Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 48/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti I.H., zastoupené advokátem Mgr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků ing. J.Š. a ing. E.Š., oba zastoupeni advokátem JUDr. V.F., t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhala s odvoláním na d (dále jen "") zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu. V odůvodnění svého návrhu se odvolávala na judikaturu Ústavního

1

soudu, zejména nález ve věci vedené pod

sp. zn.

, z něhož dovodila, že zrušením trestního rozsudku dle , došlo ke stavu, kdy její matka vlastnictví k nemovitostem neztratila, protože výroky trestního rozsudku byly zrušeny ex tunc, z čehož dále dovodila, že tímto jsou jakékoliv změny vlastníka, ať už smluvním převodem nebo na základě jiných právních skutečností, neplatné. Dále ve své ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutí soudu prvého stupně sice nenapadla odvoláním, ale že je postačující, aby věc byla rozhodnuta obecnými soudy obou stupňů, jak tomu bylo v daném případě v důsledku odvolání protistrany. Že odvolání nepodala, odůvodnila rozhodovací praxí soudů, řídící se zejména stanoviskem vrchního soudu. Současně konstatovala, že ústavní stížnost přesahuje její vlastní zájmy, neboť při vydání napadeného rozhodnutí soudy nepostupovaly v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována, čímž napadené rozhodnutí zcela nedávalo smysl a význam zákona o soudních a mimosoudních rehabilitacích.

Krajský soud jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka nenapadla odvoláním rozsudek soudu prvého stupně, kterým byla žaloba na uzavření dohody ohledně jedné čtvrtiny nemovitostí zamítnuta, čímž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Protože v zamítavé části nabylo ústavní stížností napadené rozhodnutí právní moci již patnáctý den po jeho doručení, jde o ústavní stížnost podanou zřejmě opožděně. Závěrem krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci ve svém vyjádření taktéž poukázali na skutečnost, že stěžovatelka nenapadla rozsudek soudu prvého stupně odvoláním, a navrhli, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Ohledně merita věci odkázali na obsah vlastní ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí a odmítli odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu jako nepřípadné.

2

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Semilech, sp. zn. , z něhož zjistil, že rozsudkem, čj. -156, ze dne 29. 6. 1995, byla vedlejším účastníkům stanovena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitosti, a to jednu čtvrtinu domu čp. 823 se st. p. č. 746 a p. p. č. 747, zapsaných na LV č. 1496 K.ú. S., pro obec a K.ú. T., návrh stěžovatelky na uložení povinnosti vedlejším účastníkům uzavřít s ní dohodu o vydání další čtvrtiny těchto nemovitostí byl zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podali vedlejší účastníci odvolání, a to pouze do té části, kterou jim byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí. O tomto odvolání rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který svým rozhodnutím ze dne 1. 11. 1995 rozsudek soudu prvého stupně v napadené části potvrdil pod sp. zn. . Lze tedy konstatovat, že stěžovatelka ve smyslu a 75 , nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva přiznává. Z hlediska rozhodnutí o ústavní stížnosti však není tato skutečnost rozhodná, neboť stěžovatelka svou ústavní stížností nenapadla rozsudek soudu prvého stupně, ale naopak rozsudek soudu druhého stupně, který se věcnou správností odvoláním nenapadaného rozhodnutí soudu prvého stupně nezabýval. Za této situace a z tohoto pohledu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. , odmítnout dle ustanovení , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vzhledem k zákonné dikci obsažené v , který stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je mylný názor stěžovatelky, v němž považuje z hlediska přípustnosti za dostačující, aby se věcí zabývaly soudy obou stupňů. Stejně tak Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, v němž dovozuje, že daná ústavní stížnost přesahuje

3

její vlastní zájmy, neboť soud nepostupoval v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována, pokud návrhu stěžovatelky nebylo vyhověno, čímž byl negován smysl a význam zákona o soudních a mimosoudních rehabilitacích, a to proto, že takto široce pojednané překročení vlastních zájmů by bylo de facto použitelné na každé zamítavé prvostupňové rozhodnutí v restituční věci, které ostatně, jak již bylo konstatováno shora, ústavní stížností ani napadeno nebylo.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 24. 3. 1997 soudce zpravodaj

4