Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 48/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.Š. a Ing. E.Š., oba zastoupeni advokátem JUDr. V.F., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.11.1995, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Semilech, sp. zn. , ze dne 29.6.1995, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a vedlejší účastnice I.H., zastoupené advokátem Mgr. J.K.,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení , 11, odst. 1 a 4 d (dále jen " ") a dále y ČR zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2 -

Ze spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. , který si Ústavní soud připojil, je patrno, že rozsudkem uvedeného soudu, čj. -156, ze dne 29.6.1995, byla stěžovatelům stanovena povinnost uzavřít s I.H. - v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnicí - dohodu o vydání nemovitostí, a to 1/4 domu čp. 823 se st.p.č. 746 a p.p.č. 747 zapsaných na LV č. 1496 k.ú. S., pro obec a k.ú. T., návrh vedlejší účastnice na uložení povinnosti stěžovatelům uzavřít s ní dohodu o vydání další 1/4 těchto nemovitostí byl zamítnut. Uvedený soud při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že vlastnicí poloviny označených nemovitostí byla matka vedlejší účastnice M.P., která byla v roce 1954 na základě rozsudku Krajského soudu v Liberci, sp. zn. , uznána vinnou trestnými činy podle § 163 odst. 2 a § 145 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, za což jí byl mj. uložen i trest propadnutí majetku - tedy i shora označených nemovitostí. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 7 Rt 62/91, ze dne 28.1.1991, bylo rozhodnuto o rehabilitaci M.P., přičemž trest propadnutí majetku byl zrušen. Ještě před odsouzením M.P. v roce 1953 byl byt nacházející se v předmětné nemovitosti výměrem MěNV T., z 22.6.1953 přikázán jako nájemníkovi A.Š., otci stěžovatele. Po odsouzení M.P., ONV T., dopisem z 9.6.1955 předal nemovitosti k realizaci MěNV T., dne 14.7.1955 bylo rozhodnuto o prodeji nemovitosti otci stěžovatele, přitom nemovitost byla oceněna znalcem částkou 20.594,- Kčs. Dne 25.7.1955 byla pak uzavřena kupní smlouva mezi MěNV T., a rodiči stěžovatele ohledně předmětné nemovitosti, a to za cenu 15.594,- Kčs, když snížení kupní ceny schválila rada MěNV T., 11.8.1955, s ohledem na to, že na nemovitosti vázlo věcné břemeno práva doživotního užívání H.F. Otec stěžovatele zemřel 7.1.1976, 1/8 nemovitostí získal dědictvím stěžovatel, další 1/8 jeho sestra E.K. Kupní smlouvou ze dne 17.12.1984 pak matka stěžovatele prodala 1/4 a sestra stěžovatele 1/8 označených nemovitostí oběma stěžovatelům. Z uvedených zjištění soud I. stupně při svém rozhodování vycházel, přitom dospěl k závěru, že je nepochybné, že vedlejší účastnice, jako jediná dcera M.P., je oprávněnou osobou ve smyslu ,

3 -

v platném znění, a zaměřil se dále na posouzení otázky, zda právní předchůdci stěžovatelů ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, kteří nepochybně nabyli věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, nabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V tomto směru pak dospěl po provedení rozsáhlého dokazování k závěru, že kupní smlouva mezi manželi Š. a státem byla uzavřena v rozporu s právními předpisy, neboť prodávající čsl. stát, zastoupený MěNV v T., nerespektoval předkupní právo tehdejší podílové spoluvlastnice M.V. Tento závěr učinil na základě zjištění, že ONV v T. předal nemovitosti k realizaci MěNV T. dopisem z 9.6.1955, ten byl odeslán 10.6.1955 a mohl být doručen nejdříve 11.6.1955. Dne 5.7.1955 obdržel ONV T. dopis H.F. ( v jejíž prospěch svědčilo z věcného břemene na nemovitosti váznoucího vyplývající právo doživotního užívání), ve kterém žádala, aby bylo posečkáno s realizací trestu propadnutí majetku. Dne 11.7.1955 ONV T. odeslal MěNV T. pravomocné rozhodnutí o propadnutí majetku M.P., dne 14. 7. 1955 rada MěNV rozhodla o prodeji A.Š. a již 16.7.1955 ONV T., odpověděl H.F., že o prodeji domu již bylo rozhodnuto, přesto, že kupní smlouva byla uzavřena až 25.7.1955, přičemž v této smlouvě nebyla uvedena kupní cena stanovená znalcem, ale již kupní cena snížená o 5.000,- Kčs, i když o snížení kupní ceny rada MěNV T. rozhodovala až 11.8.1955. Z těchto okolností, které soud zjistil ze spisu finančního referátu O.ú. S., je podle něj zřejmé, že předkupní právo písemnou formou po dobu 30 dnů ( o.z. č. ) nemohlo být realizováno, když dopisem ONV T., z 11.7.1955 byl MěNV T. zaslán pravomocný rozsudek, tedy právní podklad k prodeji nemovitostí. Z uvedené časové posloupnosti je také zřejmé, že předkupním právem se MěNV T. vůbec nezabýval. Z těchto důvodů soud I. stupně dospěl k závěru, že postup státních orgánů v roce 1955 byl v rozporu s tehdy platnými předpisy, a to s ustanoveními ve spojení s a násl. o.z. č. Přesto však nevyhověl vedlejší účastnici v plném rozsahu s ohledem na to, že 1/4 nemovitostí získal stěžovatel a jeho sestra v roce 1976 dědictvím po A.Š. a na tuto část nemovitosti se proto

4 -

ustanovení , v platném znění, vztahovat nemůže, neboť nešlo o převod vlastnického práva, nýbrž o jeho přechod.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který svým rozhodnutím ze dne 1.11.1995 rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně, přičemž, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, dále zdůraznil, že správnost závěrů okresního soudu potvrzují i další okolnosti, a to rozhodnutí rady MěNV T., ze dne 23.6.1955, jímž bylo stanoveno, že veřejnost bude o zamýšleném prodeji domu seznámena vyhláškou, z čeho vyplývá, že do uvedeného data vyhláška nemohla být ještě vydána. Jestliže pak vyhláška, pokud se tak vůbec stalo, byla uveřejněna až 24.6.1955, pak nemohla být v účinnosti po dobu 30 dnů, když již dne 14.7.1955 bylo o kupujícím rozhodnuto, takže lhůta 30 dnů stanovená v § 378 o.z. z roku 1950 pro oprávněnou osobu, tj. pro spoluvlastnici M.V., k přijetí písemné nabídky nebyla dodržena. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí jako důvod potvrzující správnost závěru o porušení předkupního práva spoluvlastnice M.V. zdůraznil, že ustanovení § 378 poslední věta o.z. z roku 1950 bylo třeba vykládat tak, že písemná nabídka musela být adresována a doručena oprávněné osobě a nestačila tedy nabídka veřejnou vyhláškou, neboť je třeba mít na vědomí, že předkupní právo bylo vztahem dvoustranným - mezi spoluvlastníkem, který zamýšlí svůj spoluvlastnický podíl prodat, a dalším spoluvlastníkem, který byl podle § 137 o.z. z roku 1950 z předkupního práva oprávněn. Není proto myslitelné, aby zákonný požadavek písemné nabídky prodeje spoluvlastnického podílu byl splněn pouhou vyhláškou. Ta mohla plnit funkci informovat možné zájemce z řad veřejnosti, avšak teprve poté, co marně uplynula 30 denní lhůta od doručení písemné nabídky dalším spoluvlastníkům. V dokladech o schůzích rady MěNV v T., jak dále odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatuje, však o písemné nabídce adresované M.V. není žádná zmínka. S přihlédnutím k celému obsahu spisu, sp. zn. Fin 425/A, který byl i přes časový odstup 40 let úplný, přitom v něm není žádný údaj o spoluvlastnici M.V., natož pak o tom, že jí

5 -

byla písemně nabídnuta konfiskovaná polovina nemovitostí ke koupi, jevil se proto i odvolacímu soudu spolehlivým skutkový závěr, že taková písemná nabídka učiněna nebyla, a proto z uvedených důvodů i tento soud považoval podmínky ustanovení , v platném znění, v posuzovaném případě v poměru k jedné ideální čtvrtině předmětných nemovitostí za splněny.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, kteří v jejich důvodech polemizují se závěry obecných soudů, které, jak se v ústavní stížnosti uvádí, protiprávní zvýhodnění předchůdců stěžovatelů spatřovaly v nerespektování předkupního práva, náležejícího dle § 137 a v rozsahu §§ 375 a násl. o.z. z roku 1950 v době uzavírání kupní smlouvy spoluvlastnici zbývající poloviny předmětné nemovitosti - M.V. Stěžovatelé s tímto závěrem nesouhlasí především proto, že oba soudy k němu dospěly na podkladě aplikace pouze ustanovení § 378 citovaného zákona, aniž by bylo přihlédnuto k jeho dalším ustanovením, jakož i k zvláštním předpisům, na které také uvedený zákon v § 104 odkazuje. Soudy také nerespektovaly třetí větu § 376 citovaného zákona, z něhož nevyplývá, že by převod spoluvlastnického podílu na třetí osobu bez respektování předkupního práva spoluvlastníků byl neplatný a že by se příčil zákonu, když ustanovení § 376 téhož zákona takový postup předpokládá a pro takový případ přiznává oprávněnému v něm výslovně uvedená práva, a to v závislosti na způsobu zcizení věci. Stěžovatelé proto mají za to, že kupní smlouva z 13.8.1955, kterou MěNV T. s jejich právními předchůdci uzavřel, není neplatná, neboť se nepříčila zákonu. V této souvislosti také poukazují na judikaturu bývalého Nejvyššího soudu ČR z padesátých let. Zdůrazňují dále, že v době uzavření kupní smlouvy byla jejím předmětem věc v socialistickém vlastnictví, s níž bylo možno nakládat jen v intencích o.z. z roku 1950. Toto ustanovení pro případ zcizení věci mimo rámec obvyklého hospodaření odkazovalo na zvláštní předpis, jímž bylo vládní , podle kterého, podle názoru stěžovatelů, je třeba kupní smlouvu ze dne 13.8.1955, v souladu se zásadou lex specialis derogat legi generali, posuzovat. V uvedeném vládním nařízení nikde

6 -

není zakotveno žádné omezení při nakládání s věcmi v socialistickém vlastnictví nebo s podílem na nich, a to ani povinnost respektovat předkupní právo vyplývající z institutu spoluvlastnictví k věci. V závěru pak poukazují také na to, že spoluvlastnice druhé poloviny nemovitosti M.V. mohla, pokud by měla zájem na realizaci předkupního práva, toto své právo uplatnit již proti právním předchůdcům stěžovatelů v souladu s § 376 o.z. z roku 1950, což však neučinila. Její nečinnost nelze napravit podle stěžovatelů ani žalobou vedlejší účastnice. Stěžovatelé proto z uvedených důvodů jsou toho názoru, že žaloba vedlejší účastnice měla být zamítnuta zcela a pokud se tak nestalo, bylo v jejich neprospěch porušeno základní právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu zakotvené v a 4 y, a y ČR. Navrhli proto zrušení obou napadených rozhodnutí.

Účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové navrhl zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na odůvodnění svého rozhodnutí, navíc vyslovil názor, že ústavní stížnost neobstojí také ve světle názoru, který vyslovil ústavní soud ČR ve svém nálezu,

sp. zn.

.

Vedlejší účastnice I.H. navrhla rovněž zamítnutí ústavní stížnosti a ve svém písemném vyjádření v podstatě zdůraznila, že s ohledem na atmosféru 50. let a při vědomí dalších okolností, které jsou patrny z obsahu spisu obecných soudů, je více než iluzorní se domnívat, že by bylo reálné, aby spoluvlastník žalobou napadal mocenský orgán, kterým byl ve své době MěNV. Demagogicky podle ní vyznívá tvrzení, že její právo, plynoucí ze , by mělo být znehodnoceno údajnou nečinností M.V. Ostatně na podobné situace, kterých muselo být v praxi více, vůbec nepamatuje.Také stěžovateli zmiňovanou třetí větu o.z. z roku 1950 je třeba vysvětlovat v souvislostech a o.z. z roku 1950, neboť v daném případě nebyla porušena jen lhůta stanovená , ale bylo především porušeno věcné právo dle citovaného zákona, a z tohoto pohledu je nutno již samotný akt uzavření kupní smlouvy považovat za neplatný. Podle názoru vedlejší účastnice se také nelze dovolávat

7 -

uvedeného zákona a souvisejícího vládního a vůbec již nelze toto vládní nařízení podřazovat pod zásadu lex specialis derogat legi generali, když je bezpochyby normou vyšší právní síly než vládní nařízení.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Semilech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V úvodu je třeba zdůraznit, jak to Ústavní soud učinil ve svých nálezech již mnohokrát, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost rozhodnutí obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže si přisvojovat právo neomezeného dohledu nad jejich činností. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných právními předpisy, pokud takové porušení současně není zásahem do ústavně zaručených práv, přitom uvedená zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. V daném případě neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů při provádění důkazů porušení zásad spravedlivého procesu tak, jak jsou upraveny v hlavě páté y. Ani právní závěry obecných soudů, k nimž tyto dospěly po zhodnocení obsáhlého dokazování v souladu s ustanovením , nevybočují z

mezí ústavnosti. Především je třeba zdůraznit, že obecné soudy nepovažovaly za prokázané protiprávní zvýhodnění právních předchůdců stěžovatelů při nabývání sporných nemovitostí, jak to mylně stěžovatelé v úvodu ústavní stížnosti uvádějí. Použití ustanovení , v platném znění, v daném případě obecné soudy odůvodnily tím, že kupní smlouva, na základě které právní předchůdci stěžovatelů získali vlastnictví k předmětným nemovitostem, byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy. S uvedenými závěry je možno souhlasit. Ani existence ustanovení o.z. z roku 1950, stejně tak jako fakt, že uvedený zákon nespojoval nerespektování předkupního práva bez dalšího s neplatností smlouvy, nemůže podle názoru Ústavního soudu nic změnit na tom, že takový postup, tj. nerespektování předkupního práva, může být soudem v restitučních řízeních z hlediska restitučního

- 8 -

předpisu - , v platném znění, v souvislosti s dalšími konkrétními okolnostmi případu kvalifikován jako postup učiněný v rozporu s tehdy platnými předpisy tak, jak to v daném případě učinily soudy obecné. Pro úplnost je třeba také dodat, že použití zásady lex specialis derogat legi generali v daném případě

nepřicházelo v úvahu, neboť vládní , o správě národního majetku rozpočtovými organizacemi, jehož obsahu se stěžovatelé dovolávali, jako předpis nižší právní síly nebyl způsobilý derogovat příslušná ustanovení o věcném právu - právu předkupním. Ani v právních závěrech obecných soudů, vedoucích k vydání napadeného rozhodnutí, tedy nelze z uvedených důvodů spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost podle odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 28. února 1997

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj