Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 353/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti SF, zastoupené advokátem JUDr. J.J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, č. j. -43,

t a k t o

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 12. 1996, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, č.j. -43, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí ministra vnitra ČR ze dne 8. 3. 1995, č.j. LK-48 33/93-581. Tímto rozhodnutím ministr vnitra zamítl rozklad, který stěžovatelka podala proti rozhodnutí bývalého ministra vnitra ČSFR ze dne 7. 12. 1992, č. j. ZD - 1300/L-92. Přitom předmětem citovaného rozhodnutí bývalého ministra vnitra ČSFR bylo to, že s odvoláním na nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 10. 1992,

sp. zn.

, nevyhověl protestu bývalého generálního prokurátora ČSFR, pokud šlo o povolení stěžovatelky mít v ČSFR sídlo, avšak vyhověl tomuto protestu, pokud šlo o povolení vyvíjet v ČSFR činnost.

1

Stěžovatelka spatřuje v postupu Vrchního soudu v Praze porušení ústavního práva na spravedlivý proces, které vyplývá z d (dále jen " "), z y a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhla proto zrušení napadeného soudního rozhodnutí a současně navrhla odklad jeho vykonatelnosti.

Ve vyjádření, které na výzvu Ústavního soudu podal Vrchní soud v Praze, se potvrzují skutkové údaje uvedené stěžovatelkou. Pokud jde o tvrzené porušení ústavních práv, odmítá vrchní soud, jako účastník řízení, názor stěžovatelky, že všechna správní rozhodnutí týkající se sídla a činnosti stěžovatelky na území ČSFR, resp. ČR, tvoří jeden celek. Podle názoru soudu bylo o subjektivním hmotněprávním oprávnění (právu mít sídlo v ČSFR), stěžovatelky s konečnou platností rozhodnuto v zamítavém rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23. 12. 1991, a toto rozhodnutí nebylo zpochybněno ani nálezem Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 10. 1992,

sp. zn.

. Vrchní soud trvá na názoru, že žalobou napadené pravomocné rozhodnutí správních orgánů nemohlo být předmětem přezkoumání soudu v řízení podle části páté hlavy druhé , a nemohlo proto dojít k porušení povinnosti soudu rozhodnout o žalobě podle ustanovení Navrhuje proto odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti.

Ministerstvo vnitra ČR se jako vedlejší účastník rovněž vyjádřilo k podané stížnosti. Ve vyjádření se rekapitulují jednotlivá jednání ve věci a jednotlivá rozhodnutí v období let 1990-1995. Vedlejší účastník uvedl, že respektuje závěry, k nimž v předmětné věci dospěl Vrchní soud v Praze, současně však vyjadřuje pochybnost, zda podání ústavní stížnosti je s ohledem na ustanovení 35 , o Ústavním soudu, přípustné.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Vrchního soudu v Praze a seznámil se s jeho obsahem.

2

Na základě výše uvedených podání a z obsahu spisu považuje Ústavní soud za nesporné, že v návaznosti na rozhodnutí federální vlády vydalo bývalé Federální ministerstvo vnitra dne 18. 1. 1991 rozhodnutí, č.j. USL-84/L-91, kterým podle odejmulo dnem 30. 6. 1991 povolení mít sídlo a vyvíjet činnost v tehdejší ČSFR. Proti tomuto rozhodnutí podala SF rozklad, kterému ministr vnitra ČSFR vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil, a to rozhodnutím č.j. KR-649/MZ-91, ze dne 28. 3. 1991. Dne 21. 8. 1991 vydalo FMV nové rozhodnutí, č.j. KR 2108/91, kterým k témuž dni odejmulo SF povolení mít sídlo a vyvíjet činnost v ČSFR. Podaný rozklad proti tomuto rozhodnutí ministr vnitra svým rozhodnutím, č. j. ZD-393/L-91, ze dne 23. 12. 1991, zamítl a stanovil současně lhůtu 12 měsíců ode dne doručení ke splnění prvostupňového rozhodnutí. Proti těmto rozhodnutím podala SF dne 23. 12. 1991 podnět k podání protestu generálnímu prokurátorovi ČSFR a dne 19. 2. 1992 stížnost Ústavnímu soudu ČSFR.

Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatná zejména skutečnost, že Ústavní soud ČSFR svým nálezem,

sp. zn.

, ze dne 21. 10. 1992, o stížnosti ze dne 19. 2. 1992 rozhodl tak, že zrušil tu část rozhodnutí FMV, resp. ministra vnitra, kterým bylo SF odňato povolení vyvíjet v ČSFR činnost. Návrh na zrušení rozhodnutí v části, které odňala SF povolení mít sídlo v ČSFR, Ústavní soud ČSFR nevyhověl, neboť podle jeho názoru není tato část rozhodnutí v rozporu ani s Úmluvou MOP č. 87, ani s písm. a), b), a c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ani s y. Ústavní soud ČSFR tedy odmítl názor, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Podle názoru ústavního soudu ČSFR právo svobodného sdružování nezahrnuje zřizování sídla mezinárodních organizací na území ČSFR, neboť takové rozhodování se řídí vnitrostátním právem a je určováno příslušnými hledisky zájmů suverénního státu. Naopak však pod dotčená ustanovení y zahrnul oprávnění mezinárodních organizací vyvíjet na

3

území ČSFR činnost.

Lze tedy konstatovat, že z ústavněprávního hlediska byla věc již posouzena a rozhodnuta. Podle přesvědčení Ústavního soudu po tomto meritorním rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR nemělo již opodstatnění pokračování v řízení o protestu bývalého generálního prokurátora ČSFR, ať již s ohledem na ustanovení , odst. 2 písm. a) a contrario , či se zřetelem k zásadě vyjádřené v tohoto zákona, podle které byly orgány veřejné moci vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveném v nálezu. Je proto nezbytné považovat návrh stěžovatelky za návrh ve věci, ve které jíž bylo Ústavním soudem rozhodnuto ( ), tedy za návrh nepřípustný. Navíc pak je uvedený právní názor v plném souladu s názorem Ústavního soudu ČR, což by bylo dostatečným důvodem i pro odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost podle Na této skutečnosti nic nemění ani to, že právní názor Ústavního soudu je odlišný od právního názoru, který vyslovil Vrchní soud v Praze, pokud jde o povahu rozhodnutí správního orgánu o protestu prokurátora. S poukazem na ust. , o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů, bylo, dle názoru ústavního soudu ČR, rozhodování o protestu prokurátora eo ipso rozhodováním meritorním.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. f) odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 1997

JUDr.Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj