Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 221/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.B., zastoupené advokátem JUDr. K.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 1996, č. j. -149, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. A.B., jako účastníka řízení, a S. a F.R., zastoupených advokátem JUDr. F.Z., jako vedlejších účastníků,

t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá

O d ů v o d n ě n í :

Ústavnímu soudu byla dne 9. 8. 1996 doručená včas podaná ústavní stížnost, po výzvě k odstranění vad doplněná podáním doručeným dne 16. 9. 1996, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené jí v y tím, že nebyla zákonem stanoveným postupem poskytnuta ochrana jejím právům. Dále pak stěžovatelka namítá porušení d (dále jen " ")', neboť její

1

věc nebyla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti tak, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantující spravedlivé a veřejné projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem. Hlavním důvodem k uvedenému tvrzení je podle stěžovatelky skutečnost, že napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 9. 1995, č.j. -113, který, ač měl rozhodnout o včas a řádně uplatněném restitučním

nároku, rozhodl pouze o jejím pozměněném návrhu, což krajský soud připustil. Tento návrh pak v rozporu s vůlí zákonodárce projevenou v zákoně a v rozporu s logikou věci označil za nově podaný či nově uplatněný restituční nárok a vzhledem k době, kdy byl takto nově uplatněn, ho jako návrh uplatněný po 31. 12. 1992, tedy po zákonné lhůtě, zamítl.

Jak stěžovatelka uvádí v dosti obsáhlém zdůvodnění své ústavní stížnosti, k soudu podala dne 4. 12. 1992 žalobu, ve které se domáhala, aby S. a F.R. byla uložena povinnost s ní uzavřít dohodu o vydání konkrétně uvedených nemovitostí, dále pak aby bylo určeno, že je vlastnicí těchto nemovitostí, aby bylo uloženo výše jmenovaným vydat jí jídelnu skládající se z konkrétně uvedených částí nábytku a další nespecifikované movité věci a dále pak navrhla vydání předběžného opatření, aby bylo zakázáno odpůrcům disponovat s nemovitostí a jejím zbylým zařízením. Tento poslední návrh vzala zpět v březnu 1993. Stěžovatelka po vlastním vyhodnocení postupu soudů v předmětném řízení pak dochází k závěru, že Krajský soud v Ústí nad Labem byl povinen přezkoumat všechny tři části žalobního petitu, ale rozhodoval pouze o částečném rozsudku soudu I. stupně, tedy v první části žalobního petitu. Dále uvádí, že krajský soud měl zrušit napadený částečný rozsudek soudu I. stupně a vrátit věc k novému projednání, aby mohlo být rozhodnuto i o zbývajících částech návrhu. Místo toho však odvolací soud připustil změnu žalobního petitu v části první z dohody na vydání nemovitostí na přechod vlastnického práva stěžovatelky

2

k nemovitostem s prekluzí dnem 4. 5. 1995, tedy dnem, kdy oznámila krajskému soudu, že konfiskace je neplatná a jde o přechod vlastnického práva na stěžovatelku. Stěžovatelka považuje názor odvolacího soudu za nesprávný, neboť se nejednalo o změnu žalobního petitu, ale o změnu právního důvodu za stejných skutkových okolností od počátku řízení. Zároveň konstatuje, že v odvolacím řízení nebylo rozhodnuto o zbývajících částech petitu, ve kterých byl specifikován návrh na určení vlastnických práv k nemovitostem a na vydání jídelny. Ústavní stížností se proto stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

V souladu s postupem stanoveným v zákoně č. , o Ústavním soudu, bylo vyžádáno vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a vedlejších účastníků.

Jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu krajského soudu, ta v podstatě odmítá tvrzení porušení základních práv. Pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Podle právního názoru vedlejších účastníků k žádnému porušení uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky nedošlo. Jak uvádějí, oba soudy byly nezávislé a nestranné a jednání bylo vždy veřejné. Doba, v níž byla záležitost projednána, byla rovněž přiměřená, zejména s přihlédnutím k povaze a složitosti věci a také k četnosti procesních úkonů stěžovatelky, jimiž své tvrzené nároky měnila nebo brala zpět. Její posouzení spravedlivého projednání věci pak považují za nepřesvědčivé, neboť stěžovatelka v podstatě nesouhlasí s právním posouzením věci. Závěrem svého vyjádření proto navrhují, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , s jehož obsahem se seznámil. Uvedený soud zároveň přiložil i spis vedený pod sp. zn. ve

3

věci určení osobní totožnosti.

Ústavní soud při posuzování skutečností uvedených v ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů

( y) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupuji v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté y.

Je nepochybné, že povinností soudů bylo v předmětné věci, stejně jako je tomu v ostatních restitučních věcech, zhodnotit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění restitučních nároků. Aby soud mohl posuzovat splnění těchto podmínek, musí z hlediska procesního za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení. V předmětné věci tedy bylo povinností soudu zabývat se mimo jiné tím, čeho se v rámci žaloby stěžovatelka domáhala, popř. jakou změnu žalobního petitu navrhovala.

Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů se zabývaly všemi částmi návrhu a i jeho navrženou změnou. Postup soudů v tomto ohledu byl v souladu s příslušnými ustanoveními , nevybočil z mezí ústavnosti, a proto v něm nelze spatřovat odepření práva na soudní ochranu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ten, kdo se chce domáhat svých práv u nezávislého a nestranného soudu, není zbaven povinnosti tak činit stanoveným postupem. Navíc je třeba konstatovat, že řízení před soudem I. i II. stupně probíhalo za účasti stran sporu, s možností vyjádřit se ke všem předloženým návrhům a k prováděnému dokazování. K námitce stěžovatelky, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, lze jen dodat, že ani v tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné pochybení vzhledem k charakteru projednávané věci, její

4

složitosti a s přihlédnutím k rozsahu stěžovatelkou učiněných procesních úkonů. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, je zde zcela jasně a srozumitelně popsán a vysvětlen postup a způsob, jakým oba soudy rozhodovaly a k jakým právním závěrům v tomto směru dospěly. Skutečnost, že po provedeném řízení se stěžovatelka neztotožňuje s napadeným rozhodnutím, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti, která v podstatě jen opakuje argumenty přednesené před obecnými soudy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv uváděných stěžovatelkou. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

5