Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 35/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J.W., zastoupeného advokátem JUDr. L.H., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 1996, sp. zn. , mimo ústní jednání, dne 1. 4. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ( ) napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 1996 (sp. zn. ) a spolu s ním též rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v T. ze dne 15. 4. 1996 (č. j. POZ/1003/92-Řh) a tvrdil, že označenými rozhodnutími zasáhly tyto orgány veřejné moci do jeho "základních lidských práv a svobod zaručených mu u a d, vždy ve vztahu k zákonům č. a č. (v současně platném znění)" tím, že "porušily jeho práva na světový názor, víru, přesvědčení, ochranu poctivě nabytého majetku, jakož i v ustanoveních o konfiskaci majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 108 a č. 112/45 Sb."; s poukazem na to, že je mu

1

známo "rozhodování soudů v obdobných případech - nárocích, které byly uplatněny, i zásadní stanovisko, které zatím je zaujímáno při výkladu dekretů č. 12/45 a 8/45, jakož i a č. , v současně platném znění", navrhl "přes všechny tyto skutečnosti, v přesvědčení, že je nutno vždy znovu usilovat o spravedlivé posouzení rozhodných skutečností", aby Ústavní soud svým nálezem (mimo jiné) rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jak shora je označeno, zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti samotné, tak z přiložených opisů jí napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatel v řízeních před orgány veřejné moci jako vnuk zemřelého F.W. usiloval o vydání v řízení před těmito orgány blíže popsaných a označených nemovitostí zapsaných v pozemkové knize pro kat. úz. B. (domu čp. 8 se stavební plochou a dalších parcel) a že toto jeho úsilí bylo bezúspěšné proto, že zemřelý F.W., jako původní jejich vlastník, ztratil nemovitý majetek podle ustanovení dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., a že následně československé státní občanství nezískal.

Z těchto skutečností, které ostatně ani stěžovatel nepopírá, vyvodily v napadených rozhodnutích orgány veřejné moci (zejména pak obecný soud) zákonu odpovídající závěry, totiž že zemřelý F.W. nesplnil jednu ze základních podmínek pro uznání (přesněji pro vznik) restitučního nároku a že (z hlediska vzniku těchto nároků) je nerozhodné jaké důvody k tomu vedly, případně že jinak pravděpodobně splňoval další podmínky plynoucí z ustanovení ; s poukazem na to, že a č. zmírňují jen některé majetkové křivdy z období totalitního režimu, oba již dříve označené orgány veřejné moci žádost (opravný prostředek) stěžovatele zamítly.

2

Ústavní soud ČR již dříve ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, kdy a za jakých podmínek se cítí oprávněn k zásahu do rozhodovací činnosti zejména obecných soudů, a proto - co do zásadního aspektu posuzované ústavní stížnosti - zde postačí stěžovatele na tato rozhodnutí odkázat (k tomu sr. kupř.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, C. H. Beck Praha, 1994).

Jestliže tedy ani v napadeném rozhodnutí ani v řízeních, jež mu předcházela, nebyly shledány ani zákonné ani ústavní podmínky pro ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce obecného soudu, nezbylo než dospět k závěru, že nejen pro ustálenou judikaturu obecných soudů je posuzovanou ústavní stížnost pokládat za neopodstatněnou, když zjevnost této neopodstatněnosti [ ] je patrna jak z konstantní judikatury obecných soudů, tak z rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Bylo proto rozhodnuto, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění vad v plné moci ( ), případně (v odstavci prvním a třetím petitu) k úpravě návrhového žádání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 1. 4. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR