Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 273/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů M.P. a V.O., oba zastoupeni advokátem JUDr. T.Sch., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. -16, ze dne 31. 1. 1996, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas uplatněnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1996, čj. -16, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. , jímž bylo zastaveno řízení ve věci návrhu o vyklizení bytu z důvodu překážky litispendence. Stěžovatelé mají za to, že postupem městského soudu byl porušen a č1. 38 odst. 2 a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť bylo rozhodnuto bez ústního jednání, aniž žalobci měli možnost uvést další skutečnosti na podporu svého odvolání. Obvodní soud pro Prahu 2 totiž zastavil řízení z důvodů překážky zahájeného řízení ( ) předeslaným způsobem a navíc za situace, kdy dle názoru Městského

1

soudu v Praze, vysloveného v usnesení, sp. zn. , ze dne 17. 5. 1993, se v posuzovaném případě jednalo o dva samostatné a odlišné návrhy. V konečném důsledku tak bylo postupem soudu stěžovatelům fakticky znemožněno uplatnit svá práva cestou soudního sporu a současně tak došlo i k omezení dispozičního práva žalobců jako vlastníků domu.

Z připojených spisů Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. , a spisu téhož soudu, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že právní předchůdci stěžovatelů se žalobou ze dne 18. 8. 1992, pod sp. zn. , domáhali vyklizení bytu, resp. přivolení k výpovědi z nájmu bytu v P., dospěje-li soud k názoru, že nájem trvá. Usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 17. 5. 1993, sp. zn. , bylo rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým byla žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítnuta a kterým bylo žalobě na vyklizení vyhověno, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, mimo jiné s odůvodněním, že soud prvého stupně pochybil, pokud připustil alternativní žalobu, neboť se jedná o dva zcela odlišné nároky vycházející ze dvou ustanovení ( a ), které vyžadují různé důkazní prostředky. Přípisem ze dne 30. 7. 1993 byla žaloba v této věci (tj. pod sp. zn. ) stěžovateli omezena na žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu z předmětného bytu z důvodů uvedených v a téhož dne jimi byla uplatněna u Obvodního soudu pro Prahu 2 samostatná žaloba na vyklizení předmětného bytu, pod sp. zn. s odůvodněním, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu.

V řízení vedeném pod sp. zn. byl pak dne 14. 4. 1995 opětovně vydán rozsudek, čj. -147, kterým bylo řízení o návrhu na vyklizení bytu zastaveno a žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla zamítnuta. Také proti tomuto rozsudku bylo podáno odvolání. Městský soud v Praze dne 23. 5. 1996, pod sp. zn. , potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé s odůvodněním, že žalovanému jako

2

nájemci bytu nebyla dána řádná výpověď z nájmu bytu s tím, že jinak zůstává rozsudek soudu prvého stupně nedotčen. Rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. , ve věci samé, tj. o přivolení k výpovědi z nájmu bytu bylo napadeno dovoláním.

Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. , bylo řízení o vyklizení bytu zastaveno dle s odůvodněním, že v téže věci probíhá u soudu jiné řízení, a to pod sp. zn. . Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. , rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil s tím, že ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. se žalobci domáhají uložení povinnosti vyklidit tentýž byt se stejným skutkovým vylíčením rozhodných skutečností a při totožnosti účastníků řízení, vystupují-li na straně žalobců jejich právní nástupci.

Ústavní soud přezkoumal návrh stěžovatele spolu s připojenými spisy Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. a sp. zn. , a dospěl k závěru, že se jedná návrh zjevně neopodstatněný.

Jak již bylo předesláno, navrhovatelé ústavní stížností napadli usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 8. 1995, sp. zn. , ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. , kterým došlo k zastavení řízení dle pro překážku litispendence o žalobě na vyklizení, tedy usnesení procesní povahy s odůvodněním, že jím mělo dojít k porušení práva domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu; práva na to, aby jejich věc byla projednána v jejich přítomnosti dle č1. 36 odst. 1; 38 odst. 2; práva vlastnit dle č1. 11 odst. 1 y a práva na fair proces dle Úmluvy. Ústavní soud neshledal, že by k takovým porušením základních práv došlo, i když z obsahu připojených soudních spisů lze připustit, že rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 31. 1. 1996,

3

potvrzující rozhodnutí soudu prvého stupně pod sp. zn. o zastavení řízení pro existenci překážky litispendence, bylo vydáno až 2 měsíce poté, co nabylo právní moci (tj. dne 27. 11. 1995) rozhodnutí téhož soudu pod sp. zn. o zastavení řízení ohledně žaloby na vyklizení bytu v důsledku zpětvzetí návrhu. Rozhodující totiž zůstává, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu bylo nutné se zabývat otázkou, zda žalovaný užívá byt na základě nájemní smlouvy, a pokud ano, zda je tu také dán předpoklad pro výpověď nájmu z bytu z některého z důvodů uvedených v . Těmito otázkami se obecné soudy zabývaly a dospěly k závěru, že jsou splněny obě uvedené podmínky, tj. existence jak nájemní smlouvy, tak výpovědního důvodu. Ostatně stěžovatelé jako žalobci proti argumentaci a právním závěrům soudu v tomto směru ničeho nenamítali, jádrem sporu byla otázka, zda nájemci bytu byla dána řádná výpověď z bytu, resp. výpověď mající všechny potřebné náležitosti. Tato skutečnost, totiž neexistence řádné výpovědi, byla také důvodem neúspěšnosti návrhu stěžovatelů.

Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích konstatoval, že zastává zásadu materiálního nazírání na právo a že ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany práva. Protože v dané věci je nesporné, že navrhovatelům nebylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu y, jestliže se jako vlastníci nemovitostí domáhali ochrany proti tomu, kdo užívá byt v jejich domě, žalobou na přivolení k nájmu bytu, byť pod sp. zn. , tedy nikoliv pod sp. zn. . Tato žaloba však nebyla úspěšná nikoliv z důvodu neexistence právního důvodu, tj. nájemní smlouvy či výpovědního důvodu, ale pouze proto, že nájemci nebyla dána řádná výpověď. Jinými slovy, protože z dokazování provedeného ve věci, sp. zn. , jasně plyne, že nejde o byt užívaný bez právního důvodu, tedy o situaci, která by byla řešitelná žalobou na vyklizení, má Ústavní soud za to, že jde v případě ústavní stížnosti proti

4

rozhodnutí o zastavení řízení o žalobě na vyklizení pod sp. zn. o návrh zjevně neopodstatněný. Ostatně stěžovatelům nic nebrání, aby se přes skutečnosti, prokázané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. a týkající se právního důvodu užívání předmětného bytu, opětovně obrátili na soud s žalobou o vyklizení, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí nezaložilo překážku věci rozsouzené, když i řízení o vyklizení, vedené pod sp. zn. , bylo již pravomocně zastaveno. V podstatě ze shodných důvodů jako u č1. 36 y má Ústavní soud za to, že nedošlo ani k porušení práva na fair proces dle Úmluvy.

Pokud jde o namítané porušení y, spočívající v tom, že odvolací soud nenařídil jednání a neumožnil žalobcům prokázat další skutečnosti, odkazuje Ústavní soud na ustanovení , dle kterého není třeba nařizovat jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení, jak tomu také bylo v dané věci.

Konečně pokud jde o y, tedy o právo vlastnit majetek, Ústavní soud uvádí, že toto nemohlo být procesním usnesením o zastavení řízení z důvodů překážky litispendence pojmově dotčeno.

Ze všech těchto důvodů byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 13. 3. 1997 soudkyně Ústavního soudu ČR

5