Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 25/96

Plénum Ústavního soudu České republiky

rozhodlo dne 2. dubna

1997 po ústním jednání o návrhu politické strany D. u. se sídlem

v P., právně zastoupené Mgr. M. B., advokátem, se sídlem kanceláře

v B., na zrušení části § , 50 a 51 ,

a návrhu na zrušení části , v platném

znění, podaném spolu s ústavní stížností dle § 74 zákona č.

, t a k t o :

Návrh s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dne 18. 7. 1996 podala politická strana D. u. ústavní

stížnost namířenou proti usnesení Ústřední volební komise ze dne

3. 6. 1996, jímž tato komise schválila Zápis o zpracování výsledků

voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a proti

usnesení Nejvyššího soudu ČR, č. j. Ovs 5/96/Št-24 z 12. 6. 1996,

kterým tento soud zamítl stížnost proti vydání osvědčení o zvolení

poslancem, podanou D. u. proti 12 poslancům Poslanecké sněmovny

Parlamentu ČR, kteří získali mandát v tzv. druhém skrutiniu.

Součástí ústavní stížnosti byl návrh na zrušení části §§ 49,

50 a 51 , o volbách do Parlamentu České

republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů (dále jen

"volební zákon"). Senát Ústavního soudu proto svým usnesením z 9.

října 1996 řízení přerušil a postoupil návrh na zrušení ustanovení

zákona k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.

V návrhu na příslušný výrok Ústavního soudu upřesnila

D. u. svůj požadavek takto:

a) zrušit § 49 odst. 2, 3 a 4 volebního zákona

b) v § 50 odst. 1 zrušit slova:"...,které postoupily do prvního

skrutinia,..."

c) § 51 odst. 2 zrušit, vyjma části poslední věty tak, aby

tento paragraf zněl: "Kandidátní u pro druhé skrutinium

sestaví Ústřední volební komise podle preferenčních hlasů pro

jednotlivé kandidáty této politické strany nebo koalice".

Navrhující strana má za to, že napadené normy volebního

zákona odporují článkům 18 a 19 y a že jsou

rovněž zásahem do ústavně zaručených základních práv, obsažených

v a y základních práv

a svobod. Článek 18 zakotvuje principy všeobecného, rovného

a přímého volebního práva při tajném hlasování a na základě

poměrného zastoupení. Článek 19 zaručuje rovnost v právu být

zvolen pro všechny občany České republiky, kteří dosáhli věku 21

let a mají aktivní volební právo. Podle článku 21 odst. 4 y

základních práv a svobod mají občané za rovných podmínek přístup

k voleným a jiným veřejným funkcím a na základě článku 21 odst.

1 d mají právo se podílet na správě

veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.

Součástí ústavní stížnosti je rovněž návrh na úpravu řízení

o stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení tak, aby byla

odstraněna slova "bez jednání usnesením" v § 200n odst. 1 zákona

č. ), v platném znění, a to s odůvodněním, že

rozhodnutí soudu bez jednání odporuje y

základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc

byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

V odůvodnění ústavní stížnosti se uvádí, že politické straně

D. u. nebyl v posledních volbách do Poslanecké sněmovny přiznán

žádný mandát, i když získala 169 796 hlasů a podle principu

poměrného zastoupení měla být reprezentována 5 poslanci, protože

na jeden obsazený mandát připadlo v průměru 30 296 odevzdaných

platných hlasů. Mandáty, které nebyly D. u. přiznány, byly použity

k administrativnímu přidělení jiným kandidátům, které občané České

republiky ve volbách nezvolili. Tím došlo k zásahu do základních

práv kandidátů D. u., kteří splnili u předepsané podmínky

a přesto nebylo naplněno jejich pasivní volební právo dle čl. 21

. Právě tak došlo také k zásahu do

aktivního volebního práva 169 796 občanů - voličů D. u., kteří

nejsou v Poslanecké sněmovně zastoupeni svobodně zvolenými

zástupci.

D. u. namítá dále, že přímá volba byla vlastně nahrazena

administrativním jmenováním Ústřední volební komisí, která

nepřihlížela k výsledkům voleb, ale pouze potvrdila vůli předsedů

několika politických stran.

