Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 141/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESE NÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A.F. a J.F., obou zastoupených advokátem JUDr. E.O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, sp. zn. , ze dne 17. 2. 1994, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 17. 3. 1995, ve věci zrušení části smlouvy podle , za účasti Krajského soudu v Ostravě pobočka Olomouc a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků E.H., zastoupené advokátem JUDr. M.V. a M.V., t a k t o :

Návrh s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

I.

Svou ústavní stížností napadají navrhovatelé rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, sp. zn. ze dne 17. 2. 1994, vydaný na

základě ustanovení zákona o půdě v platném znění ( , poslední publikované úplné znění pod č. 195/1993 Sb.), jakož i na něj navazující usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 17. 3. 1995. Stěžovatelé tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů z hlediska svých meritorních výroků jsou zásahem do základního práva navrhovatelů, zakotveného v článku 11 odst. 1, 4 d (dále jen ), tedy do práva vlastnit majetek.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu, tj. Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc, sice změnilo prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu Olomouc, sp. zn. , ze dne 18. 11. 1993, avšak z hlediska svého obsahu vlastně potvrdilo správnost závěrů soudu prvního stupně. Otázka změny v odvolacím řízení byla reakcí na změnu žalobního petitu, kterou vedlejší účastnice této ústavní stížnosti uplatnily v odvolacím řízení. Odvolací soud tuto změnu žalobního petitu připustil a rozhodl o ní tak, že změněnému žalobnímu petitu vyhověl. Svou podstatou pak toto odvolací rozhodnutí je souhlasné s rozhodnutím soudu prvního stupně, pouze formulačně akceptuje zpřesnění žalobního petitu obsažené v připuštěné změně žalobního petitu. Nejde tedy o klasické nesouhlasné rozhodnutí na odvolání, ačkoliv formálně je výrok odvolacího rozhodnutí uvozen tak, že se mění prvostupňové rozhodnutí.

Tímto rozhodnutím odvolacího soudu byla zrušena kupní smlouva ze dne 11. 6. 1976 ve znění dodatku ze dne 9. 7. 1976, registrovaná SN v O., dne 9. 7. 1976, pod č. reg. 5 RI 528/76, v části týkající se převodu pozemků, a to částí par. č. 2674 role v katastru nemovitostí rozdělené a nové označené jako par. č. 2674/1, par. č. 2674/13, dále par. č. 2718 role v katastru nemovitostí sloučené do par. č. 2720 orná, par. č. 2733 role v katastru nemovitostí sloučené do par. č. 2731 orná a par. č. 2759 role v katastru nemovitostí sloučené do par. č. 2763 orná, vše v k. ú. L.

2

Stěžovatelé uplatnili mimořádný opravný prostředek proti citovanému odvolacímu rozhodnutí. Jejich dovolání bylo Vrchním soudem v Praze odmítnuto s poukazem na ustanovení Dovolací soud dovodil, že dovolání je v daném případě nepřípustné, neboť odvolací rozhodnutí, které je dovoláním napadeno, je z hlediska svého obsahu potvrzujícím rozhodnutím, přičemž proti potvrzujícímu rozsudku ve smyslu ustanovení podmínky přípustnosti dány nejsou a přípustnost z důvodu zmatečnosti ve smyslu ustanovení shledána rovněž nebyla. Ve vztahu k formulaci odvolacího rozhodnutí, jímž ve výroku odvolací soud mění prvostupňové rozhodnutí, pak dovodil dovolací soud, že přípustnost dovolání pro nesouhlasnost druhostupňového rozhodnutí s prvostupňovým rozhodnutím (zásada diformity) nelze dovodit jen na základě formálního označení výroku. Je nutné v tomto směru přihlížet k věcnému obsahu odvolacího rozhodnutí a porovnat jej s věcným obsahem rozhodnutí soudu prvého stupně.

Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v aplikaci ustanovení zák. o půdě, tedy , ve znění , , a (dále jen zákon o půdě). Stěžovatelé poukazují na fakt, že výkladová praxe obecných soudů není v této oblasti jednotná, a proto jejich ústavní stížnost přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatelů.

Stěžovatelé vytýkají obecným soudům nesprávné právní závěry, vyplývající z neúplných skutkových zjištění. Poukazují na to, že znak protiprávnosti a tedy důvod k restituci ve smyslu shora citovaného ustanovení zákona o půdě lze spatřovat pouze tam, kde při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak, aby spolu s prodejem takovýchto budov darovali (bezúplatně převedli) pozemky, které k budovám patřily. Přitom navrhovatelé dovozují, že v řízení před obecnými soudy

3

prokázali a i dalšími svědeckými důkazy chtěli prokázat, že nad částku uvedenou v písemné kupní smlouvě byla jimi uhrazena ještě částka 20 000,- Kčs, jež odpovídala ceně sporných pozemků. V tomto směru konkrétně nabízeli navrhovatelé výslech svědků V.A., J.P. a L.V. Rovněž poukazovali na postoje vedlejších účastnic v řízení, které probíhalo u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. . Ze všech těchto skutečností stěžovatelé dovozují, že závěry obecných soudů, na jejichž základu paušálně každý převod nemovitostí, označený v písemné smlouvě o převodu nemovitosti jako bezúplatný, skutečně za bezúplatný považují, a to aniž by blíže zkoumaly podmínky a okolnosti takového převodu, jsou v rozporu se základním ústavním právem zakotveným v y.

Obecné soudy ve svém písemném vyjádření navrhly zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na obsah svých rozhodnutí. Stejný postoj zaujaly i obě vedlejší účastnice.

II.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelů s právními závěry meritorních rozhodnutí obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc a Vrchního soudu v Praze). Jde o námitky, jimiž se obecné soudy, zejména pak odvolací soud, řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také vypořádaly.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě dospěly obecné soudy k závěru, že ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) zákona o půdě bylo naplněno. Vlastník pozemku své pozemky

4

bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Přitom v roce 1976, kdy kupní smlouva ohledně prodeje zemědělské usedlosti s rodinným domem byla uzavírána, nenabízela právní praxe s poukazem na "Směrnici o postupu při registraci smluv u SN a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí ONV" (č. j. práv.) jinou možnost. V dodatku ke kupní smlouvě byla uvedena darovací doložka na zemědělské pozemky. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo navrhovatelům prokázat, že by částka 20 000,Kčs byla určena na základě dohody k úhradě kupní ceny za předmětné pozemky, nýbrž jak uvedl sám navrhovatel F. ve své účastnické výpovědi, tyto peníze byly určeny k úhradě nedoplatku přídělové ceny za pozemky, jenž je specifikován v bodě VI. kupní smlouvy ze dne 11. 6. 1976, nemohlo obstát tvrzení navrhovatelů, že se nejednalo o bezúplatný převod pozemků.

Ústavní soud poukazuje v této souvislosti zejména na svůj nález publikovaný pod č. 131/1994 Sb., který se mimo jiné týkal i ustanovení zákona o půdě. V tomto směru dovodil Ústavní soud, že citované ustanovení zákona o půdě má povahu ustanovení speciálního. Tímto ustanovením byla rozšířena koncepce restitučních zákonů, a to novelou zákona o půdě v podobě Právě tato novela zákona o půdě přinesla řešení právního problému bezúplatného převodu pozemků z jedné fyzické osoby na druhou v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Fyzické osoby, které koupily budovu, měly v kupní smlouvě nevyhnutelně uvedenu darovací doložku na zemědělské pozemky. Je tedy namístě spravedlivě požadovat, aby ten, kdo přijal pozemky, které jiný musel darovat na základě donucení reprezentovaného tehdejší politickou a právní praxí, tyto pozemky vrátil původnímu vlastníkovi. Přitom z hlediska shora citované směrnice č. j., 61 516/64-MZ-práv., vyplývá, že při registraci kupních smluv na obytné a hospodářské budovy byl na vlastníky činěn nátlak (pod sankcí nezaregistrování

5

kupní smlouvy), aby do kupní smlouvy bylo zahrnuto i darování pozemků, které k budovám patřily. Je proto zcela namístě, pokud soudy s poukazem na takové zjištění vyhověly žalobě na zrušení té části smlouvy, kterou byly pozemky darovány. Z tohoto stanoviska vychází Ústavní soud i v dalších obdobných případech.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s touto právní úpravou zakotvenou v ustanovení zákona o půdě, respektovaly restituční nárok vedlejších účastnic řízení, přičemž tato restituce odstraňuje ve svém důsledku protiprávnost při převodu vlastnictví. Proto nelze dovozovat ze závěrů obecných soudů rozpor s y.

Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že není oprávněn zasahovat generelně do jurisdikční činnosti obecných soudů, není totiž vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle a násl. y.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu Olomouc, sp. zn. , nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě zákona o půdě respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 y, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.

Z uvedených důvodů nelze než ústavní stížnost odmítnout, protože jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 3. prosince 1996 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu ČR