. 1

písm. h) zákona. Okresní soud v Jičíně dále zjistil, že L. K.

zanechala dosud žijící děti, které však restituční nárok

neuplatnily, neboť tak učinila pouze stěžovatelka, jako sestra

původní vlastnice. V zamítavém rozhodnutí okresní soud dospěl

k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť stěžovatelka není

oprávněnou osobou, a navíc vedlejší účastníci ke dni účinnosti

novelizovaného zákona o půdě, tj. k 1. 7. 1993, předmětné pozemky

nevlastnili. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové

napadeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Jičíně potvrdil.

V důvodech svého rozhodnutí vyslovil odvolací soud přesvědčení, že

osoby ze vzdálenějšího pořadí jsou povolány k uplatnění nároku jen

tehdy, jestliže osoby z bližšího pořadí ke dni 1. 7. 1993, kdy

nabyl účinnosti , novelizující zákon č.

, již nežily. Krajský soud tím zaujal negativní

stanovisko k názoru stěžovatelky, že osoby ze skupin ve

vzdálenějším pořadí jsou povolány k uplatnění nároku i tehdy, když

žádná z oprávněných osob ze skupin v bližším pořadí nárok

neuplatní.

Ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR

z 15. 7. 1993, čj. , je, pokud jde o aplikaci zákona č.

, uveden názor, že nepodají-li včas výzvu k vydání

věci osoby uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných

osob ( ), náleží právo na vydání

věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách, pokud nárok

na vydání věci včas uplatnily. V rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 1994, sp. zn. , se

konstatuje, že oprávněnou osobou podle ustanovení § 8 odst. 3

zákona o půdě je původní vlastník a v případě, že již nežije,

osoba výslovně jmenovaná v ustanovení § 4 odst. 2 písm. a) - e)

zákona o půdě, domáhající se v zákonné lhůtě návrhem u soudu buď

zrušení původní darovací smlouvy ohledně těch pozemků, které byly

darovány v tísni další osobě fyzické či byly takové osobě

bezúplatně převedeny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na

budovu. V jiném rozsudku, a to Městského soudu v Praze ze dne 13.

9. 1994, čj. -13, zaujal tento soud názor, že samotná

existence osoby uvedené v lepším pořadí nevylučuje uplatnění

nároku osobou uvedenou v pořadí pozdějším. Z ustanovení § 4 odst.

2 zákona o půdě vyplývá, že oprávněnými osobami jsou všechny osoby

v tomto ustanovení uvedené. Jejich zařazení do skupin neznamená,

že existují-li osoby uvedené pod písm. a), nemohou nárok úspěšně

uplatňovat osoby uvedené pod písm. b) - e), jestliže osoby uvedené

pod písm. a) svůj nárok neuplatnily, a proto jejich právo zaniklo.

Také Ústavní soud sdílí uvedené závěry, a proto i názor

stěžovatelky, že ani , o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by

eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách,

jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším.

Nečinnost této osoby ve vyšším pořadí, podle názoru Ústavního

soudu, otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám v nižším pořadí,

neboť i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob,

jichž se zmírnění následků majetkových křivd týká. Jinými slovy,

uspokojení nároků i těchto dalších oprávněných osob odpovídá

smyslu a účelu zmíněného restitučního zákona.

Pokud tedy Krajský soud v Hradci Králové, aniž by se zabýval

dalšími aspekty projednávané věci, neuznal stěžovatelce postavení

osoby oprávněné podle ustanovení

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle ustanovení

§ 8 odst. 3 (nyní odst. 4) citovaného zákona, porušil tím její

právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 y, nikoli

tedy právo podle článku 11 y, předpokládající vlastnictví

již konstituované. Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní

stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.

, o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. května 1997