Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 258/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti ing. M.H., zastoupeného advokátkou JUDr. M.N.,

t a k t o

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel podal dne 24. 9. 1996 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 25. 9. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. -19, ze dne 19. 4. 1996, kterým, bylo podle názoru stěžovatele porušeno ust- č1. 90 y ČR.

Na základě dohody o vydání věci podle restitučních zákonů se stěžovatel stal výlučným vlastníkem nemovitosti čp. 759 v P. Při převzetí nemovitosti stěžovatel zjistil, že prostory domu, které byly označeny původně jako prostory nebytové, užívají dvě rodiny jako byty, a to na základě rozhodnutí někdejšího ONV, který jim tyto prostory přidělil jako byty. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 čj. , ze dne 14.9. 1993 byli manželé L., uznáni povinnými vyklidit nebytové prostory v domě poté, co jim bude zajištěn rovnocenný byt, a usnesením téhož soudu čj. , ze dne 11. 2. 1993 byl schválen smír mezi manžely H. a stěžovatelem, podle něhož bude byt vyklizen do, měsíce po zajištění náhradního bytu. Stěžovatel se domníval, že pokud byly nebytové prostory přiděleny jako byty pochybením někdejšího ONV, měl by být nynější O.ú., povinen zajistit potřebné náhradní byty pro obě rodiny. Vzhledem k tomu, že O.ú. na žádost stěžovatele byty nepřidělil, obrátil se stěžovatel na soud, aby rozsudkem určil, že městská část Praha 7 je povinna uvedeným manželům přidělit rovnocenné byty.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem, čj. 12 C143/94-9, ze

dne 2. 6. 1995, žalobu zamítl s odůvodněním, že neexistuje žádná zákonná norma, která by ukládala městské části Praha 7, aby zajistila bytovou náhradu v případě, kdy ona není vlastníkem nemovitosti, z níž se nájemci musejí vystěhovat, a soud přitom vázal vyklizení předmětných prostorů na přidělení bytové náhrady. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud dále uvedl, že žalobce převzetím domu od státu v rámci restitucí vstoupil do všech práv a povinností svého právního

předchůdce. Proti zamítavému rozsudku se stěžovatel odvolal s odůvodněním, že nepovažuje za správný názor obvodního soudu o tom, že žádná právní norma neukládá městské části povinnost zajistit bytovou náhradu. Domníval se, že protiprávní stav nastal zaviněním ONV, a proto jej měl řešit O.ú pro Prahu 7, a soud, který je podle y ČR povolán k poskytování ochrany právům, tím, že žalobě nevyhověl, nesplnil svou ústavní povinnost. K odvolání žalobce rozhodl ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem čj. -19, ze dne 19. 4. 1996, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. V odůvodnění konstatoval, že odvolání není opodstatněné s tím, že z okolnosti, že bývalý ONV přidělil předmětné prostory jako byty, nelze vyvodit, že městská část Praha 7 je povinna přidělit byty náhradní. Poukázal na skutečnost, že přidělování bytů bylo možné jen do 31. 12. 1991 a po tomto datu je vznik nájmu založen zásadně na principu smluvním. Povinnost, jejíhož uložení se žalobce domáhá, nelze odvodit ani z ust. Současně ještě Městský soud v Praze poukázal na to, že pokud by žalobci vznikla škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, má možnost se domáhat její náhrady podle

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost. Podle jeho názoru nesplnil Městský soud v Praze svou povinnost podle y ČR, protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze není rozhodnutí, kterým by byla zajištěna spravedlivá ochrana práv. Soud nedostál své povinnosti vykládat právní předpisy spravedlivě. I když je hodnocení důkazů volné, právní posouzení věci se musí řídit shora naznačenými principy a soudy se měly zabývat i naznačenou náhradou škody podle zásad Vzhledem k těmto skutečnostem žádá stěžovatel, aby ústavní soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. , vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Na základě posouzení písemných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Soudy obou stupňů postupovaly při řešení sporu v souladu s pravidly stanovenými příslušnými právními předpisy a svým postupem neporušily povinnost stanovenou y ČR. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že působnost obcí při zajištování bytové náhrady je upravena Z uvedené právní úpravy rozhodně nelze vyvodit závěr, že obec (v daném případě městská část Praha 7), je povinna přidělit náhradní byt. Podle cit. úpravy se pronajímatel nebo ten, v jehož prospěch byl byt vyklizen, může v případě, že nemůže zajistit bytovou náhradu sám, obrátit na obec se žádostí o zajištění této náhrady. Obec však postupuje dále podle ustanovení obsažených v cit. zákoně. Ovšem ani podle těchto ustanovení nemůže obec tzv. přidělit byt, základem zde i nadále zůstává nájemní smlouva, jak správně zdůraznil odvolací soud.

2

Pokud jde o názor stěžovatele, že soudy pochybily i v tom, že v rámci probíhajícího řízení se měly zabývat i náhradou škody ve smyslu , podotýká Ústavní soud, že předmět řízení je v rukou žalobce, který ho určuje vymezením petitu v podané žalobě, a jedině účastníci řízení a nikoliv soud mohou svými projevy vůle předmětem řízení disponovat. Podaná žaloba však nezahrnovala náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a proto se soudy meritorně touto otázkou zabývat nemohly.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle , odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 1997

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu ČR