Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
28768.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 255/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky V.M., zastoupené advokátkou JUDr. M.K.,
t a k t o
Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Dne 20.9.1996 podala navrhovatelka ústavní stížnost, v níž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni čj. 12 Co 310/96 -16 a předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Klatovech, čj. 6 C 26/95 -59, protože jsou v rozporu s právními předpisy.
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 29.6.1995,. čj. 6 C 26/95 -59, byl zamítnut návrh navrhovatelky na vyslovení neplatnosti dohody o skončení pracovního poměru s odpůrcem A., a.s. Při svém rozhodování vycházel okresní soud ze zjištění, že navrhovatelka uzavřela s odpůrcem dohodu o skončení pracovního poměru z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písmeno c) zákoníku práce . Dohodu za zaměstnavatele podepsala pověřená zaměstnankyně, navrhovatelce bylo řádně vyplaceno odstupné, na které jí vznikl nárok. K uzavření, dohody přistoupila navrhovatelka z vlastní vůle, protože pro ni (s ohledem na její zdravotní stav) zaměstnavatel neměl vhodnou práci. Navrhovatelka neprokázala, že by dohoda byla neplatná z důvodů uvedených v § 242 zákoníku práce . Soud zároveň rozhodl nepřiznat žádnému z účastníků náklady řízení, s ohledem na sociální situaci navrhovatelky.
Proti tomuto rozsudku podala navrhovatelka odvolání, v němž opakuje argumenty, uvedené v původním návrhu na zahájení řízení. Podle ní došlo při uzavírání dohody o skončení pracovního poměru k porušení platných ustanovení zákoníku práce , konkrétně § 9 ,
§ 240 odst. 3 a § 242.
Mezitím Okresní soud v Klatovech dne 16.2.1996 nejprve z podnětu Krajského soudu v Plzni usnesením čj. 6 C 26/95 -98 odňal navrhovatelce přiznané osvobození od placení soudních poplatků se zpětnou účinností ke dni 3. 2. 1996 a rozhodl doplňujícím rozsudkem čj. 6 C 26/95 -102 tak, že stanovil navrhovatelce povinnost zaplatit náklady řízení.
O podaném odvolání rozhodoval Krajský soud v Plzni na svém jednání dne 24.6.1996 a rozsudkem, čj. 12 Co 310/96 -116, rozsudek soudu prvého stupně, ve znění doplňujícího rozsudku, v meritu věci potvrdil. Změnil pouze výrok o nákladech řízení tak, že nově vyčíslil náklady. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že okresní soud správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry.
Proti těmto rozhodnutím podala navrhovatelka včas ústavní stížnost. V ní uvedla, že obecné soudy svými rozsudky porušily zákon, nevypořádaly se řádně se skutkovými zjištěními a žádala jejich zrušení. Ústavní soud si vyžádal doplnění návrhu s tím, že navrhovatelku vyzval, aby ve smyslu čl. 87 písmeno d) Ústav y ČR a § 72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, upřesnila, která její základní práva nebo svobody, zaručené ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle č1. 10 Ústav y měla být napadeným rozhodnutím porušena.
Na základě výzvy Ústavního soudu navrhovatelka doplnila ústavní stížnost tak, že soudy nepostupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobo d, konkrétně čl. 36 , podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a č1. 37 odst. 3, podle něhož jsou si účastníci v řízení rovni. Soudy nerespektovaly kautely § 132 o.s.ř. , takže nebyl splněn ústavní princip nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústav y.
Podstata navrhovatelčiny ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatelky v řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o navrhovatelčiny námitky, že postupem soudů byly porušeny čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobo d, je třeba uvést, že jejich porušení Ústavní soud neshledal.
Čl. 36 odst. 1 Listin y stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud zjistil, že navrhovatelce bylo umožněno, aby ve věci určení, zda rozvázání jejího pracovního poměru bylo platné, podala žalobu k příslušnému obecnému Okresnímu soudu v Klatovech. Soud se věcí meritorně zabýval, prováděl navržené důkazy a následně vydal rozhodnutí, kterým žalobu zamítl. Navrhovatelka se odvolala proti tomuto rozsudku a věcí se zabýval Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací. Ten po veřejném jednání vydal rozsudek, kterým rozsudek soudu prvého stupně v meritu věci potvrdil a změnil jej pouze ve výroku o nákladech řízení.
Čl. 37 odst. 3 stanoví, že všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Pokud navrhovatelka namítá, že tento ústavní
princip byl porušen, žádným způsobem nedoložila, jak a čím soudy měly zmíněný princip porušit a také Ústavní soud nezjistil, že by k porušení zmíněné ústavní zásady došlo. Z obsahu spisu Okresního soudu v Tachově sp.zn. 5 C 55/95 plyne, že obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d, jakož i další zásady, plynoucí z č1. 37 Listin y. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby a za přítomnosti stran řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout. Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústav y.
K námitce, že obecné soudy nedodržely kautely § 132 o.s.ř. , Ústavní soud zjistil, že při hodnocení důkazů, postupovaly obecné soudy ve shodě s ust. § 132 o.s.ř. Soudy hodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížely ke všemu, co při řízení vyšlo najevo a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelčině věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení dalších ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Ústavní soud ČR není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 , čl. 90 Ústav y ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listin y
základních práv a svobod (čl. 38 Ústav y ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústav y ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústav y ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř. )., jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními § 132 o.s.ř. , nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, jak to požaduje navrhovatelka.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 1997
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR