Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 338/96

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného JUDr. A. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní stížností, předloženou Ústavnímu soudu dne 9. prosince 1996, brojí stěžovatel především proti rozhodnutí obecného soudu (rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 1995, sp. zn. ) a tvrdí, že jak tímto rozhodnutím, jímž obecný soud prohlásil (určil) dohodu uzavřenou mezi jeho právní předchůdkyní (Z. J.) a BH za neplatnou, tak následně (zápisy z rozsudku vyplývajících změn ve vlastnictví k posuzovaným nemovitostem - k jedné čtvrtině domu č. p. 162 a ke stavební parcele č. 460 v kat. území V., P. 2) došlo ze strany Katastrálního úřadu pro P., k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva ( d) a v příslušných řízeních pak k porušení obdobného jeho práva plynoucího z ust. d.

Z předložených rozhodnutí, jakož i z obsahu samotné ústavní stížnosti se podává, že:

1) řízení o neplatnost dohody o vydání věci (v režimu ) bylo před obecným soudem zahájeno k návrhu OSZ ( zák. č. 283/199 Sb.) a že žalovanými v tomto řízení byly jednak BH, a jednak právní předchůdkyně stěžovatele a že rozsudek obecného soudu I. stupně nabyl právní moci dne 22. února 1995;

2) na základě tohoto pravomocného rozsudku (opravný prostředek proti němu nebyl podán) pak Katastrální úřad P., provedl zápisy změn ve vlastnických vztazích (v příslušném zápise vyznačil jako vlastníka ideální části nemovitosti vlastníka předchozího, tj. Českou republiku - BH, s. p., v likvidaci).

Ústavní stížnost je nedůvodná, neboť k zahájení řízení před Ústavním soudem je oprávněn pouze ten, kdo v řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, byl jeho účastníkem [ ], a nikoli již ten, kdo sice má (může mít) na výsledku řízení před obecnými soudy zájem ( ), ale kdo svého práva v tomto řízení nevyužil, a to bez ohledu na důvody, pro které se stalo, že řízení proběhlo bez jeho účasti ( al. 1 o. s .ř.).

Jestliže tedy - jak patrno ze samotné ústavní stížnosti - stěžovatel nebyl účastníkem řízení před obecným soudem, nemá ani aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu, před nímž jako účastník (vedlejší účastník) nevystupoval, k čemuž je dodat, že není (zákonnou) povinností obecného soudu, aby sám ex officio případné vedlejší účastníky zjišťoval či vyhledával, neboť i jeho případná poučovací povinnost ( ) vztahuje se toliko na účastníky řízení samotné; neprávem proto stěžovatel obecnému soudu vytýká, že jej o řízení, v němž mohl být (byl) dotčen jeho právní zájem, nevyrozuměl, případně že ani rozhodnutí, jímž řízení skončilo, mu nedoručil.

Z téhož důvodu proto neobstojí ani další výtka stěžovatele, totiž že již zmíněným postupem obecného soudu bylo jím porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ( d); ochrana ústavnosti v České republice ( úst. ) a (č. ) neznají v oblasti přezkumu konkrétních rozhodnutí orgánů veřejné moci, tzv. actio popularis, a proto nezbylo než uzavřít, že stěžovatel, byť je jím napadeným pravomocným rozhodnutím obecného soudu na svých zájmech dotčen, není k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován.

Obdobně je třeba nahlížet na tu část ústavní stížnosti, která směřuje vůči postupu Katastrálního úřadu P., pravomocný rozsudek obecného soudu dotýkající se vlastnických vztahů vůči posuzovaným nemovitostem, je nepochybně vkladu schopnou u a jestliže - jako je tomu v této věci - zjišťuje (určuje) neplatnost právního úkonu, jímž vlastník své vlastnictví k nemovitosti nabyl, bylo zákonnou povinností katastrálního úřadu změny ve vlastnických vztazích z pravomocného rozhodnutí obecného soudu v příslušných záznamech vyznačit a tak obnovit právní stav quo ante; nebylo proto třeba dále zkoumat, jakou povahu výmaz vlastnického práva stěžovatele má a v této souvislosti pak vážit, zda je či není splněna další zákonná podmínka, totiž zda před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Konečně za důvodné , nebylo, lze pokládat ani podrobněji rozvedené námitky vůči postupu OSZ; zde totiž stěžovatel zcela přehlíží, že SZ v již dříve označeném sporu vystupovalo nikoli jako mocenský orgán, ale toliko jako zákonem zmocněný účastník řízení, a že samotný jím podaný návrh na zahájení řízení, byť by byl shledán soudem jako neoprávněný, lze jen stěží pokládat za "jiný zásah orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených základních práv, mimo jiné již proto, že z podání návrhu (zahájení řízení před soudem) nijaké právní důsledky (ve vztahu k vlastnictví) neplynou.

Na základě naznačených úvah nezbylo proto než dovodit, byť by byl stěžovatel napadenými rozhodnutími sebevíc dotčen, že jím podaná ústavní stížnost je nedůvodná, přičemž na vyslovených závěrech nic nemůže změnit ani skutečnost, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, v obdobné věci ve svém rozhodnutí (rozsudku ze dne 11. května 1995, sp. zn. ) dospěl k jinému právnímu názoru než soud I. stupně a v oné jiné věci obdobnou žalobu zamítl; Ústavnímu soudu totiž podle ustálené jeho judikatury nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost či prostou zákonnost rozhodnutí obecných soudů, tím méně pak v obecném smyslu dozírat na jednotnost jurisdikce obecného soudnictví.

Jestliže tedy byla ústavní stížnost stěžovatele z vyložených důvodů shledána jako podaná (pro nedostatek aktivní legitimace) někým zjevně neoprávněným, nezbylo než o ní rozhodnout odmítavým výrokem, jak ve znělce tohoto usnesení se stalo [ ].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

( ).

V Brně dne 18. 2. 1997