Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 23/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 1996, sp. zn. , mimo ústní jednání, dne 8. 4. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění

Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu ČR dne 21. 1. 1997, která splňovala formální náležitosti stanovené k podání ústavní stížnosti (§ , 72 odst. 2 ), brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 1996, sp. zn. , a ve svém podání tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ( d) a ústavně zaručené základní právo na právní pomoc v řízení před soudy (č1. 37 odst. 2 d), a to tím, že v odvolacím řízení nesplnil svou poučovací povinnost plynoucí mu, dle jeho názoru, z ustanovení a vyplývající pro něj z ustanovení a neposkytl mu jako účastníkovi řízení poučení o právu podat dovolání proti svému rozhodnutí.

1

t

V dalším pak stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti namítá, že tímto postupem obecného soudu se nemohl plně domoci svých práv, neboť mu bylo znemožněno podat návrh na dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě a porušení tohoto orgánu veřejné moci spatřuje v tom, že před vyhlášením svého rozhodnutí nepoučil jej, jako účastníka řízení, o právu podat dovolání, neboť se dle jeho názoru nepochybně jednalo o věc po právní stránce zásadního významu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká obecnému soudu, který rozhodoval jako soud odvolací z podnětu jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. , ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 1996, sp. zn. , že před vyhlášením svého rozsudku ve věci samé neposkytl mu v opravném řízení poučení v tom smyslu, že může vznést návrh na připuštění opravného prostředku proti rozhodnutí druhostupňového soudu (dovolání) a v tomto "pochybení" spatřuje stěžovatel ústavní zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v , 2 d.

Stěžovatel ve svých vývodech přehlíží skutečný význam a smysl poučovací povinnosti, která je pro obecné soudy v stanovena.

Ústavní soud již dříve opakovaně vyložil, jak rozumí pravomoci soudů obecných posoudit, zda v daném případě jde o rozhodnutí zásadního právního významu, a též i pravomoci rozhodnout o přípustnosti dalšího opravného prostředku (dovolání) a dovodil, že rozhodnutí v naznačeném směru spadá výhradně do rozhodovací sféry soudů obecných, aniž by se takovéto rozhodnutí zpravidla mohlo dotknout ústavních kautel plynoucích zejména z d (viz usnesení č. 13 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2, C. H. Beck Praha, 1995); i když jde o rozhodnutí z doby

2

před novelou danou , na jeho obsahu není třeba nic měnit ani v současné době.

Podmínky a hranice poučovací povinnosti soudů obecných jsou ústavně vymezeny především přikázanou nestranností soudů obecných ( d) a dále zásadou rovnosti účastníků řízení ( , d), a to bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být projednána. Z takto vymezených ústavních kautel nesmí procesní poučení obecných soudů vykročit. Přikazuje-li ustanovení obecným soudům poskytnout účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, znamená to, z hlediska ústavních aspektů, že může jít jen o poučení takové, které se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků (zvýhodněné jednoho vůči druhému) a které, jak se rozumí samo sebou, nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko soudu v projednávané věci, případně jak soud zamýšlí věc rozhodnout; takto ústavně restriktivně chápaná poučovací povinnost obecných soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným soudem poskytnuté poučení nikterak nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka řízení za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za to, zda v řízení před obecným soudem vystupuje sám nebo za pomoci zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu. V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že je výlučně na samotném účastníkovi řízení, zda a jakou právní pomoc si pro své řízení zvolí.

Interpretace poučovací povinnosti nabízená stěžovatelem v ústavní stížnosti naznačeným kritériím očividně neodpovídá. Nejen že jde již nad rámec poučovací povinnosti stran opravných prostředků obecně, ale domáhá se poskytnutí poučení o procesním postupu (podáním návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání) ještě v probíhajícím řízení, tedy v době, kdy rozhodnutí v projednávané věci nebylo soudem ještě usneseno a tedy kdy ani výsledek následné porady senátu není (a nesmí být) zřejmý; nadto konstrukce novelizovaného znění jednak

3

spočívá výslovně na aktivitě účastníka řízení samotného, jednak o přípustnosti dalšího opravného prostředku (dovolání) nerozhoduje odvolací soud, ale podle kritérií daných zákonem o ní rozhoduje až dovolací soud sám. Je proto již pojmově vyloučeno, aby odvolací soud v průběhu dosud neskončeného řízení před soudy obecnými poskytoval účastníkům jakési poučení in eventum, "totiž pro případ, že případně nebudou v odvolacím řízení úspěšní".

Ve světle těchto zásad a ve smyslu již ustálených názorů Ústavního soudu, jeví se ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, když tato zjevnost vyplývá jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu a jednak z povahy stěžovatelových námitek ( ).

Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je patrno ( ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 8. 4. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu