Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 86/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A.K. a A.K., zastoupených advokátem JUDr. J.M., proti rozsudku Nejvyššího soudu v Brně, mimo ústní jednání dne 6. 5. 1997, soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění

Ústavní stížností, stran níž stěžovatelé sami připouští, že je podána po zákonem stanovené lhůtě ( al. 1 ), brojí stěžovatelé proti pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (ze dne 10. ledna 1996, sp. zn. ) a Nejvyššího soudu ČR (ze dne 19. září 1996, sp. zn. ) a tvrdí, že zmíněnými rozhodnutími obecné soudy jako orgány veřejné moci porušily jejich ústavně zaručené základní právo plynoucí z d, a to tím, že zamítly (dovolací soud zamítl dovolání stěžovatelů) jejich žalobu na určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě blíže popsaných a označených; navrhli proto, aby Ústavní soud ČR obě rozhodnutí obecných soudů, jak shora jsou označena, svým nálezem zrušil.

Vzhledem k tomu, že ze samotného tvrzení ústavní stížnosti

plyne, že tato je podána po lhůtě stanovené zákonem ( ) a že s odkazem na ustanovení a žádají stěžovatelé o prominutí zmeškání této lhůty, bylo třeba zabývat se především otázkou, zda důvody, jimiž je zmíněná žádost podložena, obstojí, případně zda prominutí zákonem stanovené lhůty je v řízení před Ústavním soudem ČR vůbec přípustné.

Svou žádost stran prominutí zmeškané lhůty odůvodňují stěžovatelé tvrzením, že o její existenci se dozvěděli teprve v souvislosti s udělením plné moci zástupci, jehož svým zastoupením před Ústavním soudem pověřili, totiž dne 3. března 1997.

Toto tvrzení stěžovatelů vyznívá krajně nepřesvědčivě; podle zjištění Ústavního soudu ČR (č. 1. 5 spisu) rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který ve věci rozhodoval jako soud dovolací, nabyl právní moci dne 5. listopadu 1996 a podle obsahu spisu byl doručován témuž právnímu zástupci, který převzal zastoupení stěžovatelů i pro případné řízení před Ústavním soudem ČR.

S ohledem na tato zjištění skončila zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti dnem 3. ledna 1997; došlo-li k podání ústavní stížnosti dne 11. března 1997, stalo se tak se zpožděním delším 60 dnů, pro které lze jen stěží přijmout omluvu odkazem na "komplikované vztahy mezi jednotlivými opravnými instituty", zejména zastupoval-li stěžovatele v dovolacím řízení týž právní zástupce jako v zamýšleném řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k těmto okolnostem a s přihlédnutím k etickým zásadám výkonu advokacie lze důvodně míti za to, že pokládali-li stěžovatelé rozhodnutí odvolacího, případně dovolacího soudu, s nímž byli (mohli být) seznámeni v rozsahu písemného jeho odůvodnění nejpozději na sklonku listopadu 1996, měli k dispozici dostatek času k tomu, aby svou ústavní stížnost podali včas, tj. za respektování lhůty stanovené zákonem. I kdyby bylo na místě připustit, že stěžovatelům "nelze vytýkat neznalost lhůty pro ústavní stížnost", jen stěží lze připustit, že při jejich

2

zásadním negativním stanovisku ke konečnému výsledku by se jim na profesionální úrovni právního zastoupení nedostalo dostatečného poučení o případných dalších (procesních) možnostech.

Jeví se proto důvody stěžovateli pro zmeškání zákonné lhůty tvrzené jako nicotné.

Za této situace jevilo se již nadbytečné podrobněji se zabývat úvahou, zda postup dle (ve spojení s ust. ) v řízení před ústavním soudem, který podle své ustálené judikatury se cítí oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např.

in ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994), je vůbec přípustný; uváží-li se, že Ústavní soud nespadá do soustavy soudů obecných a že již proto (ale i z důvodů dalších) řízení před ním nemá charakter řízení opravného a dále, že jde o řízení procesně i jinak zcela samostatné, v němž má místo posouzení věci jen ze zcela specifických aspektů, zůstává otázkou, zda režim daný ust. lze vůbec vztáhnout i k institutu prominutí zmeškání lhůty vyplývající z ustanovení ( ) a dané jen pro (procesní) vztahy mezi obecnými soudy různých stupňů.

Pro důvody takto vyložené nezbylo, než pokládati posuzovanou ústavní stížnost za opožděnou a jako takovou za nepřípustnou, a v důsledku toho o ní rozhodnout odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo [ ], aniž by se jevilo potřebné vésti stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci jejich zástupce ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43

odst. 2 ).

V Brně dne 6. 5. 1997 JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR