Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 312/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele V.E., zastoupeného advokátkou JUDr. V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1996, čj. -16, mimo ústní jednání, dne 4. 3. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Jurkou, takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -16, ze dne 27. 8. 1996, s odůvodněním, že jím došlo k porušení jeho vlastnického práva zaručovaného d.

PSSZ rozhodla dne 6. 6. 1995 pod čj. 201-9000/208-13.4.1995/Bs, že organizace V.E., spol. s r. o., nemá nárok na vrácení požadované části pojistného na sociální zabezpečení ve výši 53380,- Kč. Při svém rozhodování vycházela PSSZ ze zjištění, že stěžovatel nesplnil podmínky pro vrácení uvedené částky stanovené Zjistila, že právní předchůdce stěžovatele V.S., s. p. nadále

1

existuje a jen tento subjekt byl oprávněn požádat o vrácení předmětné částky.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž uvádí, že V.E., spol. s r. o., se stala nabyvatelem a právním nástupcem V.S., s. p., a to na základě privatizačního projektu č. 22025, který byl schválen vládou ČR dne 26. 1. 1994. Na stěžovatele přešla, na základě kupní smlouvy uzavřené s FNM, veškerá práva a závazky a pohledávky vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Z rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR č. 747/1994 ze dne 15. 7. 1994 vyplývá, že došlo ke zrušení předmětu činnosti V.S., s. p., v plném rozsahu. Předmět činnosti byl nahrazen novým, který souvisí s vypořádáním určitých majetkových otázek souvisejících s restitucemi.V.S., s. p., sice existuje, ale jako právní subjekt je povinen pouze spravovat a později vypořádat majetek, který nemohl být privatizován. V daném případě došlo k právnímu nástupnictví V.E., spol. s r. o., za V.S., s. p., a tím došlo k přechodu práv a povinností universální sukcesí, aniž dosavadní nositel práv a povinností zanikl. Je tedy zřejmé, že V.E., spol. s r. o., je aktivně legitimován k uplatnění nároku na vrácení výše uvedené částky.

O tomto odvolání stěžovatele pak rozhodovala ČSSZ. Ta svým rozhodnutím ze dne 28. 9. 1995, čj. ČSSZ-800-Vo-6003/1132, odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. ČSSZ při svém rozhodování vycházela ze zjištění, že podle ustanovení mají nárok na vrácení části pojistného ve výši 55 % pojistného, zaplaceného podle tohoto zákona, plátci, pokud toto pojistné zaplatili nejpozději do 31. 12. 1994 a o vrácení části pojistného písemně požádali v období od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1995 příslušnou správu sociálního zabezpečení. Z ustanovení citovaného zákona vyplývá, že jednou z podmínek nároku na vrácení

části pojistného

je, že žadatel v době podání žádosti je plátcem pojistného. Vzhledem k tomu, že platbu pojistného provedla organizace V.S., s. p., která je doposud plátcem pojistného na sociální zabezpečení, byla by tedy jen ona oprávněna požádat v době zákonem stanovené o vrácení části pojistného.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel opravný prostředek k Městskému soudu v Praze. V něm znovu uvádí, že je právním nástupcem V.S., s. p. K přechodu práv a povinností došlo univerzální sukcesí, aniž dosavadní nositel práv a povinností zanikl. ČSSZ se nevyrovnala s otázkou právního nástupnictví, a tudíž dospěla k nesprávnému závěru.

Městský soud svým rozsudkem ze dne 27. 8. 1996, čj. -16, napadené rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Také podle městského soudu, v daném případě, v době, kdy podala žádost V.E., spol. s r. o., existoval subjekt V.S., s.p., a byl v této době rovněž plátcem pojistného na sociální zabezpečení. Jen tento podnik byl tedy aktivně legitimován k žádosti o vrácení části pojistného podle

