Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
28816.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 312/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele V.E., zastoupeného advokátkou JUDr. V.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1996, čj. 28 Ca 391/95 -16, mimo ústní jednání, dne 4. 3. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Jurkou, takto:
Návrh se odmítá. Odůvodnění :
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 391/95 -16, ze dne 27. 8. 1996, s odůvodněním, že jím došlo k porušení jeho vlastnického práva zaručovaného Listinou základních práv a svobo d.
PSSZ rozhodla dne 6. 6. 1995 pod čj. 201-9000/208-13.4.1995/Bs, že organizace V.E., spol. s r. o., nemá nárok na vrácení požadované části pojistného na sociální zabezpečení ve výši 53380,- Kč. Při svém rozhodování vycházela PSSZ ze zjištění, že stěžovatel nesplnil podmínky pro vrácení uvedené částky stanovené § 27a odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. Zjistila, že právní předchůdce stěžovatele V.S., s. p. nadále
1
existuje a jen tento subjekt byl oprávněn požádat o vrácení předmětné částky.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž uvádí, že V.E., spol. s r. o., se stala nabyvatelem a právním nástupcem V.S., s. p., a to na základě privatizačního projektu č. 22025, který byl schválen vládou ČR dne 26. 1. 1994. Na stěžovatele přešla, na základě kupní smlouvy uzavřené s FNM, veškerá práva a závazky a pohledávky vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Z rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR č. 747/1994 ze dne 15. 7. 1994 vyplývá, že došlo ke zrušení předmětu činnosti V.S., s. p., v plném rozsahu. Předmět činnosti byl nahrazen novým, který souvisí s vypořádáním určitých majetkových otázek souvisejících s restitucemi.V.S., s. p., sice existuje, ale jako právní subjekt je povinen pouze spravovat a později vypořádat majetek, který nemohl být privatizován. V daném případě došlo k právnímu nástupnictví V.E., spol. s r. o., za V.S., s. p., a tím došlo k přechodu práv a povinností universální sukcesí, aniž dosavadní nositel práv a povinností zanikl. Je tedy zřejmé, že V.E., spol. s r. o., je aktivně legitimován k uplatnění nároku na vrácení výše uvedené částky.
O tomto odvolání stěžovatele pak rozhodovala ČSSZ. Ta svým rozhodnutím ze dne 28. 9. 1995, čj. ČSSZ-800-Vo-6003/1132, odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. ČSSZ při svém rozhodování vycházela ze zjištění, že podle ustanovení § 27a odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. mají nárok na vrácení části pojistného ve výši 55 % pojistného, zaplaceného podle § 27 tohoto zákona, plátci, pokud toto pojistné zaplatili nejpozději do 31. 12. 1994 a o vrácení části pojistného písemně požádali v období od 1. 1. 1995 do 31. 3. 1995 příslušnou správu sociálního zabezpečení. Z ustanovení § 27a citovaného zákona vyplývá, že jednou z podmínek nároku na vrácení
části pojistného
je, že žadatel v době podání žádosti je plátcem pojistného. Vzhledem k tomu, že platbu pojistného provedla organizace V.S., s. p., která je doposud plátcem pojistného na sociální zabezpečení, byla by tedy jen ona oprávněna požádat v době zákonem stanovené o vrácení části pojistného.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel opravný prostředek k Městskému soudu v Praze. V něm znovu uvádí, že je právním nástupcem V.S., s. p. K přechodu práv a povinností došlo univerzální sukcesí, aniž dosavadní nositel práv a povinností zanikl. ČSSZ se nevyrovnala s otázkou právního nástupnictví, a tudíž dospěla k nesprávnému závěru.
Městský soud svým rozsudkem ze dne 27. 8. 1996, čj. 28 Ca 391/95 -16, napadené rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Také podle městského soudu, v daném případě, v době, kdy podala žádost V.E., spol. s r. o., existoval subjekt V.S., s.p., a byl v této době rovněž plátcem pojistného na sociální zabezpečení. Jen tento podnik byl tedy aktivně legitimován k žádosti o vrácení části pojistného podle § 27a zákona č. 589/1992 Sb.
V daném případě není V.E., spol. s r. o., univerzálním sukcesorem, neboť na něj nepřešla všechna práva a povinnosti státního podniku. Na V.E., spol. s r. o., přešla pouze ta práva a povinnosti dosud existujícího státního podniku, která byla stanovena zákonem č. 92/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a práva a povinnosti určené kupní smlouvou ze dne 1. 8. 1994, uzavřenou mezi stěžovatelem a FNM. Předmětný nárok na vrácení pojistného není právem souvisejícím s privatizovaným majetkem, ani právem z pracovněprávních vztahů, byť s nimi souvisí. Jde o zvláštní vztahy mezi uvedenými subjekty, které jsou upraveny zvláštním zákonem č. 589/1991 Sb., ze kterých vznikají práva a povinnosti odlišné od vztahů pracovněprávních.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že pravomocným
rozsudkem městského soudu byla zasažena jeho ústavně zaručená práva podle č1. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d. Vlastnické právo stěžovatele nebylo chráněno, nýbrž nesprávným rozhodnutím poškozeno. Městský soud projednal žalobu proti ČSSZ neveřejně, bez přítomnosti navrhovatele, přestože z Listin y vyplývá, že každý má právo na veřejné projednávání svého případu a za jeho účasti. Městský soud podle stěžovatele nesprávně hodnotil předložené důkazy a dospěl tudíž k nesprávnému závěru o právním nástupnictví stěžovatele. Stěžovatel dále opakuje argumenty o právním nástupnictví uvedené v odvolání k Městskému soudu v Praze.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření podepsaném JUDr. E.P., předsedkyní senátu 28 Ca, v podstatě odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Pokud jde o namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d, poukazuje Městský soud v Praze na to, že rozhodl ve věci bez jednání podle dosud platného ustanovení § 250f o. s. ř. o. s. ř. , a to za splnění všech podmínek pro takový postup stanovených. V daném případě šlo nepochybně pouze o posouzení právní otázky, správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci a danou věc jistě lze také posoudit jako věc jednoduchou. Žalobci byl dán dostatečný prostor k vyjádření a byl seznámen i se stanoviskem žalovaného. Ani z ústavní stížnosti nevyplývají žádné nové skutečnosti, než ty, které soud již v přezkumném řízení zkoumal a posuzoval. Městský soud proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Jak plyne z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 391/95 , soud se v řízení zabýval zákonností postupu orgánů sociálního zabezpečení i právním nástupnictvím stěžovatele, a to se závěrem, že stěžovatel nesplňoval podmínky aktivní legitimace pro podání žádosti o vrácení části pojistného podle § 27a zákona č. 589/1992 Sb.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , č1. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo
přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobo d (čl. 38 Ústav y ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y ČR. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení otázky, zda v řízení před obecným soudem nebo orgány státní správy nebyly porušeny principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobo d.
Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho základní právo dané mu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tento článek stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ústavní soud zjistil, že napadeným jednáním správních orgánů a soudu nebylo toto právo porušeno. Nebylo zpochybněno právo stěžovatele vlastnit majetek, ani nebyl jeho vlastnickému právu dán jiný zákonný obsah, jak stěžovatel namítá. Ostatně článek 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d je především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, v tom smyslu, že nelze zákonem nadřazovat navzájem jednotlivé vlastníky nebo některému z nich poskytovat větší právní ochranu na úkor druhého.
Pokud jde o namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d, je třeba konstatovat, že jednáním soudu nebylo toto právo stěžovatele porušeno. Dosud platné ustanovení § 250f o. s. ř. o. s. ř. umožňuje, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání, jde-li o případy jednoduché, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky. V daném případě šlo nepochybně pouze o posouzení právní otázky a správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci. Danou věc jistě lze také posoudit jako věc jednoduchou. Stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí ČSSZ ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné nové skutečnosti, než, ty, které správní orgány a soud již zkoumaly a posuzovaly a vyvodily z nich stav věci a zákonu odpovídající závěry, a to postupem, který zákonu
5
odpovídá. Do jeho hodnocení projednávané věci za existence uvedených skutečností, z pohledu již uvedeného, není Ústavní soud oprávněn zasahovat. Namítá pouze nesprávné hodnocení těchto důkazů, to však, jak výše uvedeno (pokud byla respektována pravidla vyjádřená v ustanovení § 132 a § 157 o. s. ř. o. s. ř. ), Ústavnímu soudu nepřísluší (tedy právě "hodnotit" hodnocení důkazů provedených soudem).
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími správních orgánů ani soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné
(§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. ).
V Brně dne 4. 3. 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu