Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 284/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A.P. a Z.P., zastoupených advokátem JUDr. T.L., proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 26. 10. 1995, č.j. 225/10237/95, a rozhodnutí téhož ministerstva ze dne 25. 10. 1995, č. j. 225/10238/95, mimo ústní jednání dne 6. 3. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění :

Ústavní stížností napadají stěžovatelé rozhodnutí Ministerstva financí ČR, která ve své stížnosti nazývají jako opatření, ze dne 26. 10. 1995, č. j. 225/10237/95, a ze dne 25. 10. 1995, č. j. 225/10238/95, s odůvodněním, že těmito rozhodnutími nebylo vyhověno jejich žádosti o finanční náhradu z titulu zrušeného výroku o trestu propadnutí majetku, jehož součástí nebyla nemovitost v souladu s ust. , neboť tyto žádosti byly podány po uplynutí jednoroční lhůty stanovené v citovaném ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatelé poukázali na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 20. 7. 1994, vyhlášeného pod č. 164/1994 Sb., kterým

1

byla v zákoně č. ke dni 1. 11. 1994 zrušena podmínka trvalého pobytu na území České republiky a stanovena nová účinnost pro uplatnění nároku pro osoby, jichž se toto rozhodnutí Ústavního soudu týkalo. V napadeném rozhodnutí orgánů veřejné moci spatřují pak stěžovatelé porušení ústavně zaručeného základního práva na náhradu škody zakotveného v d s tím, že svoji ústavní stížnost podávají s odkazem na ust. , o Ústavním soudu, neboť dle jejich tvrzení ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy. Ústavní stížnost stěžovatelé spojují s návrhem na zrušení té části ustanovení , v níž je upravena lhůta k podání žádosti o finanční náhradu.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [ , odst. 2 ]. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ).

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují na to, že jejich ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jejich vlastní zájmy a vzhledem k tomu, že byla podána ve stanovené lhůtě [ ], navrhují její projednání, aniž by však blíže rozvedli, v čem by bylo lze spatřovat přesahování vlastních zájmů stěžovatelů.

2

Ústavní soud se zabýval tím, zda ústavní stížnost stěžovatelů je přípustná, tedy zda stěžovatelé ve své věci vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Jestliže rozhodnutí Ministerstva financí, která byla ústavní stížností napadena, byla vydána 25., resp. 26. října 1996, měli stěžovatelé v souladu s ustanovením dvouměsíční lhůtu k podání žaloby příslušnému soudu na přezkum rozhodnutí správního orgánu, neboť napadené rozhodnutí Ministerstva financí je zcela nepochybně rozhodnutím správního orgánu, které podléhá případnému přezkumu soudem, a z takovéhoto přezkumu není vyloučeno ustanovení , a to ani s odkazem na přílohu A.

V podané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by splňovala zákonem stanovené podmínky [ ]. Ústavní stížnost stěžovatelů nelze považovat za ústavní stížnost, která by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, neboť v tomto případě se jedná pouze o jejich osobní zájem domoci se svých tvrzených restitučních nároků.

V této souvislosti pak Ústavní soud konstatuje, že neshledal postačujícím k postupu dle ust. považovat tvrzené další eventuelní restituenty za případně další oprávněné osoby, které by se mohly domoci stejného nároku jako stěžovatelé, neboť z předložené ústavní stížnosti stěžovatelů žádná tato okolnosti není zřejmá, a u osob, jež jsou stěžovateli jmenováni, nelze shledat rovněž jiný než osobní zájem.

Jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a jestliže Ústavní soud neshledal, že by jejich ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jejich vlastní osobní zájmy [ ]; nezbylo než o ústavní stížnosti rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno [ ].

3

Za situace, kdy ústavní stížnost stěžovatelů byla shledána jako nepřípustná, nemohl ani Ústavní soud vyhovět návrhu na zrušení části ustanovení , neboť pro postup Ústavního soudu dle ust. nebyly shledány podmínky; postupovat dle citovaného ustanovení lze výhradně v případě, kdy ústavní stížnost je přípustná a kdy Ústavní soud rozhoduje v rámci projednání o ústavní stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43

odst. 2 ).

V Brně dne 6. 3. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR