Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 337/96

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 1996, sp. zn. , kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 6. prosince 996, podaným ve lhůtě stanovené v , se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 1996, sp. zn. 6 A 91/95, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z a 2 d.

Ze spisů sp. zn. 6 A 91/95 a sp. zn. LK-4747/93, jež si Ústavní soud vyžádal od Vrchního soudu v Praze a od Ministerstva vnitra, bylo zjištěno následující:

Rozhodnutím Federálního ministerstva vnitra ze dne 21. srpna 1991, čj. KR-2106/91, bylo na základě ustanovení , ve znění , odňato M.O., povolení mít sídlo a vyvíjet činnost v České a Slovenské Federativní Republice. Do uvedeného rozhodnutí M.O. podala dne 10. října 1991 rozklad. Rozhodnutím ministra vnitra ČSFR ze dne 23. prosince 1991, čj. 2D-392/L-91, bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a rozklad zamítnut.

Dne 3. února 1992 M.O. podala ministru vnitra ČSFR návrh na obnovu řízení ve věci odejmutí jejího práva mít sídlo a vyvíjet činnost v České a Slovenské Federativní Republice. Rozhodnutím ministra vnitra ČSFR ze dne 7. prosince 1992, čj. 2D-254/L-92, obnova řízení povolena nebyla.

Z podnětu M.O. generální prokurátor ČSFR dne 11. září 1992, pod čj. GP 355/92, proti rozhodnutí Federálního ministerstva vnitra ze dne 21. srpna 1991, čj. KR-2106/91, a proti rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 23. prosince 1991, čj. 2D-392/L-91, protest spolu s návrhem na jejich zrušení. Ministr vnitra ČSFR rozhodnutím ze dne 7. prosince 1992, čj. 2D-1301/L-92, požadavku protestu ohledně odnětí povolení M.O. mít sídlo v České a Slovenské Federativní Republice nevyhověl, požadavku týkajícímu se povolení vyvíjet v České a Slovenské Federativní Republice činnost naopak vyhověl a tomu odpovídající část napadeného rozhodnutí zrušil. Proti výroku rozhodnutí o protestu generálního prokurátora, jímž nebylo vyhověno požadavku na zrušení rozhodnutí v části týkající se odnětí povolení mít sídlo v České a Slovenské Federativní Republice podala M.O. dne 23. prosince 1992 rozklad. Ministr vnitra České republiky rozhodnutím ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537, rozklad zamítl a jím nepadené rozhodnutí ministra vnitra ČSFR ze dne 7. prosince 1992, čj. 2D-1301/L-92, potvrdil.

Žalobou ze dne 18. května 1995, podanou Vrchnímu soudu v Praze, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra České republiky ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537. Argumentuje v ní zejména tím, že podle jeho názoru v napadeném rozhodnutí nejsou obsaženy konkrétní důvody pro tvrzení, podle kterého by M.O. měla porušovat podmínky ve smyslu ustanovení a , ve znění

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. září 1996, č. j. -35, řízení o žalobě M.O. proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 8. března 1995, čj. LK-4747/93-537, zastavil. Své rozhodnutí zdůvodnil názorem, podle kterého rozhodnutím o nevyhověni protestu prokurátora správní orgán pouze vyjádřil procesní postoj k důvodům uplatněným v protestu, v důsledku čehož zůstalo původní pravomocné rozhodnutí nedotčeno, a tedy žalobce byl žalobou napadeným rozhodnutím o nevyhovění protestu prokurátora dotčen implicitně v tom smyslu, že řízení skončilo a jeho účastník nemůže dále svá procesní práva uplatňovat. Vrchní soud rozhodl proto o zastavení řízení s poukazem na ustanovení a

V ústavní stížnosti, směřující do usnesení Vrchního soudu v Praze o zastavení řízení, stěžovatel polemizuje s právním názorem, obsaženým v napadeném rozhodnutí, podle něhož rozhodnutí správního orgánu o protestu prokurátora je (resp. bylo) procesní povahy. Jelikož podle přesvědčení stěžovatele nebyla naplněna podmínka nepřípustnosti soudního přezkumu správních rozhodnutí procesní povahy, zastavením řízení Vrchním soudem v Praze se cítí být dotčen ve svém ústavním právu na soudní ochranu ve smyslu a 2 d.

Ústavní soud si podle a vyžádal od Vrchního soudu v Praze vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ve vyjádření předsedy senátu 6 A Vrchního soudu v Praze, doručeném Ústavnímu soudu dne 31. ledna 1997, je v souvislosti s odůvodněním napadeného usnesení poukázáno na skutečnost, že v řízení o protestu prokurátora se jednalo pouze o to, zda mu správní orgán vyhoví a tím otevře procesní prostor pro nové hmotněprávní posouzení věci. Nevyhověním protestu prokurátora byl tudíž, podle přesvědčení obsaženého ve vyjádření, stěžovatel dotčen pouze ve svých procesních právech, přičemž jeho hmotněprávní sféra, vymezená pravomocným správním rozhodnutím, nijak dotčena nebyla, v důsledku čehož nebyla splněna zákonná podmínka soudního přezkumu správního rozhodnutí. K ústavněprávním aspektům ústavní stížnosti se nadto ve vyjádření uvádí, že základních práv a svobod nezná právo mezinárodní organizace mít sídlo na území České republiky, soudu proto ani ustanovení y nebránilo v zastavení řízení podle

II.

Ustanovení a 27 d zakotvují ústavní garance obsahu, rozsahu a ochrany práva svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech, jiných sdruženích, politických stranách a politických hnutích a v odborových organizacích.

Při interpretaci uvedených ustanovení y se Ústavní soud shoduje s jejich chápáním, jak jej vyjádřil ve svém nálezu ve věci vedené pod

sp. zn.

Ústavní soud ČSFR (publikovaném pod č. 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992). V uvedeném rozhodnutí soud pod právo svobodně se sdružovat odmítl vztáhnout zřizování sídla mezinárodních organizací na území ČSFR, když konstatoval, že takovéto rozhodování se řídí vnitrostátním právem a je určováno především hledisky zájmů suverénního státu. Pod dotčená ustanovení y naopak vztáhl oprávnění mezinárodních organizací vyvíjet na území ČSFR svou činnost.

Uvedený právní názor se plně vztahuje i na posuzovanou věc, což je důvodem odmítnutí ústavní stížnosti podle Na této skutečnosti nic nemění ani právní názor Ústavního soudu na povahu rozhodnutí správního orgánu v řízení o protestu prokurátora, jenž je odlišný od právního názoru Vrchního soudu v Praze (a to zejména s poukazem na , o prokuratuře, ve znění pozdějších předpisů, ze kterého plyne, že rozhodování o protestu prokurátora bylo eo ipso rozhodováním meritorním). Zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze by totiž nic nezměnilo na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně 4. března 1997