Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 114/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatele J.H., zastoupeného advokátem JUDr. V.F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. -23, ze dne 16. 1. 1996, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a O.ú. J.H.; L.; obce H., jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel s odvoláním na porušení č1. 37 odst. 3 a 38 odst.

2d (dále jen "") podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , ze dne 16. 1. 1996, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. J.H. - pozemkového úřadu ze dne 24. 8. 1995, zn. -262/STE. Uvedenými rozhodnutími bylo rozhodnuto v B., dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") tak, že navrhovatel není vlastníkem nemovitostí označených ve výroku rozhodnutí, neboť neprokázal splnění

1

podmínek ustanovení , tj. vzdání se přídělu v důsledku politické perzekuce nebo postupů porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody. Konkrétně namítal, že 16. ledna 1996 bylo soudem jednáno v jeho i advokátově nepřítomnosti, ačkoliv nebyly splněny podmínky a 250g , s tím, že dle lze sice jednat v nepřítomnosti účastníků, ale za předpokladu, že tito byli řádně předvoláni, k čemuž v daném případě nedošlo, neboť advokát obdržel předvolání, z něhož nebyl jednoznačný termín nařízeného jednání. K prokázání této skutečnosti navrhl důkaz předvoláním ze dne 7. 12. 1995 a znaleckým posudkem ze dne 31. 1. 1996. Tak se stalo, že byl advokátem informován o termínu jednání s datem 18. 1. 1996. Dále uvedl, že jednáním v nepřítomnosti byl zbaven možnosti vyjádřit se k aplikaci z roku 1950, dle kterého se nelze vzdát vlastnického práva k věcem, které nebylo možno volně zcizovat, přičemž mezi takové věci nepochybně patřily i nemovitosti přidělené do vlastnictví, jak vyplývá z § 23 odst. 1 zák. č. 90/1947 Sb., který vázal převody na souhlas fondu. Dále stěžovatel namítal, že v případě prohlášení jeho rodičů o vzdání se přídělu nešlo o svobodný projev vůle, což dovozoval ze skutečnosti, že prohlášení bylo vypsáno úředníkem, zatímco rodiče prohlášení jen podepisovali, a navíc jeho otec při "předávání a převzetí" za přítomnosti příslušníků SNB H. a P. zkolaboval. Současně zpochybnil výpověď J.P. co do úplnosti a i výpověď svědkyně J. tím, že se před jejím výslechem záporně postavil k její žádosti o souhlas s výstavbou rodinného domku na předmětných parcelách. Následně stěžovatel zdůraznil, že od samého počátku řízení o vydání nemovitostí uváděl, že přechod vlastnictví se uskutečnil způsobem, který je nutno posuzovat jako smlouvu o darování uzavřenou dárcem v tísni, přestože tomu výpovědi svědků nenasvědčují. Závěrem navrhl zrušení rozsudku krajského soudu.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že v dané věci řízení proběhlo dle páté části , které je sporným řízením proti státu s určitými rysy přezkumnými a je

2

ovládané dispoziční zásadou, jejímž projevem je nejen povinnost tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu nebo jinému předpisu, nýbrž též uvést důkazy k prokázání správnosti tohoto tvrzení. Takto vymezeným rámcem je potom ohraničena i činnost soudu, který je povinen postupovat dle , což dále znamená, že jiné důkazy než navržené účastníkem soud může, ale nemusí provést (, 3; ; ). Účastník, který neoznačil důkazy, konstatuje dále krajský soud, nese nepříznivé důsledky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Na základě dokazování provedeného v intencích shora uvedených pak v dané věci krajský soud v souladu s dnes již konstantní judikaturou dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že na vzdání se stát nereagoval jako na ofertu akceptací, přichází v úvahu pouze restituční titul dle , který však není dán. K prokázání tohoto, ani jiného restitučního titulu však žádné důkazy v opravném prostředku stěžovatel neoznačil. V další části svého vyjádření krajský soud odmítl stěžovatelem tvrzené porušení ; 2501 o.s.ř, neboť z těchto ustanovení lze dovodit možnost věc v přezkumném řízení projednat v nepřítomnosti účastníků, jestliže se nedostaví k jednání, k němuž byli řádně předvoláni, jak tomu také bylo i v případě předvolání zástupce stěžovatele k jednání nařízenému na 16. 1. 1996. Že tomu tak skutečně bylo, plyne dle krajského soudu z omluvných podání dalších čtyř účastníků, v nichž všichni reagují na datum 16. 1. 1996, a nikoliv 18. 1. 1996, a rovněž tak i ze samotného předvolání, doručeného zástupci stěžovatele, a to jak dle předsedy senátu krajského soudu, tak dle vedoucí soudní kanceláře, kteří neměli žádných pochybností o tom, že jde o předvolání k jednání nařízenému na 16. 1. 1996. Dále krajský soud zpochybnil stav, v jakém bylo předvolání předloženo Ústavnímu soudu, a následně vyloučil porušení č1. 37 odst. 3 a 38 odst. 2y s tím, aby byla ústavní stížnosti zamítnuta.

Okresní úřad - pozemkový úřad ve svém vyjádření uvedl, že

příděl rodičů stěžovatele přešel v roce 1957 na stát na základě prohlášení o vzdání se práva, a proto přicházel v úvahu jako důvod dle , pouze důvod uvedený v pod písm. r), tj. politická perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná práva a svobody. Proto také přistoupil vedlejší účastník k výslechu svědků. Protokoly o nich byly zaslány v únoru 1995 zástupci stěžovatele s tím, aby se vyjádřil, případně navrhl další opatření. Ten však až do rozhodnutí vedlejšího účastníka, tj. do 24. 8. 1995, nereagoval. V opravném prostředku pak sice navrhl provedení důkazů výslechem svědků, aniž je však konkretizoval. Mimo to v něm uvedl údaje rozcházející se s čestným prohlášením. Zcela na závěr navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

PF České republiky, ZD H., S a ÚS, ve smyslu , se svého práva být vedlejším účastníkem vzdaly.

Obec H., L., se k návrhu nevyjádřily.

Stěžovatel ve svém stanovisku k vyjádření krajského soudu uvedl, že právě s ohledem na skutečnost, že z opravného prostředku plyne existence důkazů k prokázání restitučního titulu, měl soud jednání dne 16. 1. 1996 odročit a odkázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 1. 1951, sp. zn. Cz I 251/51, s tím, že nemohl důkazy v soudním řízení označit, protože nebyl o termínu jednání vyrozuměn. Dále uvedl, že nemůže obstát poukaz soudu na to, že ostatní účastníci reagovali na předvolání na 16. ledna 1996, protože neměli k dispozici předvolání jeho právního zástupce, a znovu zopakoval, že datum na tomto předvolání nebylo jednoznačné, a to přičiněním soudu.

Ke stanovisku okresního úřadu stěžovatel sdělil, že k výzvě úřadu se nevyjádřil proto, že byl nemocen a že očekával, že bude

4

sám moci svou výpovědí věci uvést na pravou míru.

Ústavní soud poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu s přílohami předloženými stěžovatelem, (tj. obsílkou z jednání, znaleckým posudkem) a vyžádanými spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. , a O.ú. v J.H., zn. -262/STE, neshledal řešení otázky posouzení čitelnosti předvolání k jednání a náležité péče advokáta stran zaznamenání termínu jednání včetně vyrozumění jeho klienta jako relevantní ve vztahu k ochraně ústavnosti, a proto byl návrh dle , jako zjevně neopodstatněný odmítnut. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vlastním meritem projednávané věci se nezabýval, neboť v tomto směru nebyla stěžovatelem protiústavnost napadeného rozhodnutím namítána.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 5. 3. 1997 soudce zpravodaj

5