V daném případě není V.E., spol. s r. o., univerzálním sukcesorem, neboť na něj nepřešla všechna práva a povinnosti státního podniku. Na V.E., spol. s r. o., přešla pouze ta práva a povinnosti dosud existujícího státního podniku, která byla stanovena , ve znění pozdějších předpisů, a práva a povinnosti určené kupní smlouvou ze dne 1. 8. 1994, uzavřenou mezi stěžovatelem a FNM. Předmětný nárok na vrácení pojistného není právem souvisejícím s privatizovaným majetkem, ani právem z pracovněprávních vztahů, byť s nimi souvisí. Jde o zvláštní vztahy mezi uvedenými subjekty, které jsou upraveny zvláštním zákonem č. 589/1991 Sb., ze kterých vznikají práva a povinnosti odlišné od vztahů pracovněprávních.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že pravomocným

rozsudkem městského soudu byla zasažena jeho ústavně zaručená práva podle č1. 11 odst. 1 a d. Vlastnické právo stěžovatele nebylo chráněno, nýbrž nesprávným rozhodnutím poškozeno. Městský soud projednal žalobu proti ČSSZ neveřejně, bez přítomnosti navrhovatele, přestože z y vyplývá, že každý má právo na veřejné projednávání svého případu a za jeho účasti. Městský soud podle stěžovatele nesprávně hodnotil předložené důkazy a dospěl tudíž k nesprávnému závěru o právním nástupnictví stěžovatele. Stěžovatel dále opakuje argumenty o právním nástupnictví uvedené v odvolání k Městskému soudu v Praze.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření podepsaném JUDr. E.P., předsedkyní senátu 28 Ca, v podstatě odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o namítané porušení d, poukazuje Městský soud v Praze na to, že rozhodl ve věci bez jednání podle dosud platného ustanovení , a to za splnění všech podmínek pro takový postup stanovených. V daném případě šlo nepochybně pouze o posouzení právní otázky, správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci a danou věc jistě lze také posoudit jako věc jednoduchou. Žalobci byl dán dostatečný prostor k vyjádření a byl seznámen i se stanoviskem žalovaného. Ani z ústavní stížnosti nevyplývají žádné nové skutečnosti, než ty, které soud již v přezkumném řízení zkoumal a posuzoval. Městský soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Jak plyne z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , soud se v řízení zabýval zákonností postupu orgánů sociálního zabezpečení i právním nástupnictvím stěžovatele, a to se závěrem, že stěžovatel nesplňoval podmínky aktivní legitimace pro podání žádosti o vrácení části pojistného podle

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , č1. 90 y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo

přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté d ( y ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y ČR. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení otázky, zda v řízení před obecným soudem nebo orgány státní správy nebyly porušeny principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté d.

Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho základní právo dané mu d. Tento článek stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní soud zjistil, že napadeným jednáním správních orgánů a soudu nebylo toto právo porušeno. Nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, ani nebyl jeho vlastnickému právu dán jiný zákonný obsah, jak stěžovatel namítá. Ostatně článek 1 odst. 1 d je především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, v tom smyslu, že nelze zákonem nadřazovat navzájem jednotlivé vlastníky nebo některému z nich poskytovat větší právní ochranu na úkor druhého.

Pokud jde o namítané porušení d, je třeba konstatovat, že jednáním soudu nebylo toto právo stěžovatele porušeno. Dosud platné ustanovení umožňuje, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání, jde-li o případy jednoduché, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky. V daném případě šlo nepochybně pouze o posouzení právní otázky a správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci. Danou věc jistě lze také posoudit jako věc jednoduchou. Stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí ČSSZ ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti, než, ty, které správní orgány a soud již zkoumaly a posuzovaly a vyvodily z nich stav věci a zákonu odpovídající závěry, a to postupem, který zákonu

5

odpovídá. Do jeho hodnocení projednávané věci za existence uvedených skutečností, z pohledu již uvedeného, není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Namítá pouze nesprávné hodnocení těchto důkazů, to však, jak výše uvedeno (pokud byla respektována pravidla vyjádřená v ustanovení a ), Ústavnímu soudu nepřísluší (tedy právě "hodnotit" hodnocení důkazů provedených soudem).

Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími správních orgánů ani soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné

( ).

V Brně dne 4. 3. 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu