Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS-st. 3/96

Plénum Ústavního soudu České republiky při neveřejném jednání dne 3. 12. 1996 se podle ve věci předloženého právního názoru II. senátu Ústavního soudu ČR vysloveného v nálezu

usneslo takto:

Ústavní soud vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami.

Odůvodnění

V dané věci bylo ústavní stížností napadeno rozhodnutí rektora ze dne 14. 8. 1995, kterým vzhledem k formálním a věcným nejasnostem byla zrušena přijímací zkouška ze dne 10. 7. 1995, a tím i rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu ze dne 31. 7. 1995 a současně stanoven nový termín přijímací zkoušky před komisí jmenovanou rektorem. Při dodržení zásady materiálního nazírání na právo a v návaznosti na úpravu obsaženou v , ve znění pozdějších předpisů, Statutu VUT, Statutu Fakulty podnikatelské a Pravidel pro přijímání ke studiu na Fakultě podnikatelské a i s přihlédnutím k Pokynům děkana pro přijímací řízení na Fakultu podnikatelskou VUT pro školní rok 1995/1996, má Ústavní soud za to, že za situace, kdy rektor ústavní stížností napadeným rozhodnutím na základě skutkových nejasností založených diametrální odlišností výsledků mezi zkouškou jazykovou, kdy oba uchazeči dosáhli v podstatě nejnižší počet bodů, a všeobecnou zkouškou, v níž se jako jediní dosažením maximálního počtu bodů prezentovali v zásadě jako geniální, přičemž stěžovatelka dosahovala dosud průměrných studijních výsledků a stěžovatel dokonce podprůměrných, a dalších nejasností plynoucích ze skutečnosti, že oba přijímací zkoušku skládali v náhradním termínu, při níž seděli vedle sebe a kdy předsedou přijímací komise byl zaměstnanec soukromé agentury, kde oba stěžovatelé studovali, učinil opatření, kterým měly být odstraněny tyto nejasnosti a současně tak postavena najisto otázka zjištění předpokladů ke studiu, resp. zákonem postulované způsobilosti ke studiu (srov. ), nelze napadenému rozhodnutí rektora nic vytknout, a to tím spíše, že se pohyboval v mezích vysokoškolského zákona, který mu hned v preambuli ukládá dokonce zvýšenou odpovědnost za rozvoj vzdělanosti a zvyšování vědecké úrovně společnosti. Ze stejných důvodů nelze na straně rektora konstatovat ani libovůli zakládající dokonce protiústavnost. Jak z předeslaného plyne, na uvedeném nic nemůže změnit neexistence procesních pravidel, neboť takový přístup by svědčil o upřednostňování formálních přístupů před obsahovými, a navíc si lze představit i situaci, kdy právě procesní pravidla vytvoří prostor pro libovůli a přesto budou v konkrétním případě interpretována s vyloučením této libovůle. Jiná věc je, že stanovení postupu ve statutu ve smyslu rozhodnutí třetího senátu je zajisté významným příspěvkem k vytvoření předpokladů pro kvalitu přijímacího řízení právě z hlediska jeho obsahu, nelze je však povyšovat nad podstatu, kterou zůstávají schopnosti a předpoklady ke studiu, čemuž odpovídá i to, že tyto postupy nalézají prostor až v podzákonné právní sféře.

V Brně dne 3. 12. 1996

Odlišné stanovisko soudců JUDr. Pavla Holländera, JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci

1. Při posuzování ústavnosti rozhodnutí rektora o přijetí, resp. nepřijetí ke studiu na vysoké škole nutno v první řadě zodpovědět otázku, zdali se jedná o rozhodování o právu fyzické osoby v oblasti veřejné správy. Pozitivní odpověď na tuto otázku vyplývá jednak z platné právní úpravy, jednak z judikatury a konečně i z teoretickoprávního rozboru.

Z hlediska platného práva je to zejména ustanovení přílohy A , které by nemělo rozumný smysl v případě závěru, podle něhož se v posuzovaném případě nejedná o rozhodování o právu fyzické osoby v oblasti veřejné správy. Dále , o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, zakotvuje proces rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké škole. V souvislosti s rozhodnutím o přijetí ke studiu obsahuje citované ustanovení i výčet náležitostí, pojmově charakterizujících rozhodnutí v oblasti veřejné správy (vyžaduje se jeho odůvodnění, je zakotven přezkumný mechanizmus).

Z hlediska judikatury lze zmínit usnesení Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 19. března 1992

sp. zn.

, v němž byla řešena otázka, jestli Právnická fakulta Univerzity Karlovy v oblasti rozhodování o rigorózním řízení vystupovala jako orgán veřejné moci. K pozitivní odpovědi na tuto otázku Ústavní soud ČSFR dospěl přijetím východiska, podle něhož jiný právní subjekt než státní orgán rozhoduje jako orgán veřejné moci o základních právech a svobodách tehdy, je-li toto rozhodování součástí pravomoci zakotvené zákonem a účastenství v něm nutnou podmínkou pro realizaci takového práva nebo svobody a nelze-li právo nebo svobodu uplatnit jinak.

Zákon o vysokých školách předpokládá výlučně existenci státních vysokých škol, na část jimi uskutečňovaných rozhodnutí přímo vztahuje ( ), pro další část upravuje speciální postup (např. ). Právu studovat na vysoké škole zákon přisuzuje veřejnoprávní povahu. Toto konstatování plyne z ustanovení , podle něhož se na rozhodování o vyloučení ze studia vztahuje , a tudíž následně i možnost soudního přezkoumání.

Podle d se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Uvedené ustanovení y vyžaduje tudíž pro všechny případy rozhodování o právech stanovený postup, čili obecnou procesní úpravu, garantující rovnost a vyloučení libovůle.

Na rozhodování o přijetí ke studiu na vysoké škole se podle zákona o vysokých školách nevztahují obecné předpisy o správním řízení. tj. až 6l , o správním řízení. Uvedenou problematiku neupravuje přitom ani zákon o vysokých školách. Podle , ve znění pozdějších předpisů, jsou vysoké školy samosprávné, v důsledku čehož o organizaci a činnosti vysoké školy rozhodují v souladu se zákonem a v jeho mezích orgány akademické samosprávy. Je tedy jejich úkolem ve statutu vysoké školy (fakulty) stanovit postup rozhodování o právech, jestliže tento není stanoven právními předpisy.

V souvislosti s rozhodováním rektora o odvolání do rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysoké škole to znamená nezbytnost stanovit rozsah aplikace revizního principu, resp. jeho omezení na důvody odvolání, jakož i míru aplikace kasačního a apelačního principu. V opačném případě dochází k rozhodování rektora o odvolání proti rozhodnutí děkana ve věci přijímání ke studiu na vysoké škole bez předem "stanoveného postupu" a tím k dotčení na základních právech, plynoucích z či. 36 odst. 1 d.

2. Většinové votum vychází „ze zásady materiálního nazírání na právo" a při přezkoumání posuzovaného případu neshledává libovůli při rozhodování rektora, protože tento „učinil opatření, kterým měly být odstraněny nejasnosti" přijímacího řízení ,a současně tak postavena najisto otázka zjištění předpokladů ke studiu“. Z toho se dovozuje závěr, že na konstatování absence libovůle při rozhodování rektora „.nic nemůže změnit neexistence procesních pravidel, neboť takový přístup by svědčil o upřednostňování formálních přístupů před obsahovými, a navíc si lze představit i situaci, kdy právě procesní pravidla vytvoří prostor pro libovůli a přesto budou v konkrétním případě interpretována s vyloučením této libovůle". Pravidla rozhodování rektora v odvolacích řízeních pak „nelze povyšovat nad podstatu, kterou zůstávají schopnosti a předpoklady ke studiu".

Tato úvaha a toto stanovisko otevírá prostor k tomu, aby rektor při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí děkana o nepřijetí ke studiu na vysokou školu prověřoval “schopnosti a předpoklady uchazeče ke studiu", pakliže má pochybnosti o obsahu přijímací zkoušky, dále k tomu, aby z takového zjištění vyvodil závěry bez jakékoli předem dané úpravy, tudíž i rozhodl o přijetí ke studiu. Po přijetí uvedeného stanoviska dnes nebrání rektorovi nic v tom, aby interpretoval zákon o vysokých školách tím způsobem, že nebude respektovat rozhodnutí akademického senátu fakulty o kritériích posuzování předpokladů ke studiu a o počtu přijímaných studentů a po posouzení vlastním rozhodne o přijetí neomezeného počtu uchazečů.

Zákon o vysokých školách, jenž patřil v pravém slova smyslu k zákonům spjatým s listopadem 1989, odstranil nedemokratické centralistické řízení vysokých škol státem, zavedl jejich rozsáhlou autonomii a zakotvil akademická práva a svobody. K účelům zákona patřila i snaha zabránit zneužívání přijímacího řízení, jak k tomu docházelo před listopadem, kdy, kromě jiného, na úrovni rektora a ministerstva byli přijímáni uchazeči bez splnění jakýchkoli podmínek a bez jakékoli vázanosti pravidly a předem stanovenými počty. Zákon, a to bez dotčení autonomie vysokých škol, v této souvislosti neřekl nic víc a nic míň než to, že přijímání ke studiu je vnitřní věcí vysoké Školy, že v něm hraje významnou roli obsahový kontext, pročež pro něj vyloučil v použití , a tím svěřil jeho úpravu kompetenci samosprávné. Cílem bylo tedy na straně jedné nenarušit samosprávnou povahu vysokých škol, na straně druhé vyloučit libovůli v rozhodování.

Pojem libovůle může mít dvojí význam: může jít o libovůli ve smyslu materiálním, tj. z hlediska spravedlnosti a racionality (účelu) rozhodnutí ve věci (ke které může dojít i zneužitím existujících procesních pravidel) a dále o libovůli v postupu a obsahu rozhodnutí ve smyslu nerespektování nebo absence předem daných pravidel a alternativ rozhodování.

V demokratickém právním státě se spravedlností a teleologické posuzování věcí „.pohybuje" v rámci předem stanovených procesních pravidel (jejichž účelem je právě takovéto posouzení umožnit). V případě, kdy akceptace procesních pravidel vede ke zjevné nespravedlnosti, právní řád umožňuje buď speciální postup vedoucí ke změně procesní normy (kupř. podle či. 95 odst. 2 y), nebo za omezujících podmínek extrémního ohrožení (resp. dotčení) základních ústavních principů umožňuje i rozhodnoutí praeter nebo contra legem. V posuzované věci však chybí základ takovéto úvahy, chybí jakákoli ústavní úpravou vyžadovaná procesní pravidla. Konečně argument možného zneužití procesních pravidel, odůvodňující odmítnutí obecného požadavku jejich existence, ve svém důsledku znamená zpochybnění jednoho ze základních axiomů demokratické anglosaské i evropsko-kontinentální právní kultury, podle něhož priorita procesních garancí představuje následně i garanci hmotných práv.