Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 223/95

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci ústavní

stížnosti navrhovatele K. C. proti pravomocným rozsudkům Krajského

soudu v Brně, ze dne 11. 8. 1995, sp. zn. a 29 Ca

202/95, jimiž byla potvrzena rozhodnutí Okresního úřadu

Brno-venkov - pozemkového úřadu, č. j. PÚ 3012/92-Sl/4 ze dne 26.

9. 1994, a PÚ 3012/92-Sl/6 z 15. 5. 1995,

t a k t o :

1) Návrh na zrušení ustanovení ve slovech: "trvale žijící na území České republiky"s e o d m í t á . 2) Návrh na zrušení rozsudků Krajského soudu v Brně ze dne11. 8. 1995, sp. zn. a se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

K. C. podal dne 5. 10. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní

stížnost proti výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně,

jimiž tento soud potvrdil ta rozhodnutí Okresního úřadu

Brno-venkov, která stanovila, že navrhovatel není vlastníkem

předmětných nemovitostí v katastrálním území N., protože právní

předchůdce navrhovatele, který byl původním vlastníkem předmětných

pozemků, ke dni své smrti nesplňoval podmínku trvalého pobytu na

území ČR danou ustanovením ,

v tehdy platném znění. Navrhovatel svoji ústavní stížnost zároveň

spojil s návrhem na zrušení ustanovení části

Sb., ve znění pozdějších novel, a to ustanovení § 2 odstavce 1

části prvé věty za čárkou ve slovech "trvale žijící na území České

republiky". V přípisu ze dne 11. 3. 1996 navrhovatel prohlásil, že

bere zpět návrh na zrušení výše uvedené části zákona, a to

s ohledem na skutečnost, že nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl.

ÚS 8/95, uveřejněném pod č. 29/96 Sb., byla předmětná část zákona

zrušena.

Navrhovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení § 72

odst. 1 písm. a) , č. , dle

něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl.

87 odst. 1 písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její

základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem.

V odůvodnění stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru Okresní

úřad Brno-venkov - pozemkový úřad i Krajský soud v Brně svým

rozhodnutím porušil ústavně zaručenou svobodu pohybu a pobytu dle

článku 14 odst. 1 a 2 d, byť jejich

postup vycházel z tehdy platné právní úpravy. Jestliže oba státní

orgány trvaly na podmínce trvalého pobytu na území ČR, u právního

předchůdce stěžovatele bylo tím zasaženo do tohoto u

chráněného práva, neboť právní předchůdce stěžovatele byl oprávněn

zdržovat se na místě, které sám uznal za vhodné, a byl tedy

oprávněn případně území republiky dle svého rozhodnutí opustit,

aniž by toto jeho počínání mělo mít vliv na jeho majetkovou

situaci. Článek 11 odst. 2 y zakotvuje omezení vlastnictví

některých věcí pouze na občany ČR, aniž by však toto ustanovení

zmocnilo zákonodárce ke stanovení další podmínky, tj. trvalého

pobytu.

Ze spisu Okresního úřadu Brno-venkov - pozemkového úřadu

Ústavní soud zjistil, že jeho rozhodnutím ze dne 26. 9. 1994,

č. j. PÚ 3012/92-Sl/4, bylo určeno, že navrhovatel K. C. není

vlastníkem nemovitostí v katastrálním území N., protože původní

vlastník nemovitostí - jeho otec V. C. - nesplňuje podmínky

ustanovení , kterým se upravují

některé otázky související se , o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť se

od roku 1972 až do své smrti v roce 1977 prokazatelně zdržoval na

území SRN. Navrhovatel podal proti tomuto rozhodnutí opravný

prostředek ke Krajskému soudu v Brně, který po přezkoumání celé

věci rozhodnutí okresního úřadu - pozemkového úřadu potvrdil

rozsudkem ze dne 11. 8. 1995, sp. zn. . Dále Ústavní

soud zjistil, že dalším rozhodnutím Okresního úřadu Brno-venkov

- okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 5. 1995, č. j. PÚ

3012/92-Sl/6, bylo rovněž určeno, že navrhovatel není vlastníkem

dalších, v rozhodnutí označených, pozemků v katastrálním území N.,

a to ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v rozhodnutí

předchozím, t. j. č. j. PÚ 3012/92-Sl/4. Rovněž proti tomuto

rozhodnutí podal navrhovatel ke Krajskému soudu v Brně opravný

prostředek. Krajským soudem po přezkoumání bylo i toto rozhodnutí

okresního úřadu - pozemkového úřadu potvrzeno rozsudkem rovněž ze

dne 11. 8. 1995, sp. zn. . Krajský soud svůj výrok

v obou rozsudcích odůvodnil tím, že navrhovatel nesplňuje současně

všechny podmínky osoby oprávněné podle ust. § 2 odst. 1 zák. č.

, a to podmínku uvedenou pod písmenem c) tohoto

zákona, protože jeho právní předchůdce nebyl osobou trvale žijící

na území České republiky. Z toho dovodil, že navrhovateli nelze

v restitučním řízení přiznat postavení oprávněné osoby podle § 2

odst. 2 písm. c) , v tehdy platném znění,

protože ani u původního vlastníka nemovitostí by nebyl splněn

předpoklad trvalého pobytu na území České republiky.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho

názoru je návrh zjevně neopodstatněný, protože rozhodoval

v souladu s právní úpravou platnou v době jeho rozhodování a ani

nález Ústavního soudu

, kterým byla zrušena podmínka

trvalého pobytu na území ČR nemůže působit ex tunc, a proto navrhl

stížnost jako zjevně neopodstatněnou zamítnout.

Okresní úřad Brno-venkov ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem

k nálezu Ústavního soudu, kterým byla podmínka trvalého pobytu na

území ČR pro uplatnění restitučního nároku dle

Sb. zrušena, pozbyla ústavní stížnost navrhovatele význam, neboť

nález, jehož vydání stěžovatel navrhuje, byl vydán.

Další vedlejší účastník, K. B., s. d., ve svém vyjádření

uvedl, že dle jeho názoru ani s ohledem na nález Ústavního soudu

publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 29/1996 Sb. nelze stěžovatele

K. C. považovat za oprávněnou osobu, neboť původní vlastník

nemovitosti nesplňuje předpoklad stanovený v ustanovení § 2 odst.

1 , a to státní občanství České republiky.

Dále uvedl, že podle

pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po

přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické

osoby zastavěn. V tomto případě MNV v N. bývalou hospodářskou

budovu zboural a na pozemcích, které jsou předmětem restitučního

řízení, postavil prodejnu textilu a pohostinství. Tuto novostavbu

převedl K., s. d., do vlastnictví za kupní cenu 1 850 000,- Kč

a pozemky převedl do trvalého užívání.

Zemědělské výrobní a obchodní družstvo N., v likvidaci,

uvedlo, že závěry učiněné v provedeném správním i soudním řízení

jsou pro ně závazné.

Lesy ČR, s. p., Hradec Králové sdělily, že s ohledem na nález

Ústavního soudu uvedený pod č. 29/1996 Sb. se stal návrh

stěžovatele bezpředmětným, navrhovateli tak odpadla jediná

překážka v uplatnění jeho restitučních nároků, a to přiznání

postavení oprávněné osoby v tomto řízení. Dodal, že řízení před

okresním úřadem i krajským soudem nelze vytknout žádné nedostatky,

že oba tyto orgány vycházely při rozhodování ze skutečně

zjištěného stavu věci a z tehdy platné právní úpravy.

Pozemkový fond ČR se jako vedlejší účastník dle § 28 odst.

2 tohoto svého postavení vzdal.

II.

Ústavní soud ČR nálezem ze dne 13. 12. 1995 (sp. zn. Pl. ÚS

8/95) zrušil mimo jiné i část ustanovení § 2 odst. 1 zákona ČNR č.

, kterým se upravují některé otázky související se

, o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění ,

a to část vyjádřenou slovy: "trvale žijící na území České

republiky". Ústavní soud potvrdil svůj názor vyslovený

a odůvodněný již v nálezu

(č. 164/1994 Sb.) a dospěl

k závěru, že návrh na zrušení uvedeného ustanovení zákona č.

, týkající se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého

žití na území ČSFR, popř. České republiky, je důvodný, zejména

pokud poukazuje na rozpor s. y ČR, a 3,

, d

a dále d. Vzhledem

k tomu je třeba další návrh na zrušení ustanovení zákona, které

již bylo zrušeno, posuzovat jako nepřípustný dle § 43 odst. 1

písm. f) a podle , o Ústavním

soudu, podle něhož je návrh na zahájení řízení nepřípustný,

týká-li se věci, o které již Ústavní soud nálezem rozhodl. Proto

Ústavní soud návrh na zrušení

ve slovech "trvale žijící na území ČR" odmítl.

Jak vyplynulo z obsáhlého dokazování v předchozích řízeních,

právní předchůdce navrhovatele, jeho otec V. C., byl vlastníkem

všech předmětných nemovitostí, které přešly do vlastnictví státu

konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.

Navrhovatel jako jeho syn je osoba oprávněná dle ust. § 2 odst.

2 písm. c) Včas a řádně uplatnil restituční

nárok na základě a splnil všechny zákonné

podmínky pro vydání nemovitostí, kromě jediné, a to podmínky

trvalého pobytu na území ČR podle ust. § 2 odst. 1 zák. č.

Nesplnění této podmínky bylo také jediným důvodem,

proč Okresní úřad Brno-venkov - pozemkový úřad a poté i Krajský

soud v Brně shodně stanovily, že navrhovatel není oprávněnou

osobou k vydání nemovitostí podle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona.

Z tohoto důvodu také navrhovatel K. C. podal k Ústavnímu

soudu ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení části zákona

č. 243 /1992 Sb. v té části, kde se stanoví pro nárok na vydání

nemovitostí v restitučním řízení podmínka trvalého pobytu na území

ČR s odůvodněním, že toto ustanovení je porušením ústavně zaručené

svobody pohybu a pobytu podle a 2 y

základních práv a svobod a zároveň, že článek 11 odst. 2 y

zakotvuje omezení vlastnictví pouze na občany ČR, ale nehovoří

o žádných dalších podmínkách.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ve svém nálezu, č.j. Pl. ÚS

8/95-49 z 13. 12. 1995, podmínku trvalého pobytu uvedenou v § 2

odst. 1 zrušil, jsou v důsledku toho

v současné době napadená rozhodnutí okresního úřadu i krajského

soudu v rozporu s právní úpravou. Dle § 71 odst. 2 zákona č.

, o Ústavním soudu, pravomocná rozhodnutí vydaná na

základě právního předpisu, který byl později zrušen, zůstávají

nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze

vykonávat. Ústavní soud proto nemohl uvedené rozsudky krajského

soudu zrušit a nemohl než návrh na jejich zrušení zamítnout.

Současně však zjišťuje, že k porušení základních práv navrhovatele

by došlo jejich vykonatelností, kterou vylučuje čl. 71 odst. 2

, o Ústavním soudu, podle něhož pravomocná

rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, jenž byl zrušen,

zůstávají sice nedotčena, avšak práva a povinnosti podle takových

rozhodnutí nelze vykonávat. Proto Ústavní soud ČR dospěl k závěru,

že napadený rozsudek krajského soudu sice není zrušen, není však

vykonatelný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky

se nelze odvolat.

V Brně 30. ledna 1997