Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 17/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky J.L., zastoupené advokátem JUDr. J.V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 1995, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, potvrzujícímu rozhodnutí O.ú. ve V. - okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 3. 1995, čj. PÚ 13/1459/93-201, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, jejichž vydání se domáhala s odkazem na ustanovení , stěžovatelka namítala nesprávnost právního názoru uvedeného v napadených rozhodnutích, totiž že její otec mohl ve smyslu tehdy platné a účinné , o poskytnutí náhradních pozemků požádat, což však neučinil, s odůvodněním, že

1

, nepodmiňuje uplatnění nároku tím, že vlastník měl v minulosti požádat o poskytnutí náhradních pozemků. Dále ve své ústavní stížnosti namítala, že se krajský soud nezabýval její argumentací o tom, že část pozemků nebyla pouze ve vlastnictví jejího otce, ale že částečně náležely oběma jejím rodičům. Na závěr uvedla, že napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k porušení d (dále jen " "), neboť ve smyslu uvedeného ustanovení y musí připadnout vlastníkovi náhrada, což nutno vykládat tak, že stát sám musí takovou náhradu nabídnout, nikoliv tak, že vlastník musí sám o náhradní nemovitostí, případně finanční náhradu požádat.

Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení zdůraznil, že stěžovatelka poukazuje na porušení y a přitom ústavní stížnost je oprávněna podle , podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Protože se v dané věci jednalo o její předchůdce, nemůže se stěžovatelka úspěšné domáhat ochrany práv. Ohledně merita věci krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Závěrem krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

O.ú. - pozemkový úřad se přípisem ze dne 9. 4. 1996 svého práva být vedlejším účastníkem řízení vzdal.

Pozemkový fond ČR se taktéž přípisem ze dne 14. 3. 1996 vzdal svého práva být vedlejším účastníkem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu se spisem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. , a Okresního pozemkového úřadu, PÚ 13/1459/93-201, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitkách, týkajících se protiústavnosti právní úpravy obsažené ve , pokud

2

předpokládá, že náhrada za vyvlastněné pozemky bude poskytována jen na žádost vyvlastněného, ačkoliv z č1. 11 odst. 4 y dle stěžovatelky plyne, že je to stát, kdo musí náhradu nabídnout. Protože vlastní návrh stěžovatelka na zrušení této právní úpravy nepodala a navíc, i kdyby tak učinila, nesplňoval by jednak podmínku , totiž aplikaci , rozsudkem krajského soudu, protože tento rozhodoval neboli aplikoval , a dále by šlo i o návrh nepřípustný v důsledku již existujícího zrušení uvedené vyhlášky ( , f) ). Pokud pak jde o účastníky nepopírané zjištění, totiž že náhrada otci stěžovatelky za vyvlastněné pozemky poskytnuta nebyla, tak jak předpokládá , má Ústavní soud za to, že je zcela v souladu s pravidly formální logiky, aby úspěšnost nároku dle uvedeného ustanovení byla vázána nikoliv na výsledek, ale na smysl a účel zákona, kterým je náprava křivd spáchaných v období totality. A právě o tuto situaci, tj. o křivdu, se v dané věci zjevně nejedná. Jestliže totiž právní úprava, tj. , ve spojení s , znala v případě nemovitostí spadajících do kategorie ostatní pozemky (srov. vyhl. č. ) pouze poskytnutí náhrady v jiném vhodném nemovitém majetku na žádost vyvlastněného, a navíc je z hlediska skutkového nesporné, že ačkoliv tato skutečnost byla otci stěžovatelky známa, tento o náhradní pozemky nepožádal, neboť měl prokazatelně zájem jen o finanční náhradu (srov. odvolání otce stěžovatelky do rozhodnutí odboru výstavby VM ze dne 27. 8. 1963, čj. Zn. Výst./330-5012/62, a přípis předsedy komise výstavby, VM ze dne 26. 11. 1963, kterým bylo otci stěžovatelky sděleno, že stát nemá dle platné právní úpravy jinou možnost, než poskytnout náhradní pozemky), nelze než uzavřít, že pokud bylo vyvlastněno bez náhrady, nejde o situaci, kterou by bylo lze zohlednit v rámci restitučních předpisů sledujících nápravu křivd. Protože uvedené, tj. to, že bylo třeba o náhradu požádat, platí i o pozemcích ve spoluvlastnictví obou rodičů stěžovatelky, má ústavní soud za to, že jde o ústavní stížnost

3

zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák.

č.

Za této situace byla ústavní stížnost Ústavním soudem dle ustanovení , d), f) odmítnuta.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 3. 3. 1997 soudce zpravodaj

4