Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 344/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky B.K., zastoupené advokátkou JUDr. E.K., proti Krajskému soudu v Plzni, mimo ústní jednání dne 18. 2. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění :

Ústavní stížností, která vyhovovala formálním podmínkám předepsaným zákonem [ , 2, , odst. 2, 4 ], brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu (rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. ) a tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci tím, že co do odmítnutí dědictví po zemřelém V.B. nezjistil, že bylo učiněno v tísni - porušil její ústavně zaručené právo plynoucí z al. 1 a 2 d, neboť jí takto - souhrnně řečeno - za okolností "kdy vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu", bylo jí právo vlastnit majetek odepřeno, a to navzdory tomu, že posuzovaný právní úkon (tj. odmítnutí

1

dědictví), jak vyplývá z provedených důkazů a z okolností, za nichž byl učiněn, má všechny rysy právního úkonu vynuceného tísní; navrhla proto, aby ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (rozsudku jak vpředu je označen) též pro rozpor s d svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně sluší poukázat na to, že ústavní stížnost ve svých vývodech je pouhou polemikou s rozhodovacími důvody (odůvodněním) rozhodnutí obecného soudu, a to přesto, že obecný soud se v opravném řízení se všemi námitkami uplatněnými proti rozhodnutí správního orgánu vyčerpávajícím způsobem nevypořádal a ve svém rozhodnutí (v písemném vyhotovení rozsudku) dostatečně vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami, jak ve skutkové, tak právní oblasti, se řídil ( ). Nelze proto obecnému soudu jak co do procesní stránky řízení, tak i co do samotného merita věci (rozhodnutí) nic podstatného vytknout, neboť i na absenci zákonného znaku tísně usoudil, jak na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, tak i způsobem zcela odpovídajícím ustálené judikatuře obecných soudů.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu porušuje její ústavně zaručené základní právo plynoucí z č1. 11 odst. 1 d stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud opakovaně v dřívějších rozhodnutí vyložil, jak je třeba rozumět ústavní ochraně práva vlastnit majetek (k tomu srov. např. nález ve věci publikovaný in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 5 a další) a dovodil, že - a proč - samotný spor o vlastnictví z hlediska ústavních principů této ochrany nepožívá; proto zcela postačí stěžovatelku na tuto, dnes již ustálenou, judikaturu Ústavního soudu odkázat.

Obdobně jako zcela nedůvodný jeví se též odkaz ústavní stížnosti na d; odhlédnuto

2

od toho, že v tomto směru ústavní stížnost postrádá jakékoli bližší zdůvodnění, z toho co plyne především z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu nelze zjistit nic, co by ze strany obecného soudu, jako orgánu veřejné moci, vůči stěžovatelce porušovalo zásady spravedlivého procesu; jde proto stran tvrzeného rozporu s tímto článkem d o pouhé apodiktické tvrzení, které však ve vztahu ke všem rozhodným okolnostem nemá místa.

Jestliže tedy jak správní orgán, tak obecný soud posoudily věc stěžovatelky ve shodě se zákonem a ustálenou praxí jeho výkladu a jestliže ani v samotném řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nebylo zjištěno (a ani stěžovatelkou vytýkáno) nic, co by jak z hlediska zákona, tak zejména z hlediska ochrany ústavnosti bylo v rozporu s ochranou ústavně zaručených základních práv (svobod), nezbylo než uzavřít, že ústavní stížnost je neopodstatněná a jako taková má současně znaky zjevné neopodstatněnosti, když zjevnost této neopodstatněnosti se podává především z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno.

Na základě těchto úvah bylo proto o posuzované ústavní stížnosti rozhodnout zamítavým výrokem [ ], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 18. 2. 1997

JUDr. Vlastimil Ševčík

soudce Ústavního soudu ČR