Uvedená porušení základních práv chápe D. u. jako důsledek

zvláštního mechanismu pětiprocentní omezovací klauzule, která

porušuje zásadu rovného volebního práva zaručeného článkem 18

ČR. V důsledku toho stejný počet získaných platných hlasů

u některých občanů postačil ke vzniku mandátu a u jiných nikoli.

Jednoznačně tedy došlo k porušení rovných podmínek přístupu

k voleným funkcím. V takto definovaných volbách - dovozuje

D. u. - nerozhodoval pouze počet hlasů, ale povaha kandidátní

, pro kterou bylo příslušného počtu hlasů dosaženo.

Ústavní soud nejprve ověřil, zda jsou splněny formální

náležitosti a podmínky, stanovené pro podání návrhu na zrušení

ustanovení zákona. Shledal, že návrh má všechny formální

náležitosti a splňuje podmínky ,

o Ústavním soudu, podle něhož spolu s ústavní stížností může být

podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo

jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle

tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle y, popřípadě se zákonem,

jedná-li se o jiný právní předpis.

Skutečnost, že D. u. v posledních volbách do Poslanecké

sněmovny nezískala žádný mandát, ačkoli obdržela téměř 170 000

hlasů, lze nepochybně připsat přímému působení ustanovení

volebního zákona o pětiprocentní uzavírací klauzuli, v důsledku

níž ztrácejí nárok na zastoupení kandidáti těch kandidátních

listin, které nezískaly celkem alespoň pět procent hlasů. Protože

ani Ústřední volební komise ani Nejvyšší soud ČR nemohly jednat

v rozporu s předpisy volebního zákona o pětiprocentní klauzuli,

obrátila se D. u. s námitkou protiústavnosti příslušných

ustanovení zákona na Ústavní soud dle § 64 odst. 1 písm. d) zákona

č.

Když Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje

zákonem stanovené podmínky, vyžádal si písemné stanovisko

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ve stanovisku

Poslanecké sněmovny z 5. 12. 1996, které podepsal její předseda

ing. M. Z., se uvádí, že volební zákon byl schválen potřebnou

většinou poslanců, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně

vyhlášen v přesvědčení, že je v souladu s ústavním pořádkem České

republiky. Obsahově vyjádření Poslanecké sněmovny návrh D. u.

odmítá zejména s poukazem na tyto argumenty:

předně - dle stanoviska Poslanecké sněmovny - blíže

neupřesňuje podobu poměrného systému při volbách do Poslanecké

sněmovny a ponechává zákonodárci poměrně široké zmocnění k tomu,

aby ve volebním zákoně určil jak počet a velikost volebních

obvodů, tak i volební techniku, pomocí níž se odevzdané hlasy

převedou do rozdělení mandátů. Proto volební zákon může vzhledem

k šíři zmocnění limitovat zásadu poměrného zastoupení i tzv.

uzavírací klauzulí, pomocí níž se má zabránit přítomnosti mnoha

politických stran s velmi nízkým počtem mandátů v Poslanecké

sněmovně, což by značně ztížilo její činnost a zkomplikovalo

vytvoření stabilní vlády. Dle vyjádření Poslanecké sněmovny není

zásada rovného volebního práva přitom porušena, neboť ta spočívá

v tom, že každý volič má při volbě jeden hlas a ten má stejnou

váhu jako hlas jiného voliče. Mandáty se přidělují volebním krajům

v závislosti na počtu odevzdaných hlasů v každém z nich. Uzavírací

klauzulí není porušeno ani ústavní právo občanů podílet se na

správě veřejných věcí svobodnou volbou svých zástupců. Z tohoto

práva nevyplývá nárok občana na to, aby byl zvolen kandidát, který

byl právě jím vybrán. Také u zaručený přístup občanů

k voleným funkcím za rovných podmínek není narušen, protože toto

právo nezaručuje každému nárok na zvolení. Ke zvolení může dojít

při splnění pouze všech podmínek stanovených volebním zákonem,

mezi něž patří i povinnost získat určitý počet hlasů. Dle

stanoviska Poslanecké sněmovny neporušuje volební zákon ani zásadu

přímého volebního práva, která znamená, že občan volí své zástupce

bezprostředně,a nikoli prostřednictvím jiné osoby. Volič rozhoduje

o souboru kandidátů zařazených na kandidátní ě, jejichž

pořadí určují politické strany nebo jejich koalice. V tomto

systému volič musí tedy počítat s tím, že jeho volba bude

započítána i jiným kandidátům, než si sám vybral, a to podle

pořadí, které je mu předem známo. Pokud jde o námitky proti

postupu při rozhodování soudu o stížnosti proti vydání osvědčení

o zvolení poslancem nebo senátorem, má Poslanecká sněmovna za to,

že jde o výjimku ze zásady ústního a veřejného jednání před

soudem, jež je odůvodněna potřebou, aby poslanec nebo senátor mohl

řádně vykonávat svůj mandát. Ústní jednání o této stížnosti by

celé řízení neúnosně prodloužilo a tím po delší dobu zpochybnilo

platnost mandátu poslance nebo senátora.

II.

Z návrhu D. u. vyplývá, že je na Ústavním soudu, aby posoudil

především ústavnost tzv. pětiprocentní klauzule. Jako důkaz její

protiústavnosti srovnává D. u. v závěru své ústavní stížnosti

znění ustanovení y z roku 1920 s článkem 18 y

současné. Obě ustanovení obsahují totiž shodný text, že volby do

Poslanecké sněmovny se konají podle zásady poměrného zastoupení

a obě neuvádějí žádnou další specifikaci. Jestliže současný

volební zákon zavádí do proporcionálního systému omezující

klauzuli, činí tak - dle názoru Demokratické unie - bez opory

v ě, neboť shodně s u první Československé

republiky zakotvila systém poměrného zastoupení bez jakéhokoli

omezení.

Je nepochybné, že volební soustava pro Poslaneckou sněmovnu

první republiky vycházela z čistého proporcionálního systému

a skutečně neobsahovala žádné významnější omezení s výjimkou

nepatrné deformace tohoto principu v důsledku nezbytnosti druhého

skrutinia: krystalicky čistá proporcionalita v zastoupení není

prakticky nikdy možná, protože mandáty jsou nedělitelné.

Vzhledem k této formulaci ústavní stížnosti je Ústavní soud

nucen položit si nejprve otázku, zda ústavní formulace principu

poměrného zastoupení, která neobsahuje žádné omezení tohoto

principu, znamená pro prováděcí volební zákon závazek

nepřipouštějící žádnou úpravu, která by poměrné zastoupení tím či

oním způsobem omezila. Pokud jde o u z roku 1920, lze

z jejího textu sotva dovozovat závazné důsledky pro koncepci

volebního zákona, který byl vydán na základě y z roku 1993.

Po první světové válce nastala totiž doba vítězného tažení

poměrného zastoupení napříč Evropou a evropské státy teprve

později získávaly zkušenosti s vlastnostmi a funkcí poměrného

zastoupení. V oné době nebyla omezovací klauzule ani teoreticky

koncipována ani prakticky prováděna. Proto formulace y z roku

1920 o poměrném zastoupení je z tohoto hlediska neutrální

a neobsahuje "per definitionem" apriorně ani omezovací klauzuli,

ale ani její zákaz.

Teprve zkušenosti evropských parlamentů před druhou světovou

válkou a po ní přispěly ke hledání způsobů, jimiž lze omezit

přílišnou roztříštěnost politického spektra v parlamentu. Nebyly

to pouze zkušenosti Říšského sněmu Výmarské republiky anebo první

Československé republiky, ale zejména též zkušenosti francouzské,

které zvláště výrazně ve čtvrté republice (1946-1958) potvrdily,

že přílišná diverzifikace ve skladbě sněmovny a neomezené poměrné

zastoupení se mohou stát nástrojem politické destabilizace

a prvkem destrukce ústavního státu.

Teoretické přehodnocení principu poměrného zastoupení a změna

politické praxe v současných státech reprezentativní demokracie

odpovídá zcela převažujícímu názoru, že zavedení určitých,

závažnými důvody podmíněných omezujících opatření do principu

poměrného zastoupení, není v rozporu s charakteristikou volebního

systému v ě či volebním zákonu jakožto poměrného zastoupení,

jestliže a pokud tato opatření neomezují poměrné zastoupení

podstatnou měrou. Demokratické státy zaváděly postupně systém

poměrného zastoupení, opatřený pětiprocentní resp. tříprocentní

klauzulí, aniž by tím považovaly princip poměrného zastoupení za

znehodnocený.

České republiky v tomto směru nenavazuje na u

z roku 1920, ale na teoretický základ a institucionální řešení

soudobých demokratických států, které praktikují poměrné

zastoupení většinou v tak či onak limitované podobě. Proto také

prosté srovnání obou textů ústav nevypovídá nic o konkrétní úpravě

poměrného zastoupení. Ze dvou shodných ústavních textů, které však

platily v rozdílných historických érách, při nikoli zcela

adekvátních koncepcích reprezentativní demokracie a vlastně i ve

dvou odlišných státech, nelze dovodit nezbytnost zcela shodné

konkretizace zákonodárné úpravy volebního systému.

D. u. dále namítá, že administrativní přidělení mandátů

kandidátům, kteří je získali v důsledku pětiprocentní klauzule na

úkor těch stran, jimž bylo zastoupení odepřeno, je zásahem do

aktivního i pasivního volebního práva a do principu přímosti

volebního práva ( y ČR), jakož i porušením odst.

3 y, podle něhož mandát vzniká zvolením. D. u. dovozuje, že

v daném případě mandáty nevznikly zvolením, ale administrativním

přídělem, přičemž v důsledku omezovací klauzule vznikla situace,

jako by část voličů byla zbavena aktivního a potenciální kandidáti

i pasivního volebního práva.

Přímost voleb byla dle názoru D. u. porušena administrativním

přídělem mandátu kandidátům stran, které nezískaly počet hlasů,

potřebných k jejich zvolení. K posouzení této otázky je třeba si

ujasnit pojem přímosti voleb. Princip přímých voleb má zajistit

bezprostřední vztah mezi hlasováním voliče a výsledným obsazením

mandátu, vztah, z něhož je vyloučena následná instance, která by

poslance vybírala podle své úvahy. Takovou instancí by mohli být

např. volitelé, které voliči volí za tím účelem, aby sbor volitelů

určil, kým má být volená funkce obsazena.

Princip přímé volby zabezpečuje, aby okruh zvolených byl

přímo a nezprostředkovaně určen těmi hlasy, které voliči ve

volbách pro ně odevzdali. Proto musí být volební proces uzpůsoben

tak, aby každý odevzdaný hlas mohl být přičten určitým osobám.

Princip přímé volby nebrání však, aby volba jednoho kandidáta byla

odvislá od spoluvolby dalších kandidátů, tj. nebrání volbě na

základě hromadných kandidátních listin, na nichž jednotlivé

politické strany v určitém pořadí kandidují řadu osob současně.

Listinová volba splňuje podmínky přímých voleb, protože kandidáty

pro budoucí volby sice vybírá jiná instance (politická strana), to

se však děje ještě před vlastním volebním aktem. Rozhodnutí stran

o sestavě kandidátní y tak volbám předchází a lze je chápat

jako - sui generis - nabídku voličům. Pokud pak jde o vlastní

hlasování voličů, postačí pro přímost volby, jestliže je stanovené

pořadí kandidátů voličům předem známo a jestliže každý odevzdaný

hlas mohl být připsán určitým a jednoznačně zjistitelným osobám,

které na volenou funkci samy kandidovaly. Tato podmínka je splněna

i když na základě pětiprocentní klauzule určitá strana získá nárok

na další mandát nebo mandáty nad hranici konsekventního poměrného

zastoupení. I v tomto případě musí však jít o obsazení dalšího

mandátu takovými kandidáty, kteří byli na ě strany řádně

uvedeni a u nichž mohli voliči předpokládat již při svém

hlasování, že mohou eventuelně získat mandát, jestliže straně, za

niž kandidovali, nárok na přidělení dalšího mandátu vznikne

v důsledku toho, že jiné strany podmínku pěti procent nesplnily.

Tento způsob přidělení mandátu nelze právem označit za

administrativní, protože není produktem volné úvahy a rozhodnutí

určitého orgánu, ale přímým následkem výběru, který učinili voliči

za určité situace v podmínkách uvedené klauzule a u vědomí

předvídatelných důsledků volebního systému zákonem stanoveného.

Společným jmenovatelem námitek D. u. a současně

nejpodstatnější výhradou je poukaz na porušení čl. 21 odst. 4

, podle něhož mají občané za

rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím a na

porušení y ČR, podle něhož se volby do

Poslanecké sněmovny konají na základě principu rovnosti volebního

práva.

Princip rovnosti volebního práva lze posuzovat ze dvou

základních hledisek. První hledisko spočívá ve srovnání početní

váhy jednotlivých hlasů. Posuzuje se váha jednotlivých hlasů při

sčítání a ve výsledku hlasování. Rovnost volebního práva vyžaduje,

aby při sčítání všechny hlasy platily stejně, tj. měly stejnou

početní váhu (kvantitativní rovnost) a stejnou závažnost, a aby

sčítání umožnilo přesnou početní diferenciaci voličského sboru,

tj. přesnou početní "identifikaci" podpory voličů jednotlivým

kandidátním listinám.

Druhý aspekt rovnosti volebního práva zachycuje rovnost hlasů

z hlediska demokratického principu tj. z hlediska nároku hlasů

odevzdaných pro různé kandidátní y, na takovou míru

volebního úspěchu, která je přiměřená početním hodnotám, jichž

tyto y ve volbách dosáhly. Jde tudíž o nárok na takové

hodnocení výsledku hlasování, které je založeno na rovném přístupu

k posouzení nároku kandidujících stran na úspěch a tím nároku na

proporcionální, tj. poměru odevzdaných hlasů odpovídající, počet

mandátů.

Ústavní soud chápe váhu argumentů D. u. a je si vědom, že

její námitky jsou věcně opodstatněné, když tvrdí, že v posledních

volbách do Poslanecké sněmovny nezískala žádný mandát, ačkoliv

obdržela 169 796 platných hlasů, což zakládá z hlediska poměrného

zastoupení nárok na 5 mandátů, protože v průměru stačilo těm

stranám, jež jsou v Poslanecké sněmovně zastoupeny, k získání

jednoho mandátu 30 296 hlasů. Jde o skutečnou disproporci, která

není sama o sobě spravedlivá a která odporuje exaktní rovnosti

volebního práva.

Protože tato disproporce je produktem pětiprocentní omezovací

klauzule postihující malé politické strany, zbývá otázka, zda a do

jaké míry je pětiprocentní klauzule ústavně oprávněná a zda, resp.

do jaké míry, je slučitelná s obecným principem rovnosti volebního

práva.

Posouzení této otázky je složitější, než v případě prvého

aspektu rovnosti volebního práva. Tam platí zcela jednoznačně, že

rovnost hlasů při jejich sčítání a zjišťování početního výsledku

voleb musí být naprosto konsekventní a že jakákoli diferenciace

v početním posuzování odevzdaných hlasů je nepřípustná

a protiústavní.

Pokud však jde o rovnost v nároku na to být přiměřeným

(proporcionálním) způsobem vzat na zřetel při přidělování mandátů,

je jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů

nevyhnutelné, a proto přípustné. Je to především omezení, které

vyplývá z praktické nemožnosti přesnou proporci adekvátně vyjádřit

např. proto, že technika volební reprezentace neumožňuje

"adekvátní" štěpení mandátů.

Pro omezení rovnosti mohou však existovat i jiné závažné

důvody, jež vyplývají z účelu a funkce voleb v demokratické

společnosti. Smyslem hlasování je bezesporu diferenciace

voličského sboru. Cílem voleb však není pouze vyjádření politické

vůle jednotlivých voličů a pořízení jen diferencovaného

zrcadlového obrazu názorových proudů a politických postojů voličů.

Protože je lid též vykonavatelem státní moci - především

prostřednictvím parlamentu - a protože výkon státní moci

předpokládá schopnost přijímat rozhodnutí, musí mít volby

a volební systém na zřeteli i schopnost taková rozhodnutí na

základě vůle většiny přijímat. Konsekventním proporcionálním

obrazem výsledků hlasování ve skladbě sněmovny mohla by vzniknout

politická reprezentace, rozštěpená do většího počtu malých skupin

s rozmanitými zájmy, což by tvorbu většiny značně ztížilo nebo

úplně znemožnilo.

V té fázi volebního procesu, v níž dochází k rozdělování

mandátů, se střetá s principem diferenciace princip integrace,

neboť z voleb má vzejít taková sněmovna, která svým složením

umožňuje vznik politické většiny schopné jak vytvořit vládu, tak

i vykonávat zákonodárnou činnost, jež jí dle y přísluší.

Proto je z hlediska principu reprezentativní demokracie

přípustné zabudovat do volebního mechanizmu samého určité

integrační stimuly tam, kde pro to existují závažné důvody,

zejména pak za předpokladu, že neomezenou proporcionání soustavou

dojde k roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran,

k bezbřehému "přemnožení" politických stran a tím k ohrožení

funkčnosti a akceschopnosti jakož i kontinuity parlamentního

systému.

Po špatných zkušenostech s přílišnou roztříštěností

parlamentní skladby přistoupily evropské státy při aplikaci

poměrného zastoupení vesměs také k zavedení integračních stimulů,

zejména pak omezovací klauzule, která je nejčastěji pětiprocentní.

Obecně se uznává právo zákonodárce upravit diferenciaci nároku

hlasů na úspěšné zastoupení při poměrné volbě a tím zacházet

s politickými stranami různým způsobem, pokud je to nezbytně třeba

pro zajištění integrační povahy voleb při tvorbě politické vůle

lidu, v zájmu jednoty celého volebního systému a k zajištění

státněpolitických cílů sledovaných parlamentními volbami.

Existenci omezovací klauzule je třeba v každém případě

podmínit pouze závažnými důvody, přičemž stoupající hranice

omezovací klauzule je odůvodnitelná zvláště intenzivní závažností.

Je třeba vůbec poznamenat, že zvyšování hranice omezovací klauzule

nemůže být neomezené, takže např. desetiprocentní klauzuli lze již

považovat za takový zásah do proporcionálního systému, který

ohrožuje jeho demokratickou substanci. Je proto třeba vždy

poměřovat, zda toto omezení rovnosti volebního práva je minimálním

opatřením nezbytným pro zajištění takové míry integrace politické

reprezentace, jež je nutná k tomu, aby složení zákonodárného sboru

umožnilo formaci většiny nebo většin, potřebných pro přijetí

rozhodnutí a pro vznik vlády, opřené o parlamentní důvěru. I pro

omezovací klauzuli platí tedy zásada minimalizace státního zásahu

v poměru ke stanovenému cíli. Proto je třeba vykládat i potřebu

volebních omezení restriktivně.

Z tohoto hlediska nemůže mít hranice omezovací klauzule

absolutní hodnotu, ale je relativní a závisí vždy od konkrétního

poměru sil v zemi a od struktury jejich diferenciace. V SRN např.

někteří autoři uvádějí, že vzhledem ke stabilitě, které časem země

dosáhla, je nárok menších zejména nových stran na získání mandátů

ve Sněmu ohrožen klauzulí v míře, která již ztratila povahu

nezbytnosti. Zastánci klauzule, jichž je většina, však naproti

tomu namítají, že nebezpečí roztříštěnosti je stále velmi

aktuální, protože současný stabilizovaný systém stran je

v neposlední řadě také produktem klauzule a nelze předvídat

následky, které by nastaly, např. snížením hranice omezovací

klauzule z pěti procent např. na tři procenta.

Ve prospěch omezovací klauzule hovoří i její srovnání se

soustavou většinovou. Většinový volební systém je ústavními soudy

chápán bezpodmínečně jako demokratický, i když politické názory

velké části voličů nejsou v parlamentu vůbec zastoupeny nebo

nejsou zastoupeny úměrně své síle. Ve skutečnosti vyplývá přímo

z povahy většinového volebního systému jakási omezovací klauzule

svého druhu, jež je daleko vyšší než je u proporcionální soustavy

obvyklé. Vyplývá z toho, že pouze hlasy pro vítězného kandidáta

jsou faktorem úspěchu, zatímco ostatní hlasy "propadají".

V konečném efektu voleb ve skladbě voleného sboru je tato výrazná

diference pouze více nebo méně vyrovnávána diverzifikací výsledků

v jednotlivých obvodech tak, že se nerovnosti v jedněch

vyrovnávají opačnými nerovnostmi ve druhých obvodech.

U většinového systému je tak sice plně zachována rovnost hlasů co

do jejich početní váhy, avšak nárok jednotlivých hlasů na úspěch

je ostře diferencován: hlasy pro úspěšného kandidáta koncentrují

stoprocentní podíl na úspěchu, ostatní hlasy pak nulový podíl.

Z toho, co bylo uvedeno, lze učinit závěr, že pětiprocentní

omezovací klauzuli nelze "a limine" odmítnout jako protiústavní

omezení rovného volebního práva. Protože při posouzení této otázky

se střetá princip diferenciace s principem integrace,zbývá uvážit,

zda v případě České republiky je pětiprocentní klauzule oním

minimálně nezbytným opatřením, které je nutné pro vytvoření

Poslanecké sněmovny schopné jednat, přijímat svá rozhodnutí

a plnit své zákonodárné funkce, jakož i založit většinu, o niž by

se vláda mohla politicky opřít, a zda míra zásahu do principu

proporcionality není tak vysoká, aby ohrozila demokratickou povahu

voleb.

Politické spektrum České republiky je - jak známo - výsledkem

poměrně krátkého vývoje a není dosud zcela jasně strukturováno ani

zřetelně stabilizováno. Příznačným rysem byla v dosavadních

parlamentních volbách vůbec, ale i v prvních volbách do Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky v r. 1996, značná

roztříštěnost politických sil do velkého množství politických

stran, které se ucházely o získání mandátu ve sněmovně. I když

v posledních volbách do Poslanecké sněmovny klesl počet

soutěžících stran a hnutí na 20, z výsledků voleb vyplývá, že při

plném respektování proporcionality zastoupení by k sestavení

vládní koalice, která by reprezentovala byť chatrnou většinu

voličů, musely k dosavadním třem koaličním stranám přistoupit

nejméně tři další politické strany. Avšak ani koalice jiného

složení a zabarvení by nebyla postavena před menší problémy.

Zkušenosti s podobnými koalicemi zejména ve čtvrté Francouzské

republice opravňují obavy a skepsi. Proto, není-li určité

zkreslení proporcionality politické reprezentace v důsledku

pětiprocentní klauzule ve svém souhrnu disproporcí, která by

opravňovala pochyby o demokratické povaze politické reprezentace,

nezbývá Ústavnímu soudu než námitky D. u. zamítnout.

Kromě námitek vůči omezovací klauzuli navrhla D. u. též

zrušení slov "bez jednání usnesením" v § 200n odst. 1 zákona č.

tak, aby tento odstavec zněl: "O stížnosti proti

vydání osvědčení o zvolení poslancem nebo senátorem rozhodne soud,

a to do 10 dnů".

Ústavní soud pečlivě zvažoval argumenty pro i proti zrušení

slov "bez jednání usnesením". Je nepochybné, že pro soudní

rozhodování má principielní význam zásada, že každý má právo, aby

jeho věc byla projednána veřejně a za jeho účasti a aby se mohl

vyjádřit ke všem prováděným důkazům ( y

základních práv a svobod). Význam této zásady je nepopiratelný,

i když platí "cum grano salis", neboť dle y ČR

může zákon z ní stanovit výjimky.

Ústavní soud vychází též z toho, že jednání o stížnosti proti

vydání osvědčení o zvolení může poslanec nebo senátor pokládat za

"jeho věc" ve smyslu d.

V tomto směru odkazuje na odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 10.

1. 1996 uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 31/1996, kterým byl

zrušen druhý odstavec Dosavadní zkušenosti se

stížnostmi tohoto druhu svědčí také o tom, že se tyto stížnosti

v nemalé míře týkají spíše osobního chování, jednání či vlastností

zvolených osob než nepořádků v organizačním provedení voleb, což

podporuje nárok napadených osob na to, aby se mohly k námitkám

vyjádřit také v ústním jednání.

Na druhé straně pak Ústavní soud zvážil též argumenty, které

hovoří pro ponechání dosavadní úpravy .

Již samotný nález Ústavního soudu ve věci obsahuje

rovněž prvky, které nesvědčí pro zrušení slov "bez jednání

usnesením" v Ústavní soud tehdy zrušil pouze

odstavec 2 § 200l, který stanovil, že účastníkem řízení je

navrhovatel, tedy pouze ten, kdo stížnost podal. Odkázal přitom na

ustanovení , podle něhož v obdobném řízení je

účastníkem též napadená osoba (poslanec nebo senátor). Současná

úprava § 200l přitom ponechává rozhodování krajského soudu

o stížnosti bez ústního jednání usnesením, a to s vyloučením

opravných prostředků.

V případě se jedná z ústavněprávního hlediska

o věc odlišnou. uvedla do řízení o ověření volby poslance

nebo senátora Ústavní soud a jeho vstup chápe v čl. 87 odst. 1

písm. e) - a stejně v - jako

rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření

volby poslance nebo senátora. Opravný prostředek je oprávněn podat

poslanec, senátor, případně volební strana, za niž poslanec nebo

senátor kandidoval, a to proti rozhodnutí, že nebyl platně zvolen,

a dále ten, jehož volební stížnosti podle volebního zákona bylo

vyhověno, a to proti rozhodnutí příslušné komory Parlamentu nebo

jejího orgánu o ověření platnosti volby poslance nebo senátora. Za

věc, jež se týká ověření volby poslance, lze z hlediska y

pokládat i rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti proti vydání

osvědčení o zvolení poslancem. Dle ,

o Ústavním soudu, se o takovém opravném prostředku koná před

Ústavním soudem vždy ústní jednání. Princip osobní účasti,

veřejného a ústního projednání věci je tak zaručen pro řízení před

Ústavním soudem, které jako řízení o opravném prostředku nelze

oddělit od sporné věci a které naplňuje ústavní záruky čl. 96

odst. 2 y (ústnosti a veřejnosti), obligatorně. V důsledku

toho lze mít za to, že pro tento druh soudního řízení je princip

ústnosti a veřejnosti zachován pro všechny případy, v nichž by

některý z účastníků pociťoval jeho nedostatek při jednání

u Nejvyššího soudu jako újmu.

Kdyby bylo zavedeno ústní veřejné jednání již před Nejvyšším

soudem, lze předpokládat, že by se řízení pouze podstatně

zpomalilo. Návrh Demokratické unie ponechává pro Nejvyšší soud

lhůtu 10 dnů pro rozhodnutí o stížnosti. Tato lhůta se jeví

Ústavnímu soudu při navrženém řešení jako neudržitelná. Navrhující

D. u. zřejmě nezvážila časové dispozice nezbytné pro jednotlivé

úkony spojené s ústním jednáním. Nemožnost dodržení této lhůty by

vnesla prvek právní nejistoty do vlastního řízení u vědomí, že

"ultra vires nemo posse tenetur". Kromě toho lze

s pravděpodobností hraničící s jistotou předpokládat, že ti

poslanci a senátoři, proti jejichž zvolení stížnost u Nejvyššího

soudu uspěla, by se nepochybně obrátili k Ústavnímu soudu. To vše

opravňuje názor, že by se celé řízení neúměrně prodloužilo. Vznikl

by jakýsi "trojinstanční" postup: ověřování mandátu sněmovnou,

řízení před Nejvyšším soudem s celou procedurou ústního jednání

a pak obdobně i projednání před Ústavním soudem. Ve srovnatelných

evropských státech s parlamentním systémem a při existenci

ústavního soudu, jako je např. Německo a Rakousko, je ověřování

mandátu záležitostí sněmovny a stížnost je přípustná pouze

k jednomu soudu - a to ústavnímu soudu. V Německu v těchto

případech dokonce ústavní soud ani nemusí vždy rozhodovat v ústním

jednání.

Po srovnání argumentů pro a proti jeví se Ústavnímu soudu

dosavadní úprava jako vhodnější. Protože Ústavní soud nezjistil,

že odporuje y, ani y základních

práv a svobod, ani evropské Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod (čl. 6 odst. 1), nevidí důvodu ke změně §

200n odst. 1 , v platném znění. Proto i tento

návrh D. u. zamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně 2. dubna 1997