Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 48/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P.V., zastoupeného advokátem JUDr. O.V.,

t a k t o

Návrh s e o d m í t á. O d ů v o d n ě n í

Podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud ČR obdržel dne 12. 2. 1997 navrhovatel brojí proti usnesení Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. , ze dne 14. 12. 1996, kterým byl obviněný P.V. podle § 68 tr. řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v tr. řádu, a navrhuje toto usnesení zrušit. To proto, že v daném případě byla vyšetřovatelem i soudcem (jejich postupem ve věcí) porušena ústavně zaručená základní práva plynoucí z , 3 a d. Současně stěžovatel navrhl (ve smyslu ustanovení ) neodmítnutí přijetí této ústavní stížnosti s tím, že tato svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, aniž by

1

zdůvodnil v čem tyto skutečnosti spatřuje. Dodal, že napadené usnesení bylo vyhlášeno v nezaviněné nepřítomnosti obhájce stěžovatele, který si toto usnesení mohl opatřit až po jeho právní moci, a tedy včasné podání stížnosti proti napadenému usnesení, jakožto vyčerpání procesního prostředku poskytnutého k ochraně jeho práva zákonem, bylo významně ztíženo právě porušením práva na obhajobu. To mělo být porušeno především v tom, že stěžovatelovu obhajobu převzal již dne 21. 11. 1996 JUDr. V., a to ve věci vedené u Okresního úřadu vyšetřování L., detašované pracoviště R., pod ČVS OVV 2580/20-96.

Ústavní soud si v uvedené věci vyžádal spisy Okresního soudu Česká Lípa, sp. zn. a sp. zn. . Ze potom zjistil, že dne 13. 12. 1996 bylo vyšetřovatelem Policie ČR, Okresní úřad L., pod ČVS OVV 1624/96, sděleno obvinění pro trestné činy krádeže formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2, § 247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2, § 257 odst. 1 tr. zák. a pokus k trestnému činu neoprávněného užívání cizí věci dle § 8 odst. 1 a § 9 odst. 2, § 249 odst. 1 tr. zákona. Této trestné činnosti se měl dopustit společně s dalšími pachateli rozsáhlejším jednáním v podobě krádeže motorových vozidel a vloupání do nich. V tomto směru také okresní státní zástupce podal Okresnímu soudu v České Lípě návrh, aby obviněný byl vzat do vazby pro existenci zákonných důvodů vazby spatřovaných v ustanovení § 67 písm. a), c) tr. řádu. Z protokolu sepsaného u Okresního soudu v České Lípě, dne 14. 12. 1996 (v rámci rozhodování o vazbě) plyne, že obviněný zčásti svou trestnou činnost potvrdil. Plyne z něj i to, že obviněný byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. řádu, bylo mu dáno zákonné poučení o možnosti podat stížnost (ponechal si lhůtu na rozmyšlenou). Byl poučen i z hlediska ustanovení § 71 a § 72 tr. řádu s tím, že poučení rozuměl. Konečně na závěr protokolu obviněný uvedl, aby o jeho vzetí do vazby byl vyrozuměn i JUDr. V. (bez toho, že by výslovně uvedl, že jej jako obhájce volí). Za této situace byl obviněný vzat do vazby soudcem, a to podle § 68 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. řádu s tím, že se v rámci trestné činnosti dopustil více skutků

2

v rámci organizované skupiny (všichni pachatelé přitom nebyli dosud zajištěni), trestná činnost byla páchána bez zábran a v dalším jejím pokračování bylo zabráněno orgány policie. Tyto skutečnosti vedly soud ke zjištění, že takto existující konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude v trestné činnosti pokračovat. Vazební důvody z hlediska ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu potom soud neshledal. Z uvedeného spisu také plyne, že obviněnému byla ustanovena jako obhájce JUDr. H., které bylo rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby doručeno dne 30. 12. 1996 a že také byl o vzetí do vazby (na základě přání obviněného) uvědomen JUDr. V., a to dne 19. 12. 1996. Samotné usnesení o vzetí do vazby obviněného nabylo právní moci dne 3. 1. 1997. Ve spise je založena i plná moc, kterou obviněný udělil JUDr. V. k jeho zastupování ve věci, když zmocnění k zastupování je přijato JUDr. V. dne 19. 12. 1996.

Ze spisu Okresního soudu v České Lípě potom plyne, že dne 13. 12. 1996 byla ve věci ustanovena soudcem v rámci nutné obhajoby jako obhájce advokátka JUDr. H., přičemž z protokolu sepsaného u Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 12. 1996 také plyne, že JUDr. H. byla ustanovena jako obhájkyně obviněného telefonicky soudcem, a to dne 13. 12. 1996. Ze spisu téhož soudu, sp. zn. také plyne, že byla telefonicky vyrozuměna o termínu jednání soudu v souvislosti s návrhem státního zástupce na vzetí obviněného do vazby.

Z takto zjištěného stavu věci a o jeho věrohodnosti nelze mít pochyb (plynou jednoznačně z uvedených spisů) potom Ústavnímu soudu nezbylo než dovodit, že ústavní stížnost, tak jak byla podána, není přípustná.

Z pohledu již uvedeného nelze totiž mít: zásadně za to, že je splněna podmínka obsažená v ustanovení o Ústavním soudu, totiž že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka stanovící, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon

3

k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 75 odst. 1 cit. zákona). Ze všech uvedených okolností případu nelze nijakým způsobem dovodit, že právě ústavní stížnost podaná navrhovatelem je tou, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se právě o individuální případ, který má svou jedinečnost, který nijak nevybočuje z obdobných individuálních a srovnatelných případů, které se týkají projednávané problematiky. Nelze onen "význam přesahující podstatně vlastní zájmy stěžovatele" dovodit např. z toho, že se jedná o právo na soudní ochranu či právo na obhajobu. Při extenzivním výkladu uvedeného pojmu by potom zajisté bylo silně otřeseno právě ustanovení hovořící o vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje. Při takovém extenzivním výkladu by Ústavní soud byl jednoznačně stavěn do role soudu odvolacího, kterážto role mu zajisté nepřísluší. V daném případě nutno také zdůraznit, že stěžovatel ani nevysvětlil či nezdůvodnil, v čem právě takto podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Z již uvedeného totiž zároveň plyne, že navrhovateli (obviněnému) nic nebránilo v tom, aby proti napadenému usnesení Okresního soudu v České Lípě (sp. zn. ) sám podal stížnost (jsa o této možnosti poučen), případně aby ji podal jeho obhájce, když z hlediska časového tato možnost byla jednoznačně zachována. Jestliže tak neučinil, nevyčerpal takto všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, potom za této situace nelze takto daný stav zhojit poukazem na ustanovení

S ohledem na uvedené skutečnosti proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/93 Sb. odmítnout.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR