Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 273/96

6

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele V.O., zastoupeného advokátem JUDr. P.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči, ze dne 23. 3. 1994, sp. zn. , t a k t o :

Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel svým podáním ze dne 7. 10. 1996 napadá rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. , ze dne 23. 3. 1994, jímž byl shledán vinným ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody dle ustanovení § 238 odst. 1 a 2 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Citované rozhodnutí, jehož stejnopis přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti, nabylo právní moci 12. dubna 1994. Navrhovatel vytýká tomuto trestnímu rozhodnutí rozpor s d (dále jen ), neboť byl odsouzen za trestný čin, který nespáchal. Dále vytýká rozpor s č1. 8 odst. 2 y, neboť byl zbaven svobody v rozporu se zákonem. Rovněž vytýká obecnému soudu, že při svém hodnocení důkazů vycházel z nepravdivých svědeckých výpovědí. Konečně poukazuje i na to, že orgány činné v trestním řízení včetně soudu byly ovlivněny jeho rasovým původem. K výzvě

1

Ústavního soudu doplnil navrhovatel svou ústavní stížnost podáním ze dne 17. 12. 1996, v němž obsáhle popisuje průběh trestního stíhání i řízení před soudem. V závěru dovozuje, že celé obvinění bylo vůči němu vykonstruované a motivované pomstou za trestní stíhání R.V. i faktem, že jeho manželka, L.O., v inkriminované době měla milostný poměr s R.V.

Podle , o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Podle ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

V daném případě z obsahu vlastní ústavní stížnosti, a to i poté, co byla právním zástupcem navrhovatele doplněna, je zřejmé, že navrhovatel nepodal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, ačkoliv tuto možnost měl. Nevyčerpal tedy ve smyslu shora citovaného ustanovení všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. V důsledku toho je nutno jeho ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu ustanovení a jako takovou je soudce zpravodaj oprávněn ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.

Současně je na místě poukázat i na druhý důvod pro odmítnutí návrhu navrhovatele, a to jeho podání po lhůtě stanovené pro jeho podání. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Okresního soudu v Třebíči nabylo právní moci 12. 4. 1994, uplynula lhůta k podání ústavní

2

stížnosti dnem 13. 6. 1994. Návrh však byl k Ústavnímu soudu podán dne 10. 10. 1996, tedy téměř dva a půl roku po lhůtě. Proto i z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud návrh odmítnout ve smyslu ustanovení

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 14. ledna 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu ČR

3